Vítej doma, Lee! - případ pátý

Kapitola jedenáctá

.........a když už ranní, ještě studené první sluneční paprsky pohladily ospalé město po tváři, pomalu se začínali chystat na cestu. Ke snídani si dali jen něco málo, co jim zbylo od večeře.

„A jestli to všechno klapne, jak má, tak jsme k večeru zpět. A konečně ti ukážu ten náš vyhlášený bar," sliboval Lee Nickovi, i když si v podstatě nebyl jistý, zda to bude schopen dodržet a měl pocit, že tak trochu lže i sám sobě. I Nick byl poněkud skromnějšího názoru. Úplně by mu stačilo, kdyby se v pořádku vrátili.

Autem to k hoře bylo z města tak čtyři kilometry. A pak další tři, které mohli ještě vyjet po docela solidní zpevněné cestě. Lee pak zastavil na menší odbočce do lesa. Pěšina, která zde vedla, se strmě ztrácela kdesi v hlubokém lese. Nick se rozhlédl a opodál viděl první z výstražných cedulí, která zvědavé turisty varovala před nezodpovědným vstupem dál do kopců.

Nevstupovat, nebezpeční úrazu! Nebyla to první cedule, kterou pak viděl, když ještě chvíli šli, už s plně vybaveným batohem od Petera, po cestě dál. Riziko, které představoval vstup, bylo příliš veliké.

Lee chvíli studoval mapu a pak ukázal do lesa. „Pokud půjdeme tudy, měli bychom narazit na jednu z těch starých cest," ukázal Nickovi na jednu z čar, které byly na mapě.

„Jak je to daleko?" vyhrkl ze sebe Nick, když viděl, kam se budou muset vyškrábat. Lee se usmál.

„No, nechci tě strašit, ale tak čtyři kilometry, možná víc." Což nebylo tak moc, kdyby to bylo po rovině. Ale staré cesty, po kterých se kdysi svážel vytěžený materiál z hory, byly na těch mnoho desítek let zarostlé a prakticky neschůdné, pěšiny tu neměl kdo vyšlapat a čtyři kilometry do prudkého kopce je víc než dost.

„Kdysi se tam těžil zinek, díky tomu vzniklo i tohle město," vysvětloval Lee Nickovi, dokud to ještě šlo a nemuseli popadat dech z náročného výstupu.

„Myslím, že to zavřeli tak před třiceti, čtyřiceti lety, kvůli prosakující vodě a nestabilnímu podloží, jestli si tak matně vzpomínám," šátral v paměti.

„Takže kvůli tomu je to tam tak nebezpečné?" dotázal se ho Nick, ale napadlo ho, že tuhle otázku mu měl položit patrně trošku dříve.

„Jo, podle toho, co jsem slyšel, tak se tam začaly propadat chodby. A samozřejmě, únava materiálů, výztuha štol už má taky to nejlepší za sebou. Všechno se tam bortí. Tak jako tak, musíme být maximálně opatrní," dodal, ale Nick zavrtěl hlavou.

„Zase tak zlý to nebude, to už by to tomu ghoulovi muselo spadnout na hlavu dávno, zvlášť, když je to takový drobeček," zavrčel mu za zády Nick, „je tam jak krysa zalezlý už dvacet let, ne? A nic."

„Předpokládám, že tohle se týkalo hlavně těch uzavřených štol," poznamenal směrem k němu Lee. Kopec před nimi měl poměrně rozmanitý terén. Prudké úseky střídaly ty mírnější, kde si mohli aspoň na chvíli oddechnout. Jejich cestu jim křižovaly již dávno zaniklé cesty, nyní zarostlé náletovými stromy, křovinami a travou. Na Nicka dýchla nostalgie a před očima viděl stará auta, převážející na korbách pracující dělníky, auta svážející vytěžený materiál a malé, zatím ospalé městečko, které se pomalu, pomaličku začalo rozkoukávat k světu a rozrůstat se do své nynější krásy. Ale matné záblesky, které mu na chvíli vyvstávaly před očima, vystřídaly i ty, které viděl v noci. Tma, záblesk.....neuměl si to vysvětlit, ale věděl, že musí být obezřetní.

Ať se snažili jít jakkoliv, terén jim ke konci cestu moc neusnadňoval. Postupně byly neudržované lesy plné popadaných vyvrácených stromů, kamenů, keřů. Už jen vyjít nahoru ke štolám začalo být stále obtížnější a obtížnější. Odpočívali snad každých dvacet minut a Leeho prohlášení, že už tam brzy budou, Nickovi připadalo jako špatně myšlený vtípek.

„Děláš si srandu," zasípal, protože konec lesa byl v nedohlednu.

„Ne," vzdychl Lee a opřel se o strom. Začínal být neskutečně unavený. Ale musel vydržet.

