Uběhl týden od doby, co s Jackem trávím odpoledne, o kterých víme jenom my dva. Táta vždy bývá v kostele. Je to tak lepší, protože bych si musela vyslechnout, ať jsem opatrná. A to jsem! Vážně! Dnes bylo teplo, tak jsem na sobě měla obnošené šaty a tenisky.
Věděla jsem, že si mě kvůli tomu budou zase utahovat, ale už jsem si za ty léta zvykla. Neměla jsem, oblečení, kteří ostatní nosili. Neukazovala jsem svoje tělo, když to nebylo nutné. Museli by mě pochopit. Od dětství vyrůstám skoro v kostele, protože máma trávila čas s tátou a táta musel zase být tam. Takže jsem tam byla taky.
Ale nevadilo mi to. Miluju to tam. Stejně tak miluju tátu... a o to víc mě ničí ho tak vidět. Vždy když jdu spát a procházím kolem jeho ložnice, slyším tichý pláč. Vždy mám chuť tam jít a obejmout ho. Ujistit ho, že bude vše vpořádku. Ale vždycky jdu prostě dál do svého pokoje, kde zavřu dveře a pohodlně si lehnu do postele.
Procházím kolem Jacka a jeho party. Opírají se o skříňky. Pomalým krokem jdu k nim. Vidím jejich zmatené výrazy.
"Takže dnes odpoledne Jacku?" zeptala jsem se. Všichni se na něho koukli. Jack se ušklíbl.
"Jenom ve snu" odpověděl.
"Ou tak to ne" řekl jeho kámoš. Podaří se mi klidně přikývnout a potom se rychle vydám pryč. Co jsem si to vlastně myslela? Že se se mnou Jack bude bavit? Jsem tak naivní. Slyším jejich smích, který doprovází zvonění mého mobilu.
"Ano tati?" řekla jsem a ani jsem si nemusela číst jméno.
"Volám jenom jestli jsi vpořádku" řekl.
"Ano jsem" zastavila jsem se. Byla jsem od nich už daleko. "Kdy dneska dojdeš?"
"Dneska dojdu brzy" oznámil mi. Usmála jsem se. Aspoň nebudu sama, když Jack nechce pomoct. Vybral si sám. Je mi jedno jak se to naučí, ale jestli to zkazí tak ho zabiju.
"To je fajn" usmála jsem se. "Musím jít zachvilku zvoní na hodinu" řekla jsem.
"Dobře. Mám tě rád Ellie. Dávej na sebe pozor"
"Neboj" potom jsem zavěsila a schovala mobil zpět do kapsy. Vydala jsem se do třídy.
Seděla jsem s tátou v obyváku. On si četl a já zkoušela hrát skladbu k představení na piano. Najednou se ozval zvonek. Přestala jsem hrát a koukla jsem se ke dveřím.
"Jdeš tam?" zeptal se táta a nevzhlédl od knížky.
"Jo" přikývla jsem. Zvedla jsem se a šla ke dveřím. Otevřela jsem a spatřila Jacka, který přešlapoval na prahu. V ruce držel svůj text. Koukla jsem se do obyváku. Táta si pořád klidně četl. Vyšla jsem před dům na verandu a zavřela dveře. Založila jsem si ruce na hrudi.
"Co tu děláš?" zeptala jsem se.
"Jdu přec zkoušet" zvedl text. Zasmála jsem se.
"Žádné zkoušení už není Jacku. Jediné co můžu udělat je, že se za tebe budu modlit" řekla jsem a znovu jsem vešla do domu. Vrátila jsem se do obyváku.
"Kdo to byl?" zeptal se táta.
"Nikdo" odpověděl jsem ve chvíli, když na dveře někdo silně zaťukal. Jack si myslel, že jsem sma doma.
"Ten nikdo ještě neodešel" táta se zvedl.
"Tati to ne-" pozdě. Táta už otevíral dveře. Když na prahu uviděl Jacka překvapeně se na mě koukl. Stála jsem za jeho zády tak, aby na mě Jack neviděl.
"Dobrý den pane" řekl slušně Jack.
