Naproti

Kapitola 23 - Život jde dál

Dům Diversových byl konečně v poslední fázi oprav. Rodina se vrátila dovnitř; z obýváku svítila zapnutá televize a v kuchyni, kde Miren luštil křížovky, bylo rožnuté světlo. Jen Zachův pokoj, i přes to, že už se stmívalo, byl stále v temnotě.

Ve vedlejší části města blízko centra stála Toviho restaurace, kde měli dneska opravdu napilno. Tovi s unaveným úsměvem vyřizoval jednu objednávku za druhou, pendloval mezi restaurací a kuchyní a snažil se mít všechno pod kontrolou. Jídlo roznášelo pár číšníků a mezi nimi nováček, co tu byl na brigádě.

Vždy, když donesl jídlo k určenému stolu, pozdravil lidi s úsměvem a se stejným úsměvem odcházel. Krátké černé vlasy měl načesané dozadu a oblek číšníka mu padnul dokonale, i když se ani trochu nepodobal jeho obvyklým outfitům. Na krku měl černého motýlka, kterého si občas upravil, když někde náhodou spatřil svůj odraz.

Vešel do kuchyně pro další jídlo, ale setkal se s překvapeným pohledem Toviho.

„Co tu ještě děláš, Zachu? Neměl jsi skončit před deseti minutami?“

„Před patnácti,“ řekl kluk a bral další talíře, „ale ještě vám pomůžu, máte tu toho dneska vážně dost.“

Než ho stihl Tovi přemlouvat, byl Zach zase v restauraci.

Nakonec se z tama nějak vymotal, ale to už byla venku tma. Před restaurací na něj čekala Noemi. Mnula si ruce, které měla studené, a netrpělivě Zacha vyhlížela.

„Promiň, že jsem tě nechal čekat,“ usmál se omluvně.

Noemi však zavrtěla hlavou. „Viděla jsem, kolik tam je lidí. Určitě jsi Tovimu pomohl.“ Pak schovala ruce do kapes. „Půjdeme?“

Zach však vytáhl z batohu své rukavice, které skoro nikdy nenosil, a dal je Noemi. „Budeš je potřebovat,“ řekl dříve, než mu stihla odmlouvat, „tam nahoře fouká vítr.“

„Takže poletíme?“ usmála se a Zach přikývl. Když si nasadila rukavice, Zach ji chytil za ruku a odběhli spolu za roh budovy. Než se Noemi nadála, už se i se Zachem vznesla do vzduchu a klidnější rychlostí zamířili přes město.

„Vážně je tu větší zima,“ zamumlala si Noemi a přitiskla se blíže k Zachovi. Zach nic neříkal. Když letěli přes park, z výšky si prohlížel fontánu, kde kvůli nastávajícímu chladnu museli vypnout vodu.

Přistál v ulici vedle té, kde oba bydlí, a tak měli ještě chvíli na nesmyslné povídání a klidnou společnou chůzi. Tohle během dětství zažili už tolikrát, když byli sami spolu. Jenže teď cítili, že jsou si nějak... blíže.

Za chvíli došli k domu Noemi, kde se zastavili. Zach držel Noemi za ruku, jako by přemýšlel, jestli ji má vážně pouštět.

Noemi se tiše zasmála. „Copak?“

Zach zvedl zamyšlený pohled a podíval se jí do tváře. „Promiň, že jsem byl takový idiot.“

Noemi si však otráveně povzdechla a zavěsila ruce kolem jeho krku. „Zachu, Zachu, Zachu... kdy už přestaneš litovat své minulosti? Prostě jsi nějaký byl. A já tě stejně měla ráda.“

„Já vím. Jen to nechápu.“

Noemi se však usmála. „Protože jsme si rozuměli. Sice jsme se tak často setkávali kvůli naším rodičům, ale... Díval ses se mnou na filmy, které v té době žádná z mých spolužaček sledovat nechtěla. A vždycky...“ zasmála se, „tys tak zvláštně koukal na ty fotky, co jsem si věšela na stěnu, víš?“

I Zach se konečně pousmál. V tom má Noemi pravdu.

„Jako bys v těch obrázcích hledal nějaké skryté poslání, nebo myšlenku. A prostě jsem se s tebou cítila dobře, i když jsem věděla, že máš svá tajemství.“