Vítej doma, Lee! - případ pátý

Kapitola dvanáctá

Bylo to jak ze špatného filmu. 

Špatného béčkového hororového filmu. Vybělené kosti jim občas křuply pod nohama, zápach se nijak nezmenšoval a Nickovi se začal zvedat žaludek. Museli vydržet. Chodby, které se větvily z té hlavní, nebyly příliš dlouhé, většinou dohlédli nakonec.

Jen pánbůh věděl, ve které díře byl ghoul zalezlý. Protože ve chvíli, kdy najednou za zády uslyšeli pohyb a zlostné zaskučení, věděli, že je zle. Oba se otočili jako na povel. Vycházelo z jedné z bočních chodeb a zvyšovalo na intenzitě. Ghoul je ucítil, nezvaní návštěvníci ho zřejmě vyrušili z jeho odpočinku. Nebo snídaně. A to se mu nelíbilo.

Jenže i zvířata dokáží instinktivně vycítit blížící se nebezpečí a předzvěst smrti. Skučení najednou přestalo a naráz ovládlo chodby naprosté ticho. Nebylo slyšet nic, kromě jejich dechu.

„Kde je?" zašeptal Nick, ale i jeho tichá slova najednou působila nepřirozeně hlasitě. Jen ve světlech jejich baterek zahlédl, jak Lee jen bezradně pokrčil ramena. Byl někde před nimi, ale netušili kde. Museli zpět. A vůbec se jim nelíbilo, že jim vlastně svým způsobem zablokoval cestu k východu.

Nestačili udělat ani jeden krok. Rozzuřený ghoul se vynořil z nejbližší chodby jako blesk a jeho mohutná velká postava jim zatarasila cestu. Chodbou se ozval neskutečný řev, který jim až trhal uši. Rozběsněný démon z legend, stvůra požírající mrtvoly, napřáhla kostnaté pařáty a oslepena ostrým světlem z baterek znovu zařvala. Získali teď na chvíli převahu a Lee jí okamžitě využil. Střílet uměl velice dobře a tři kulky se během vteřiny zaryly do ghoulova těla.

Nestvůra vztekle zaskučela, nohy se jí podlomily. Štolou zazněl ještě jeden výstřel a Nick s obavami zaznamenal sypající se prach ze stropu. Doufal, že všechno vydrží tak jak má, alespoň do doby, než odsud zmizí. Ghoul se se strašným skučením a řevem skácel na zem, jeho pařáty v křeči ryly do země a povalující kosti s chrastěním dopadaly na okolní stěny. Párkrát sebou škubl a pak bylo ticho.

„To bylo....rychlé," pronesl tiše Nick a Lee si vedle něj oddechl.

„Naštěstí." Od ghoula byli jen necelé tři metry. Lee chtěl vědět, že je opravdu mrtvý a stejně museli okolo něj. Ghoul se však nehýbal.

„Myslíš, že je mrtvý?" zeptal se Nick a Lee se nad ležící stvůru opatrně naklonil. Nic. Žádný pohyb, náznak toho, že by ghoul ještě žil.

"Myslím, že je," odpověděl. I tak museli být velmi ostražití. „Takže je po všem? Můžeme jít?" Nickovi se tady vůbec nelíbilo. Tma, chlad, a neustávající zápach byla téměř nesnesitelná kombinace a Nick zatoužil po světle, a hlavně čerstvém vzduchu. Lee se narovnal a přikývl.

„Jdeme." Ani on se tu nechtěl zdržovat víc, než bylo nutné. Tělo ghoula tu zetlí v naprostém zapomnění.

Jenže, nikdy to není tak jednoduché. A že svěcené stříbro prostě stačit nebude, to netušili.....

Ušli jen několik kroků k východu. Denní světlo je lákalo a volalo a chladnou černočernou tmu chtěli nechat navždy za zády. Chrčení, které se zničehonic ozvalo, je donutilo zastavit. Překvapeně se na sebe podívali a pomalu se otočili. Ghoul se pomalu sbíral ze země, z ran po kulkách vytékalo cosi černého, co se možná dalo považovat za krev. V každém případě, oslabilo ho to, ale nezabilo.

„Plán B.....utíkej!" vykřikl Lee. Chodbou se rozlehly další dva výstřely. Když už to ghoula nezabilo, aspoň ho to zpomalilo. Zapotácel se, stříbro mu způsobovalo bolest, a pařáty se chytil stěn, aby získal rovnováhu. A pak se pustil za nimi.....