Like Bonnie and Clyde (Niam) | CZ

|1.|

Nazdárek! Nečekali jste to? Ne? Protože já taky ne! Ale je to tady! No a já bych jen chtěla takhle na začátek předem upozornit, že se v této kapitole objeví násilí a vulgarita, takže pro slabší povahy doporučuji to raději nečíst. A to vlastně možná celý tenhle příběh.
Přeji příjemné čtení!

***

„Tak tohle jsi přehnal!“ rozkřikl se blonďatý mladý muž přes celý byt hned po tom, co mu přiletěla opravdu silná facka.

Niall James Horan, čerstvě vdaný mladík, jehož modré oči v barvách divokého oceánu nyní přetékaly zlostí a ublížením, se s rozklepanýma rukama natáhl pro kuchyňský nůž, kterým namířil přímo na hruď svého manžela.

Jejich vztah byl už od začátku zkažený. Nemilovali se, jen byl s jejich odlišnou orientací problém najít někoho, kdo by tomu druhému alespoň fyzicky vyhovoval. Být homosexuál se v jejich komunitě příliš nenosilo. A právě to byl jeden z mála důvodů, proč si Niall tohohle chlapa vzal.

„Ale copak, kurvička nám bude vyhrožovat?“ ušklíbl se posměšně vysoký brunet a došel až k vystrašenému chlapci. Čepel kuchyňského nože se v ten okamžik téměř dotýkala jeho hrudi.

Neměl z Nialla strach. Věděl, že proti něm u nic nezmůže. Vždycky jen vyhrožoval, ale nakonec stejně udělal přesně to, co po něm chtěl. Byl taková jeho hospodyňka a děvka zároveň.

„Nejsem žádná kruvička!“ bránil se Niall a nůž chytil oběma rukama tak pevně, až mu zbělaly klouby.

Celý se třásl. Srdce mu tlouklo jako o závod a v hlavě měl strašný zmatek. Cítil tolik nenávisti. Tolik záště vůči svému manželovi. Nenáviděl ho. Byl prohnilý až do morku kostí a on to věděl. Nikdy se k němu nechoval hezky. Možná jen v den jejich svatby, ale to byla jen pouhá přetvářka před jejich rodinami.

Každý den litoval svého rozhodnutí a každičkou vteřinu sám sebe nesnášel za to, jak se kdysi rozhodl a že řekl to zatracené ano. Kdyby mohl vrátit čas, radši si vybere přežívat na ulici než pod nadvládou tohohle chlapa.

To byl další z nesmyslných důvodů, proč si Johna bral. Byl bohatý, měl peněz, že nevěděl, co s nimi. Mohl mu zajistit střechu nad hlavou a teplé jídlo. I toho by se ale nejraději ihned vzdal, jen aby byl volný.

„Ale jsi, Niallere. Jen si to přiznej. Nejsi k ničemu. Jsi jen bezcenný kus hovna, který je na světě jen proto, aby uklízel, vařil a roztáhl nohy, kdykoliv to já budu chtít,“ ani na vteřinu John nezměnil svůj postoj nebo alespoň výraz ve své tváři. Povýšeně na něj shlížel a užíval si, že ho může ponižovat.

V mladším z nich to mezi tím vřelo. Podobné urážky snášel už celý půlrok. Téměř každý den si vyslechl, jak je k ničemu, a že bez svého manžela by nepřežil ani den. A aby toho nebylo málo, minimálně obden taky schytal pár facek. Měl toho dost. Užíralo ho, jak na něj zelenooký muž s pohrdáním hleděl. Jak ho shazoval při každé příležitosti a urážel ho.

Byl víc, než pouhá děvka!

„Copak? Tak uděláš něco? Máš zbraň, ne?“ provokoval ho zatím bez ostychu vyšší, aniž by věděl, že si právě zahrává s ohněm, který se v Niallovi pomalu ale jistě měnil v smrtelně nebezpečný požár. Mladší měl totiž v sobě dostatek nenávisti na to, aby mu dost ublížil, „vidíš to? Přesně jak jsem říkal. Jsi k ničemu. Tak ten nůž hezky polož a vypadni vydrhnout ten koberec.“

Jenže Niall se ani nehnul. Alespoň tedy do chvíle, než jeho manžel znovu otevřel pusu, aby něco řekl. To už se dal blonďák do pohybu.