Cesta nahoru jim trvala snad tři hodiny, ale měli pocit, že se tam škrábali snad celou věčnost. Rozhodně to nebyly jen čtyři kilometry, poznamenal rozhořčeně Nick, ale Lee ho najednou chytl za rameno a napřáhl ruku. Nick se podíval směrem, kam ukazoval. Šli podél jedné ze starých cest a kousek od nich se rýsovala velká plošina. Ve skále se černal malý otvor.

„Jsme tu, konečně," zašeptal Lee. Úmorná část cesty byla za nimi, první část jejich úkolu byla splněna. Jen o trochu popošli blíž a na chvíli si sedli, aby si odpočali. Nick odhodil batoh na zem a sesunul se vedle něj. Vytáhl lahev s vodou a oba se napili.

Chvíli jen seděli a nabírali síly na další část úkolu. Slunce stoupalo po nebi a hřejivé sluneční paprsky pomalu rozháněly poslední zbytky mrazivého podzimního rána a jemný mlžný opar jen pomaličku a neochotně ustupoval teplému dni. Mezi hustými stromy si však sluneční paprsky neměly šanci najít cestu dolů a v lese bylo pořád zvláštní temno a mírný chlad. Zima jim však nebyla, oba teď byli po výstupu zahřátí víc než dost.

„Tak, jdeme na to," zavelel Lee a oba se zvedli. Došli až k plošině, kde se na chvíli zastavili a nechali tam batoh, uložený v bezpečí. Ke vchodu se museli dostat co nejtišeji. I když byl ghoul spíše noční tvor, museli předpokládat, že mu denní světlo nevadí a nijak by mu neublížilo. A rozhodně by nechtěli, aby překvapil on je. Mělo to být naopak.

Na rozdíl od lesa plocha před štolou nijak výrazně zarostlá nebyla, což bylo důsledkem toho, že ji tvořila převážně skála. Že jsou na správné stopě poznali podle rozkládajících se zbytků zvířete, které odhadli na ovci farmáře Samuelse. U vchodu bylo ještě pohozeno pár kostí, což počtu ztracených zvířat rozhodně neodpovídalo. Dalo se ale předpokládat, že zbytek by zřejmě našli vevnitř ve štole. V tichosti a co nejopatrněji umístil Lee ke vchodu trhavinu s rozbuškou, a detonátor si schoval do kapsy. Byl to jejich rezervní plán, kdyby jejich pokus zabít ghoula ve škole selhal. Mrkl na Nicka, který jen kývl na znamení souhlasu.

Byl čas jít a chytit škodnou.....

„Opatrně," zašeptal Nick, kterému znovu před očima prolétl jeho sen z dnešní noci a chytil ještě Leeho za předloktí, „Lee, opatrně." Lee přikývl a naklonil se k němu.

„Pamatuj, kdyby se něco nepovedlo, utíkej, jasné." Nick kývl. Pokud se něco stane, jeden bez druhého by přece neodešel. A pokud budou muset utíkat, tak oba.

Vytáhli zbraně nabité svěcenými stříbrnými náboji, které se jim už nesčetněkrát osvědčili v boji proti démonům a dalším různým bytostem, které, jak řekl šerif, byly pouhými legendami a pohádkami. Bohužel reálnými. Baterky měli už připravené, jen rozsvítit.

Stará důlní štola byla vysoká i dost široká, takže se v ní nejen v pohodě oba postavili, ale mohli jít bez problémů vedle sebe. Přivítala je černočernou chladivou tmou a zvláštním zápachem. Mrtvolným zápachem. Nick pokrčil znechuceně nos. Tohle se mu rozhodně nezamlouvalo. Staré koleje tam stále ještě byly, v poměrně zachovalém stavu, ale na starých dřevěných výztuhách stěn a stropu už zub času pořádně zapracoval a bylo to i vidět. Na trámech byly silné praskliny, v jednom místě museli obejít hromadu kamení, někde byly některé z trámů napůl spadlé na zemi. A občas se tam objevila nějaká kost. Vybělených kostí se tu válelo víc než dost a bylo jasné, že se nejedná jen o zvířata ukradená ve městě.

Denní světlo, které měli za zády, se zmenšovalo a zmenšovalo. Baterky měli dostatečně silné, takže viděli několik metrů před sebe. Pro ně to byla nevýhoda, protože na sebe mohli upozornit. Jít potmě by však byla sebevražda. Krok od kroku kostí začalo přibývat a také chodby se začaly po několika metrech rozvětvovat do různých stran. Ghoul si svůj úkryt mohl najít v kterékoliv z nich, a podle zvětšujícího se mrtvolného zápachu poznali, že se zřejmě střetnou hodně brzy.

Předpokládali, že bude v jedné z bočních štol, kde bude mít svůj úkryt.

Předpokládali, že ho najdou dřív, než objeví on je, a že se objeví před nimi.

A ne, že jim vpadne do zad......