Prokletí

Prolog

 Argastovy nohy ztěžka dopadaly do sněhu, zanechávaly hluboké stopy a znovu se zvedaly. Ona poslední část byla pro znaveného vojáka nejtěžší. Puchýř střídal oděrku, oděrka střídala krvavý šrám, šrámy střídaly svrasklou kůži.
           Sníh se dobýval pod vojákův varkoč, nacházel skulinky po sečných ranách a rozbíhal se všemi směry. Krutý mráz Lussenských plání nejhůře snášely vojákovy prsty, jež se pod náporem ledového větru pokryly omrzlinami. Jestli existovalo něco, co Argast nesnášel více než Prokleté, byla to zranění nezpůsobená bitvou. Snad každý bojovník chtěl mít jizvu z boje na památku, ale zranění způsobená hladem, žízní či zimou Argasta zbytečně zdržovala na cestách za dalším dobrodružstvím.
           V dálce se ozývaly zvony z kostela Svatého Luciána. Jejich pronikavý řev ještě před rokem nesnášel, jelikož trýznil jeho jinak klidnou mysl. Náboženství ho nezajímalo a většina pobožných fanatiků nebyla schopná ani chytit meč, natož pak táhnout do boje za svého pána. Nyní však místo nepříjemné kakofonie Sedmi svatých zvonů slyšel uklidňující melodii připomínající jeho rodný domov.
          Po zhruba dvou minutách uviděl do nebe se tyčící hradby města. Zbývalo přibližně sto metrů. Už by býval přemýšlel o horkém vědru vody, jež by na něj vylévala králova sličná služebná, kdyby se jeho zraněný kotník nepodlomil. A Argast křičel. Ne bolestí, ani proto, že věděl, že se blíží smrt, ale proto, aby upozornil stráže, které tam s největší pravděpodobností hlídkovali.
           Pozvedl zakrvavenou ruku, položil ji na hromádku sněhu a zabral. Znovu. A znovu. Sníh se mu drolil pod prsty a pálil pořezané ruce. Nekončící cyklus bolestivých pohybů byla poslední možnost záchrany. Arghast řval. Řval ze všech zbývajících sil až do té doby, než si ho třicet metrů před branou všiml jeden ze strážných.
           Jeho oči se pomalu zavíraly. Došla mu síla. Viděl, jak k němu dva biřici městské gardy snaží dostat, přelézají hromady sněhu a zakrývají si před ním oči. Ruka polevila, hluk pláně ustal a okolí se začalo rozmazávat. Cítil dotek, studený dech. Věděl, že na sebe pokřikují, ale nerozuměl jim. Pouze pozvedl ruku, položil ji na vojákovu hruď a naposledy vydechl.

„Hory ožívají."