Probudilo mě slunce, které mi svítilo do pokoje. "Ellie vstávej!" zabouchal mi táta na dveře.
"Jsem vzhůru!" zakřičela jsem na zpět a vylezla z postele. Došla jsem ke své skříni a vytáhla jsem si vytahaný džíny, bílý triko a vytahaný černý svetr. Oblečení jako vždy. Vlasy jsem si dala do culíku. Ze stolu jsem si dala do baťohu projekt, který mám na dnešek mít.
Potom jsem si ho dala na záda a vyšla z pokoje. Seběhla jsem chody dolů. Obula jsem si staré tenisky, které jsem měla už dlouho. Táta se objevil v hale s pytlíkem svačiny.
"Odpoledne nebudu doma, budu v kostele" řekl.
"Dobře" přikývla jsem a vzala si pytlík, který jsem schovala do baťohu. "Mám tě ráda" dala jsem tátovi pusu na tvář a vyšla z domu. Nasedla jsem do svého starého náklaďáčku, ale milovaného auta a rozjela se do školy. Zase jsem měla problem ho na startovat, ale jsem zvyklá.
Měla bych vám o mě něco říct. Jmenuji se Ellie Savanah. Bydlím v Chapel Hillu v Severní Karolíně. Je mi 17náct let, mám jenom tátu, protože moje máma umřela při autonehodě, před 9ti lety. Ve škole nejsem oblíbená. Nikdo si mě nevšímá. Můj táta je farář ve zdejším kostele. A taky jsem v marutitním ročníku. Měli byste o mě vědět, ještě jednu věc. Mám rakovinu.
Zaparkovala jsem na parkovišti a vzala si z druhého sedadla baťoh. Vystopila jsem a baťoh jsem si dala na záda. Zamkla jsem auto a vydala jsem se ke škole. Před školou stáli zase ublíbenci. A uprostřed samozdřejmě Jack Burrel. Nejpopulárnější kluk na škole.
"Vážně nemáš nějaký oblečení, který není nudný?" zavolala na mě Amanda. Bývalá přítelkyně Jacka. Celá parta v četně Jacka se zasmála.
"Neutrácím za oblečení" odpověděla jsem a dal pokračovala do školy. Bylo mi jedno, že si ze mě teď dělají srandu. Byla to pravda. Utrácím za lepší věci. Stejnak jednou umřu a oblečení mi bude k ničemu. Hodila jsem si baťoh do skříňky a vzala si učebnici Biologie.
Vydala jsem se do třídy. Jako vždy, si mě nikdo nevšímal. Byla jsem jako šedá myška. Ale oni neznali můj příběh. A já jsem nehodlala jim ho vyprávět. O mé rakovině věděl jenom mů táta a babička s dědou.
Každou sobotu jsem jezdila do nemocnice. Táta mě uklidňuje, že vše bude vpořádku, ale já vím, že uklidňuje spíš sebe než mě. Já jsem se svým osudem smířená. Možná proto, ani nevyhledávám kamarády. Byl by to další člověk, kterýmu bych svou smrtí zbůsobila bolest.
Jediní lidé s kterýma se bavím jsou lidi z hereckého kroužku, který se koná v pátek odpoledne. Je to činnost, kterou dělám ráda. Můj průměr ve škole je 1,0. Když člověk je pořád doma, tak se jenom učí, protože se nudí.
Sedla jsem si do své první lavice. Teď si říkáte, že jsem vážně šprt. Ale já hlavně sedím, co nejdál od Jackove party, kteří sedí vzadu. Konečně zazvoní. První do třídy vejde učitel a hned za ním Jack a jeho kamarádi. Jako vždy. Toto se opakuje každý den už od prváku.
Amanda a její nejlepší kámoška Lili se na mě zašklebí a pokračují dozadu. Jack projde bez jediného pohledu stejně jako jeho nejlepší kámoši John a Fred. Učitel začne novou látku a já jako vždy, pořádně zapisuju všechny poznámky.
Seděla jsem u svého obvyklého stolu číslo 7. Byl co nejdál od ostatních. Seděla jsem tu pokaždé. Byla jsem začtené do knížky, že jsem ani nepostřehla, že ke mě došla Amanda a Lili.
"Jak se máš Panbíčkářko?" zeptala se. Nikdy neměla ráda, že můj táta je farář. Možná proto jsem byla i tak moc tichá. Nikdy jsem se nelíbala a nikdy jsem nebyla s klukem sama. Nesmím ani randit.
"Potřebuješ něco Amando?" zeptala jsem se a zaklapla knížku. Stoupla jsem si a knihu jsem měla v ruce. Ale jen ten jeden pohyb mi způsobil, že se mi zatočila hlava. Chytla jsem se stolu a zavřela oči. Čekala jsem až ta bolest přejde. Věděla jsem, že se na mě všichni dívají.
"Ježiši jí teče z nosu krev!" uslyšela jsem znechucený křik Amandy. Zvedla jsem ruku k mému nosu a potom jsem si jí dala před oči, které jsem otevřela. Viděla jsem na nich krev, ze které se mi udělalo ještě blběji. Rychle jsem prošla kolem Amandy a Lili. Co nejrychleji jsem chtěla být pryč. Ale čím rychleji jsem chodila, tím víc se mi točila hlava. Než jsem došla ke dveřím jídelny, párkrát se mi podlomili kolena.
Všichni se na mě dívali, někteří se smáli. Ale nikoho nenapadlo mi pomoct. Došla jsem ke skřínce a zkusila jsem se jí odemknout. Ale ruce se mi klepali, tak že mi to ani nešlo. Opřela jsem se o skřínku a doufala, že bolest přejde, ale pořád mi bylo zle. Uslyšela jsem kroky a donutila jsem se vzhlédnout.
Uviděla jsem Jacka.
"Chceš pomoct Savanah?" zeptal se. Nikdy na mě nepromluvil, tak proč teď.
"Co potřebuješ Jacku?" zeptala jsem se a divila jsem se, jak můj hlas zní najednou slabě.
"Co?" nadzvedl nechápavě jedno obočí.
"Nikdy si zamnou nepřišel jen tak." vysvětlila jsem. "Vždycky jsi něco potřeboval" připomněla jsem mu. Najednou se mi podlomila kolena. Čekala jsem pád, ale Jack mě chytl za paži a přidržel mě.
"Pozor" řekl. "Jen jak víš, tak jsem se dostal do představení, kvůli tomu průšvihu... Neumím text" přiznal se.
"Pomodlím se za tebe, Jacku" řekla jsem a zkusila jsem znovu odemknout skříňku. Teď se mi to povedlo. Vzala jsem si baťoh a zabouchla skříňku. Chtěla jsem odejít, ale Jack mě chytl za zápěstí.
"Nech mě tě odvést. Nevypadáš dobře" koukl se na mě. Skousla jsem si ret a přikývla.
"Děkuju" řekla jsem a podala Jackovi moje klíčky od auta. Potom jsem se i s Jackem bezeslova vydali k mému autu.