"Dobrý den pane Burelle" odpověděl táta. Samozdřejmě, že ho znal z kostela. Táta zná všechny. "Myslím, že moje dcera s tebou nechce mluvit" řekl a zabouchl dveře přímo před Jackem. Vděčně jsem se na tátu koukla. "Měla by si mi říct o co se tu jedná mladá dámo" řekl a upravil si svoje brýle na čtení.
Beze slova jsem odešla zpět do obyváku a sedla si k pianu. Položila jsem prsty na klávesy. Myslela jsem, že to táta nechá.
"Tak?" zeptal se a opřel se o piano. Koukla jsem se na něho.
"Pomáhala jsem mu s textem. Hraje ve stejné hře jako já. Má hlavní roli. Nechci aby to zkazil. Tím by to zkazil i mě" stoupla jsem si. "Půjdu udělat čaj" dala jsem tátovi pusu na tvář a odešla do kuchyně jsem udělala do konvice čaj.
Další den jsem hned před školou potkala Jacka. Díval se na mě, ale já jsem se snažila dívat úplně jinam. Další přestávku ke mě přišel k mé skřínce. Byla jsem celkem překvapená, protože tu bylo sost lidí.
"Co chceš?" zeptala jsem se a schovavala jsem si učebnice.
"Potřebuju pomoct" zašeptal. Podívala jsem se na něho a nadzvedla jedno obočí. "Prosím." dodal.
"Mluvíš na mě, ikdyž tu jsou lidi. No páni" řekla jsem a odvrátila zase zrak.
"Ellie bez tebe to nezvládnu" zarazila jsem se. Bylo to poprvé, co mi řekl jménem. Vždy mě oslovoval jenom příjmením. Z jeho úst mé jméno znělo zajímavěji.
"Nemůžu Jacku." zakroutila jsem hlavou. "Nechci se schovávat, protože stejnak nic neděláme. Proč nemůžou tví kamarádi vědět, že ti pomáhám?" zeptala jsem se. Jack místo odpovědi sklopil zrak. Povzdechla jsem si a zavřela skříňku. "Ty to zvládneš Jacku." řekla jsem a nechala ho u skříněk. Dnes jsem šla ze školy dřív, protože jsem měla prohlídku u doktorky.
Nasedla jsem do svého naklaďáčku a rozjela jsem se pryč. O mé nemoci věděli učitelé, abych potom mohla odcházet, kdyby se mi udělalo hodně blbě.
Do školy se, ale dnes stejně vrátím na zkoušku představení. Nechci být v jedné místnosti s Jackem, ale co mám dělat?! Moje auto se hlasitě nastartovalo a já vyjela ze školního parkoviště. U nemocnice, vždy parkuju na stejném místě.
Sestřičky mě už znali a vždy se na mě mile usmívali. Vystoupila jsem a baťoh nechala v autě. Došla jsem do nemocnice.
"Ellie, děvče!" oslovila mě starší sestřička. Jmenovala se Dotty. Měla jsem ji nejradší. Vždycky mi dala výborné bombony. "Paní doktorka už čeká." usmála se. Přikývla jsem a vydala jsem se do druhého patra, kde byla ordinace.
Dveře byli otevřené tak jsem vešla. "Má oblibeá pacientka." usmála se na mě moje lékařka "Potřebuji dnes už rozesmát." mrkla na mě. Usmála jsem se a sedla si na lehátko. "Tak jak ti je?" došla ke mě a změřila mi puls.
"Fajn" řekla jsem.
"Žásná změna?"
"Ne... Tedy kromě točení hlavy, ale to je normální."
"Jsi výborná pacientka." pochválila mě. "Bojuješ a to se mi líbí." usmála se na mě.
"Nemůžu tu tátu jen tak nechat." vysvětlila jsem a sklopila pohled. "Chci aspoň odmaturovat." koukla jsem se na lékařku, která mě upřeně pozorovala. "Myslíte, že to zvládnu?"
"Určitě." povzbudivě se na mě usmála a pohladla mě po ruce. "Ty jsi příklad bojovnice"
