Učitelčina holčička

34

„Kam chceš jít první?" Zeptala se Miranda, když viděla, jak jsem natěšená. „Tam!" Vykřikla jsem a ukázala na houpačky v rohu prostoru. Miranda asi chtěla odpovědět, ale já nechtěla ztrácet čas a rovnou ji táhla tam, kam jsem chtěla. Stály tam dvě vedle sebe. Jedna byla červená a druhá zelená. Jasně, že jsem si vybrala tu červenou. Pomalu jsem si sedla. Myslela jsem, že Miranda si sedne na tu druhou, ale najednou se objevila za mnou a začala mě pomalu houpat. Ze začátku to bylo divné. Dokázala jsem se houpat sama, ale pak jsem si vzpomněla, z jakého důvodu tu přeci jsme, a tak jsem nic nenamítala a užívala si ten pocit.

Miranda mě houpala asi dalších 20 minut, než prohlásila, že ji bolí ruce a že bychom si měly dát přestávku na pití. Trošku jsem zakňourala, protože se mi líbilo, když mi vítr čechral vlasy a já se vznášela jako pták. Ale stačil jeden pohled na Mirandu a bylo mi jasné, že si nedělá srandu, proto jsem smutně vstala, chytla se jí za ruku a došla na nejbližší lavičku. „Tady máš." Řekla Miranda a podávala mi flašku s vodou. „Děkuji." Poděkovala jsem a trošku se napila. Miranda si jen s oddychem sedla a začala si protahovat ruku. Musím říct, že vypadala srandovně. „Půjdeme na kolotoč prosím?" Udělala jsem ty nejlepší psí oči a čekala na odpověď. „Utíkej, za chvilku tě dojdu." Řekla zrovna, když odemknula telefon, aby zkontrolovala čas. Rychle jsem se rozběhla. Ten kolotoč byl velký a celý žlutý. Sedla jsem si na sedátko a čekala. Miranda mě doplnila vzápětí. „Jakou vzpomínku máš na tento kolotoč?" Zeptala se mile, jakmile dosedla vedle mě. „Vidíš to kolo uprostřed?" A ukázala na takového kolo, čím se ten kolotoč roztáčí. Miranda jen přikývla. „Tak z toho jsem jednou spadla, protože jsem si myslela, že všechno dokážu. Týden mě pak všechno bolelo." Dořekla jsem a cítila jsem, jak se mi začínají vhánět slzy do očí. Rychle jsem se proto opřela o Mirandino rameno. Jen mi dala ruku kolem pasu. „Muselo to být úžasné dětství." Řekla mile a utřela mi slzu z oka. „To bylo..." Zamumlala jsem a přitulila jsem se k ní ještě víc. Chvilku jsme tam takhle seděly.

Miranda mě hladila po zádech a ptala se mě na různé věci z mého dětství. Věděla jsem, kam takhle směřuje. Snažila se, abych se uvolnila a spadla do svého littlespace. Ale já jsem se nemohla uvolnit. Pořád jsem myslela na to, co se stalo v kině. Jak jsem se cítila. Bála jsem se, že se to bude opakovat. Že zase neuspěji. Co když další fiasko nezvládnu? Tyhle otázky mi běžely hlavou ve chvilkách, kdy Miranda mluvila něco o sobě a na nic se mě neptala, protože jsem nechtěla, aby poznala, že se bojím. Věděla jsem, jak moc ji na tom záleží. Že ji nechci zklamat. Proto jsem po chvilce pevně stiskla oči a v duchu si opakovala, že chci spadnout do littlespace. Tuhle větu jsem zopakovala asi 20x. Miranda poznala, o co se snažím, protože najednou přestala mluvit. A jen mě přitulila blíž a šeptala mi sladká slova do ouška. Byla jsem u ní schoulená asi deset minut a pekelně se soustředila. Ale když se nic nestalo. Nic jsem necítila. Vše bylo pořád stejné. Dostala jsem se ven z toho objetí a smutně koukla na Mirandu. „Lexi, to nic. Dívej, co kdybychom šly na klouzačku?" Zeptala se Miranda sympaticky. Co jiného jí zbývalo? A tak jsem smutně přikývla.

*Miranda POV*

Viděla jsem na jejím obličeji tu snahu. Ale byla tak moc soustředěná, že bylo jasné, že se jí to nepovede. Proto když se na mě smutně podívala a bylo vidět, že nemá daleko k pláči. Musela jsem ji povzbudit. A tak jsem navrhla poslední možnost, kterou byla obrovská klouzačka, která dominovala celému parku. Lexi jen smutně přikývla. Věděla jsem, že musím nějak zasáhnout, a tak jsem se rozhlédla, jestli kolem někdo je a když jsem nikoho neviděla. Využila jsem situace, nasměrovala Lexi, aby si stoupla, a pak jsem ji chytla tak, že seděla na mém boku, zatímco jsem ji jednou rukou podepírala a druhou držela. Lexi se jen na mě zmateně podívala a začala sebou šít. Zachovala jsem chladnou hlavu. Začala jsem ji lehce plácat po zadečku a zároveň jsem ji stále pevně držela. Lexi jen udělala to, že zabořila hlavu do zákrutů mého krku a pomalu se uklidnila.

Pomaličku jsem s ní takhle došla až ke klouzačce a opatrně ji posadila na schod. „Cítím se pořád stejně." Zaprotestovala najednou Lexi. Můj plán nevyšel, ale nemohla jsem na sobě dát nic znát. „Tak co, kdybys zkusila jít na tu klouzačku Kočičko." Řekla jsem sympaticky. Lexi nic neříkala, vylezla nahoru a sklouzla se dolů. „Vidíš? Nic! Můžeme prosím jet domů?" Zeptala se otráveně a směřovala k autu. Věděla jsem, že první bod nevyšel a modlila se, aby vyšly ty další.

Cesta domů byla tichá. Lexi vypadala naštvaně. Jakmile jsem zaparkovala v garáži, rychle otevřela dveře a vběhla do domu. Vzala jsem si věci a šla za ní. „Lexi, běž si prosím umýt ruce, ať se můžeme najíst." Řekla jsem klidně. „Ne!" Odvětila mi Lexi a podívala se na mě naštvaně. „Ne? Lexi běž..." Řekla jsem důrazněji. „Nepůjdu." Řekla a podupla si nožkou. Jistě chápete, že to bylo něco na moje nervy.

* Všechny vás zdravím z mé dovolené v Bulharsku. Další kapitola je venku. Snad se bude líbit. Slibuji, že se budu snažit napsat další v co nejbližší době. Snad se máte hezky i vy! L*