Díra v hlavě (Stucky)

2. Highway to hell

Musela spát jako špalek, protože jí vzbudil až nastavený alarm na mobilu. Ležela stále ve vlastní posteli, doslova omotaná cizími končetinami, z nichž jedna byla kovová. V tom objetí nebylo nic sexuálního, prostě posloužila Plecháčovi jako velký, živý plyšák.
Opatrně se vykroutila z jeho sevření a překvapil jí jeho pokojný výraz. Napadlo jí, kolik let asi uplynulo od chvíle, co měl možnost takhle spát. Až jí bylo líto ho probudit.
„Sorry kamaráde, ale vstáváme! Musíme, do DC je to pět hodin jízdy." lehce ho popleskala po tváři.
Probudil se s trhnutím a bleskově jí popadl za ruku, ale během pár vteřin se zorientoval a její dlaň zase pustil.
„Kolik je?"
„Půl sedmý ráno. V ideálním případě bych ráda do půl hoďky vyrazila. Uvařím nám kafe a snídani si koupíme sebou, jo?"
Než se vyhrabal z postele využila volnou koupelnu a postavila na kafe. Pak se opět zanořila do útrob své skříně, kde našla kšiltovku s logem Renegades a teplákovou bundu, kterou si její švagr koupil na jubilejním koncertu AC/DC před pár lety a oboje podala svému novému příteli, když se zas objevil v kuchyni.
„Bude lepší, když budeš na první pohled vypadat jako Aussie."
Na Plecháčův tázavý pohled dodala: „Ať seš, kdo seš, jako Australana tě nikdo čekat nebude."
„Jak to víš?"
„No, už sem si udělala určitej vobrázek, ale to si povíme cestou. Budeme mít fůru času."
Hodili do sebe kafe, Greta popadla svůj příruční kufřík s nářadím, připnula si opasek se zbraní a svým zázračným šroubovákem. Plecháč si svou pistoli vzal pochopitelně taky.
Než opustili byt, zamračila se a vrátila se do ložnice. K čelu postele byla ze zadní strany kobercovou páskou přichycená další pistole a dvě krabičky nábojů.
Plecháč se na ní tázavě díval, když to všechno cpala na vrch svého pracovního kufříku.
„No, co! Amíci mi povolili na svým území nosit jen služební zbraň." poklepala si na pouzdro na opasku.
„Ale páč sem technicky vzato špion, i když s diplomatickejma papírama, musím bejt připravená na potíže. Krom toho se můžem šábnout o náboje, 45 ACP by do tý tvý hračky měly pasovat taky."
Pak už konečně vyrazili a podle slibu se zastavili v přízemním obchůdku pro snídani. Greta si nechala nabrat pytlík skořicových vdolečků, zatím co Plecháč se zhlédl ve švestkovém koláči.
„Miluju švestky!" připustil téměř provinile, když se hned na ulici nedočkavě zakusoval do prvního dílku.
„Jo? Mě moc neberou, z peckovýho ovoce mám mnohem radši broskve."
Hodil po ní lišácký pohled: „Jasně, že jsi na broskvičky!"
„Chlíváku!" dloubla do něj loktem, ale pak oba vyprskli smíchy. Řehtali se jak dva puberťáci a Plecháč se málem udusil svým koláčem.
Než došli k jejímu autu, Greta se zase uklidnila, vlastně jí náhle bylo téměř smutno. Strašně jí chyběl někdo, s kým by si mohla takhle uvolněně vyměňovat vtípky na samé hranici urážky. Pravda, se ségrama si dokázaly v přátelském duchu říkat strašlivé věci, nad jakými nezasvěcení zůstávali s otevřenou pusou, ale nebylo to totéž.
Jakmile se propracovali na hlavní tah, Plecháč se váhavě zeptal: „Cos o mně zjistila?"
„Hm, zjistit, co seš zač, kupodivu zas tak moc těžký nebylo. O neporazitelným zabijákovi s kovovou prackou, zvaným Zimní voják, kolujou docela barvitý legendy, ačkoliv nevím, co z toho se dá brát vážně. Legendy tohohle druhu sou od toho, aby vyvolávaly strach a něco z tý šeptandy je tak přestřelený, že většina zpravodajskejch služeb v žádnýho Zimního vojáka nevěří."
