Vítej doma, Lee! - případ pátý

Kapitola čtrnáct

Noci byly v tuto dobu, loučící se s létem a vítající podzim, chladné. Trávu pokrývala jinovatka a vytvořila přes noc třpytivý chladný povlak. A oheň, který Nick zdatně celou noc udržoval, pro ně znamenal nejen teplo, ale i bezpečí. Lee prospal celou noc tvrdě, Nick jen podřimoval, v obavách, aby oheň nevyhasl. 

Úplně zaspat se mu podařilo až k ránu, a probudil ho až chlad. V ohništi dohořívaly poslední zbytky, slabý ranní vítr rozfoukával popel do okolí. Začínalo svítat a okolo nich se začalo všechno probouzet. Vstal a protáhl ztuhlé a znavené tělo. A k pití byla jen studená voda a k jídlu sušené maso. Jak moc by si dal horkou kávu....

Musel ho vzbudit, což byl nadlidský úkol. „Ještě ne..." zamumlal Lee, ale Nick byl nekompromisní. 

„Lee, musíme vyrazit, bůhví, jak dlouho půjdeme dolů." Pomohl mu sednout a dal mu napít. „Jak jsi na tom?" zeptal se Leeho, i když odpověď mu byla předem jasná. Nic moc. 

„Pokusím se," usmál se Lee, zatímco Nick otevíral jeden ze sáčků se sušeným masem a koukl do něj. „No, moc tam toho není. Ještě, že máme dva. Na, jez," strčil mu jeden do ruky. Bylo to opravdu jen tak na chuť než k jídlu. 

„Až budeme dole, dáme si horký kafe a minimálně steak," zasnil se Nick, zatímco strkal věci do batohu. Až budeme dole.....

"Nicku, já nevím, " začal, ale Nick se otočil a zamračil se. 

„To dojdeš...."

Nick tušil, že to nebude lehká cesta. Když dojedli, pomalu se zvedli k odchodu. Lee se naposledy podíval směrem ke vchodu do štoly, teď už jen hromady kamení. Věčný památník další nadpřirozené zrůdě. Hlava se mu točila a každý krok byl učiněné peklo. Byl tak strašně unavený, že nemohl ani dýchat, natož chodit. Ale najednou, najednou to prostě nechtěl vzdát. Šli co nejpomaleji, Nick se snažil vybrat co nejschůdnější a nejméně prudký terén. Odpočívali, snad co deset metrů. Nešlo to rychleji. Prostě to nešlo.

Nick netušil, jak daleko se dostali. Nevěděl ani, jestli jdou správně, jen v to doufal. V jednu chvíli ho chytla naprostá beznaděj a zoufalství. A na vteřinu si pomyslel, že tu opravdu zemřou oba. Sváděl uvnitř neskutečnou bitvu. 

Má zůstat s Leem? Nebo ho někde nechat a jít do města pro pomoc? Co má dělat? Jak se rozhodnout? Nemůže ho tady přece nechat samotného. Ale teď ještě pokračovali. Se zatnutými zuby, krok po kroku.....

Jenže pak, pak už to prostě nešlo....

A v té naprosto bezútěšné a zničující chvíli, kdy vyhasla naprosto všechna naděje a jejich životy měla hora ve svých rukou, ve chvíli, kdy by jeden řekl, že už je na všechno pozdě....

.....tak v té chvíli Nick zaslechl hlasy. „Lee! Nicku!" Jejich jména se nesla lesem a ozvěna je nesla kopcem dál a dál.

„Tady jsme! Tady jsme!"

„Lee," zašeptal a opřel ho o strom, „někdo nás hledá, slyšíš!" Lee byl ale při smyslech jen napůl, šel spíše jako stroj, nevnímaje, co se okolo něj vůbec děje. Když ho uchopily silné ruce z obou stran a pevně ho podepřely, jen z dálky matně zaslechl povědomé hlasy. 

„Brácha, vydrž, vydrž. Vydrž!"

Slyšel svého bratra a svého otce. A Petera. Ten tam byl taky. „Petere, zabili jsme to. Město je v bezpečí. Všichni jsou v bezpečí," zašeptal, i když netušil, jestli ho Peter vůbec slyší. Slyšel.

 „Hlavně, že žijete, kluci, dole nám všechno povíte," slyšel kdesi z dáli odpověď. Hlava ho tak moc bolela. Jeho otec a bratr pomohli Leemu, Peter a jeden z mužů z města podepřeli Nicka a svedli je dolů.

Totiž v době, kdy se Lee a Nick vydávali na cestu dolů, byla stejným směrem, ale směrem nahoru, už na cestě i jiná skupina. Leeův otec, jeho bratr Thomas, Peter Whiteker, správce rezervace Johnson a dalších třicet mužů z města se chystali celou noc. Hned, jak jim to počínající den dovolil, vyrazili na cestu. Jejich auto objevili poměrně rychle a správce, který se tu přece jen vyznal ze všech nejlépe, je mohl vést.

A když je potkali, hned několika lidem spadl obrovský kámen ze srdce. 

I když jeden z nich si to nechtěl přiznat. A možná ještě nějakou dobu nepřizná.