Před očima měl zatemníno. Jeho tělo dělalo přesně to, po čem tak moc toužil. Zbraň v jeho rukách se ani na chvíli nezastavila. Čepel pronikala tělem Niallova manžela a sotva se dostala na vzduch, zase byla na cestě zpátky.

„Nenávidím tě! Nenávidím tě! Chcípni!“ křičel modrooký, zatímco obdarovával tělo svého manžela dalšími a dalšími bodnými ranami.

Sám nevěděl, kde se v něm vzala všechna ta síla, ale nyní měl navrch on. Klečel nad ním a ignoroval bolestné steny a nářky muže pod sebou. Ignoroval všechny ty prosby o život a nepřestal ani ve chvíli, kdy plamen života v očích jeho partnera definitivně vyhasnul. I po jeho smrti mu zasadil dalších minimálně dvacet bodných ran.

V tu chvíli mu po tvářích začaly stékat slzy. Litoval? V žádném případě. Byly to slzy úlevy a radosti, které nyní smáčely jeho tváře společně s krví, která byla díky jeho činu snad úplně všude. Jeho hrudník se nepravidelné nadzvedával

Jenže i jemu bylo jasné, že mu nic takového neprojde. Zavřou ho... Přinejlepším. Pokud ho tedy rovnou nepopraví.

„Johne? Johne, jsi tam?! Co se to tam děje?!“ zaslechl přes dřevěné dveře naléhavý hlas svého otravného souseda. V tu chvíli se probral z tranzu. Odhodil nůž co nejdál od sebe a vstal. Začal panikařit. Zakrvácenýma rukama se chytl za hlavu a začal se zběsile rozhlížet kolem sebe, jako by snad hledal únikovou cestu.

Hlas jeho souseda ale po chvíli doplnilo i agresivní bouchání na dveře.

„Niallere, vím, že tam jsi! Okamžitě otevři ty dveře! Volám policii!“ vztekal se muž na druhé straně dveří. V ten moment blonďákovi došlo, že žádný zázrak nepřijde a že se z toho bude nějak muset dostat sám.

Mrtvé tělo tedy nechal tělem a doběhl si zpět pro odhozenou zbraň. Co kdyby ji náhodou potřeboval? I s ní se pak vydal na útěk.

Nejprve odemkl dveře a až pak je prudce otevřel. Přesně jak předpokládal, to jeho soused nečekal. Z poza dveří se ozvalo bolestné zaskučení, ale o to se nezajímal. Vzal nohy na ramena a vyběhl z bytu ven.

„Hej, okamžitě se zastav ty parchante! Policie tu bude každou chvíli, nikam neutečeš!“ slyšel za sebou výhrůžky, které ignoroval úplně stejně, jako zbytek nájemníků, jež se najednou ocitli na chodbě, kterou utíkal směrem k východu.

Cítil se v tu chvíli jak blázen. Ale volný blázen. Jako by mu narostla křídla. Jako by z něj spadly veškeré otěže, jenž ho svazovaly.

Veškerý dobrý pocit ho ale přešel ve chvíli, kdy se ocitl na ulici, kde se na něj najednou upíralo tolik párů očí, že měl pocit, že do něj snad vypálí díru. Nemohl se jim však divit. Nejspíš by reagoval úplně stejně, kdyby na ulici spatřil blázna se zakrváceným oblečením a nožem v ruce. Mnohem horší než pohledy občanů pro něj ale byly sirény, které v dálce zaslechl.

Už si pro něj jeli a jemu nezbývalo nic jiného, než se alespoň pokusit o útěk. A tak neztrácel čas. Rozběhl se napříč ulicí a i když sotva popadal dech, nezpomaloval. Adrenalin proudil celým jeho tělem a tak neměl ani čas přemýšlet nad tím, že vběhnout do silnice nemusí být úplně bezpečné.

A také, že nebylo. Poslední, co totiž zaslechl před tím, než padl do bezvědomí, bylo troubení. Pak už jen tma.

***

~Renn