„Ale ty věříš. Proč?"
„Myslíš, krom faktu, že teď sedíš vedle mě? Protože toho ducha, má mít na svědomí jinej přízrak. Organizace, která podle většiny agentur patří do učebnic dějepisu a v současným světě už se nevyskytuje.
Jenže já vím, že jo."
Plecháč se po ní tázavě podíval.
„Málem mi vybouchnul zadek v jedný jejich základně. Zadek sem nakonec zachránila, jenže ta díra vyletěla do luftu, takže nemám žádnej důkaz na potvrzení svejch slov, takže moje hlášení smetl velitel ze stolu. Prej sem byla moc rozčílená a jestli sem viděla nějakou lebku s chapadlama namalovanou na stěně, tak tam mohla klidně bejt od druhý světový a zůstat, i když tu laborku obsadila jiná organizace. Debilové! Ani Johnnyho slovo nebylo dost dobrý, odbyli ho, že je pod mým vlivem. Ale za úplnou ztrátu času tu akci nepovažuju." usmála se: „Mám odtamtud svůj užitečnej suvenýr!"
„A podělíš se o dobrou historku?"
„Jasně, provincie Kunar, podzim 2005. Pozvali si mě na konzultaci, páč tamní Talibánci měli na svý poměry nějak moc sofistikovaný hračky. Moje velitele zajímalo jednak, jak je vyřadit a taky odkud je berou. Drtivá většina byly úniky z americký armády, ale pár krámů bylo něco docela novýho.
V jedný vyčištěný jeskyni se toho našlo celkem dost, a když sem to tam s Johnnym za zadkem prolejzala, zjistila sem, že v zadní stěně sou dobře maskovaný dveře – za nima dlouhá chodba a pak něco mezi laborkou a dílnou.
Krapet zbrkle sme tam vpadli. To byla blbost, uznávám! Johnny odstřelil strážce, ale byl tam ještě chlápek v laboratorním plášti. Něco zmáčknul na panelu na zdi, zařval: „Hail Hydra!" a pak sebou s pěnou u pusy seknul na zem.
To něco bylo autodestrukční zařízení, který zároveň zablokovalo dveře, kterejma sme přišli. Hele, vyznám se v kdejaký mašince, ale pyrotechnik vážně nejsem. Vůbec sem neměla páru, kde hledat odpalovací mechanismus, pod viditelným displejem nebyl.
Tak sem zkrátka překonala zámek ve dveřích, byla to fuška. Zlomila sem při tom šroubovák, tak sem si vzala jeden, co se tam válel. Zvládla jsem to za minutu a osm vteřin, dvaadvacet nám jich zbylo na útěk.
Shepperd řádil, že sme nepočkali na posily a nějaký naše plácání o Hydře ho nezajímalo. Tak jsem se naštvala a neodevzdala ten šroubovák. Ukázal se jako zatraceně užitečná hračka, prakticky nezničitelná. Čert ví, co s ním montovali."
„Nevedeš zrovna nudnej život." usmál se a pustil se do posledního dílku koláče.
„Oprava – nevedla. Posledních skoro pět let, co mě převeleli sem, vedu až moc klidnej život. Ale co taky se mnou? Mám v prdeli páteř, noha taky žádná hitparáda. Vlastně sem taky „vylepšená" - některý obratle a velkej kus pánve mám zpevněný pokročilým kompozitním materiálem. Experimentální léčba, nechal sem ze sebe udělat laboratorní krysu, ale řekla sem si, že nemám moc co ztratit. Naštěstí mě to pořád myslí, tak jsem místo vyřazení s poctama dostala novej úkol."
„Špehovat americký vojenský novinky? Ale proč v New Yorku? Čekal bych, že se usídlíš poblíž některý velký vojenský základny nebo zbrojovky."
„Ale houby armáda, i když s tou zbrojovkou ses tak úplně neseknul. Ačkoliv on tvrdí, že zbraním dal už před pár rokama vale, tak nejzajímavější a nejoriginálnější technologický hračky v celým USA momentálně dělá Stark."
