Naproti

Kapitola 24 - Spolužáci

Z oblohy se snesly první vločky sněhu. A za chvíli už jich byla hromada. Zach se díval k nebi, když spolu s Noemi mířili do školy, a zamyšleně se usmíval.

Vedle něj se ozvalo cvaknutí.

Zach sklopil hlavu a na Noemi se zamračil. „Hej. Smaž tu fotku.“

Ona se na něj však ušklíbla. „Ani náhodou. Tenhle skvost půjde na moji nástěnku.“

Zach nad tím s povzdechem zavrtěl hlavou. Ale nic nenamítal.

Cestou se však rozsněžilo ještě více, až chumelilo naplno. Nebylo potom divu, že před školou pobíhalo několik dětí a než aby šli dovnitř, raději si vyráběli sněhové koule a házeli je po sobě.

Zach se zamračil. „Proč se lidi v mým věku chovají jak malý děcka? Doufám, že Jules už je ve třídě.“

„Hele,“ řekla Noemi, která Zacha zrovna neposlouchala. „Támhle je Jules!“ Ukázala mezi skupinu lidí, kteří taky hráli koulovačku, ale nějakou hardcore verzi.

Zach si jen plácl rukou přes čelo. „Jak jinak.“

Jedna koule proletěla těsně kolem nich.

„Na mě ne!“ křičela rozzuřeně Noemi. „Mám foťák!“ Dokonce naštvaně zatínala pěsti.

Zach se však pousmál. „Teda... takhle naštvanou jsem tě snad v životě neviděl.“ Když se na něj však Noemi otočila, úsměv mu zvadl. „Ne... ne, Noemi...“ Ustupoval dozadu s rukama zvednutýma před sebe, zatímco jeho přítelkyně zpracovávala kouli ze sněhu. „Prosím,“ vyděšeně polkl, „já si to přece nezasloužím, Noemi.“

Jí však unikl zlověstný úsměv. A největší silou švihla kouli po Zachovi. Ten vyděšeně ustoupil, ale než se ho stihla koule dotknout, zastavila se těsně před jeho bundou.

Zach se ušklíbl. „Jen kecám.“ Telekinezí obrátil směr koule a ta pro změnu vystřelila proti Noemi a trefila ji do nohy.

„To není fér,“ zamračila se Noemi, ale její oči se smály.

„Lidi, hele,“ křičel Jules, „Zach je tu, konečně!“

„Na něj!“ zavelela Livia a všichni se rozběhli vpřed. V tu chvíli Zachovi opravdu zvadl úsměv.

„Za co, Bože,“ podíval se k nebi, „za co mě trestáš?“ Roztáhl ruce do stran a se zavřenýma očima se nechal bombardovat od spolužáků.

„On si to tajně užívá,“ zasmála se Noemi.

„To koulování?“ ptal se Ed.

„Ne. Tu pozornost. Konečně není neviditelný mezi lidmi.“ A to ani nemusel ukazovat schopnosti. Někteří si ho možná ještě pamatují z toho přenosu z ringu... ale většina ho ani nepoznala a nevědí, že to byl on. Lidé už na to stejně zapomínají; mysleli si, že to bylo nahrané, že to nějak provedli s kaskadéry a filmovými triky, aby získali více diváků. To by totiž dávalo mnohem větší smysl, než to, že můžou mít lidé schopnosti.

Zach se ale nenechal koulovat dlouho. Vyráběl si vlastní koule a házeli je po lidech okolo. Vždycky se strefil. A ti, co ho dobře znají, věděli, že to nebylo jen štěstím. Jedna koule mu však odletěla hodně daleko a málem smetla člověka, co kráčel po chodníku ke škole.

Kvůli tomu se Zach na chvíli zastavil. „Omlouvám se...“

„Ne,“ zasmál se kluk, „to je v pohodě.“ Každým krokem byl blíže a blíže a Zach na něj zmateně hleděl, když si v hlavě přemítal, jak zvláštně povědomě zněl jeho hlas. Ten kluk byl o kousek nižší než on. Měl krátké hnědé vlasy a ve tváři úsměv, který Zachovi vždycky připadal otravný. Ale ne tentokrát.