Na Hraně Tajemství ✓

𝟕. | PŘÍPAD PRO DAISY HOWARDOVOU

Natáhla se pro telefon. Na displeji si přečetla jméno volajícího a utrpěla šok, když zjistila, že se jedná o Neda Raymonda, jejího šéfa a policejního velitele. S mohutným zívnutím stiskla zelenou ikonu pro přijetí hovoru.

„Howardová!" zakvílel do telefonu, skrze který zaslechla tlumené hlasy a frmol zcela typický pro zdejší policejní stanici. „Máme práci."

Daisy nestihla ani mrknout, než ji zavalil informacemi o případu a bleskově ji seznámil s okolnostmi, které vedly k jejímu brzkému probuzení. „A oblečte si něco vhodného!" houkl nakonec.

Dobré ráno i vám, pomyslela si Daisy trpce. Polospící uvažovala, zda ještě na chvíli zavřít oči a riskovat šéfův hněv nebo své rozlámané tělo vysoukat zpod vyhřáté peřiny a vstát. Nakonec se rozhodla pro druhou možnost. Ukončila hovor a začala pátrat po oblečení, které by si mohla rychle obléknout.

Když si opláchla obličej studenou vodou, dalo se už hovořit o tom, že byla při vědomí – k úplnému probuzení však ještě chyběl hrnek kávy. Stiskla několik tlačítek a tiché vrčení kávovaru značilo, že mašina začala nahřívat. Čekání si krátila lítým bojem s mnoha kudrlinami ve vlasech, proti nimž byl obyčejný hřeben zcela bezmocný.

Rozhlédla se po svém bytě. Bydlela v podkrovním tři plus jedna, jehož smířlivá majitelka si účtovala pouze symbolický nájem. Na odchodu se ještě shýbla a podrbala za uchem svou britku Puffy, která v odpověď slastně zavrněla. Dostala ji darem od svého strýce, když promovala. Toho dne bylo u Howardových veselo – protože Daisyina matka přikládala promoci jediné dcery obrovský význam, upekla dort, na který sezvala celou ulici. Daisy se usmála. I přes otřesné počasí cítila, že bude mít úspěšný den.

Ještě zaskočila popřát paní domácí dobré poledne a pak zamířila k autu. Po Raymondově nevrlém výstupu se na jeho společnost těšila ještě méně než kdy jindy. Svým způsobem mu ale rozuměla. Snobské prostředí, jemuž vládla rodina Prescottových, jí taky nebylo příliš po chuti, a proto byla z nového případu trochu nesvá.

Na chodníku před domem ji přivítal zápach deště. Všichni ptáci létali nízko nad zemí, jako by v tom ledovém vzduchu nemohli vyletět výš a obzoru hrozily tmavé těžké mraky. S blížící se zimou město chladlo, brzy se stmívalo a podzimní melancholie se vkrádala do lidských srdcí.

Daisy nasedla do auta, otočila klíčky v zapalování a vydala se vstříc práci. K domu kultury dorazila těsně po půl jedné. Červenomodrá záře výstražných světel kontrastovala s fádní omítkou a před honosnými dveřmi postávala skupinka promrzlých lidí. Vozy na přilehlém parkovišti jí prozradily, že uvnitř čeká velká spousta svědků.

Už z dálky viděla, jak na ni zuřivě mává kapitán Raymond. Byl to středně velký, silně stavěný muž s tlustým krkem. Za posledních pět let přibral dobrých dvanáct kilo, a když dovršil padesátku, začal si silně uvědomovat, že by měl něco dělat se svou figurou. Když se podíval do zrcadla, viděl tam obličej svého otce – masivní bradu, zarudlý nos a bledě zelené oči. Dva prošedivělé chomáče nad ušima byly vším, co zbylo z jeho kdysi hustých blonďatých kadeří a kdykoliv se rozhněval, zbrunátněl v obličeji.

Přišla skoro až ke dveřím a se všemi přítomnými se zdvořile pozdravila. Adrien Prescott ji na okamžik vyvedl z míry. Až když naplno čelila síle, které mu tkvěla v očích, si uvědomila, že má před sebou velkého člověka. Podrobil ji důkladnému zkoumání a Daisy si připadala, jako by jí pod rentgenem počítal obratle. Hodně se lišil od ideálu pyšného podnikatele.

„Můžeme jít dovnitř?" zeptala se při pohledu na muže v letech, který si rukama objímal paže a podupával v mrazu, aby se zahřál.

„Ještě na někoho čekáme," odvětil kapitán podrážděně a ukázal na právě přijíždějící auto.