„Howard?" zněla překvapená reakce.
Otočila se po Plecháčovi a oba na sebe zírali ve zmateném údivu, dokud se nevzpamatovala a nezačala zase dávat pozor na silnici.
„Ne, Tony! Anthony Edward Stark, génius, miliardář, playboy, filantrop a namyšlenej kretén. Ovšem mašinky má vymazlený, to se mu musí nechat. Taky mu přičítám k dobru, že ještě sám umí vzít šroubovák do ruky. A taky pořádá bezvadný večírky. Můžu na nich spojit příjemný s užitečným."
„Ty chodíš na Starkovy večírky?"
„Na ty veřejný jo. Ani nevíš, jak se status diplomata občas šikne, když potřebuješ pozvánku."
„A co tam děláš? Snad nezkoušíš ulovit Starka?"
Udělala znechucený obličej: „Hrabe ti?"
„No, dámy jsou sice víc tvůj šálek kávy, ale pochopil jsem, že děláš výjimky."
„To sice jo, ale Stark fakt není můj typ a já jeho taky ne, pokud můžu soudit podle zástupu všech jeho ex. Je trapný mi to přiznat, ale asi máme z hochem podobnej vkus, potrpíme si na blond s modrejma vočima.
Pár jeho bejvalek jsem sbalila a nebylo to jen kvůli těžení informací. Jedna novinářka, se kterou to pár let zpátky chvíli táhnul, stála za to." zaculila se.
„Ostatně ta jeho Pepřenka taky není marná, ale držím si distanc, nechci dostat po tlamě."
„Myslíš, že by Stark praštil ženskou?"
„Von nejspíš ne, ale vona by to klidně zvládla. Myslím, že si zasloužila svý jméno."
„Pepřenka? Tak se vážně někdo jmenuje?"
„Jasně že né, oficiálně je to Virginia, ale nechává si říkat Pepper. A rozhodně je to vostrá holka, šéfuje Stark Industries, aby se génius nerozptyloval podružnejma detailama a hlavně drží Starka v lajně."
„Takže dnes už to není problém? Myslím odejít z večírku veřejně s holkou?" zeptal se po delší pauze Plecháč.
„Myslíš, jako když já sbalím holku? Sakra, jak dlouho tě mrazili? Jasně, že ne. Teda občas se dočkáš blbejch keců nebo se nějakej vůl vnucuje do trojky, ale jinak v pohodě."
„A to si stěžuješ na moc klidnej život? Tohle je pracovní náplň snů! Kam se na tebe hrabu!"
„No, já hlavně hodně sedím na zadku u komplu, počítám, kreslím schémata a špekuluju. S tím pekařstvím v přízemí je div, že nemám dvojnásobnej zadek. Ale uznávám, že vůči tobě jsem zpovykanej fňukal.
Míváš často takový noční můry jako dnes v noci?"
„Já vlastně nevím, utekl jsem teprve před třema dny a moc toho nenaspal. Tvoje postel bylo první, jakž takž bezpečný útočiště."
„Zdálo se ti o tom, co s tebou dělali? Vypadalo to, jako když se s někým pereš."
Koutkem oka zachytila jak Plecháč vrtí hlavou a pak ochraptěle odpověděl: „Zdá se mi o tom, co jsem dělal já. Pamatuju si je, pamatuju si tváře všech lidí, který jsem zabil. Proč si musím pamatovat zrovna tohle, ale nedokážu si vybavit, kdo jsem? A co když ... co když už ani nejsem ... co když ze mě, z toho původního člověka nezbylo dost, aby to šlo dát dohromady?"
Natáhla pravou ruku od volantu a položila mu jí na rameno: „Hele Plecháči, kamaráde, nebudu ti to lakovat narůžovo. Vzpomenout si na tvůj původní život bude ještě fuška, ale jedno ti řeknu. Ať seš kdo seš, už nejseš jejich Nástroj, už nejseš ten duch, kterýmu se přezdívalo Zimní voják.
Možná si to nepamatuješ, ale seš celkem milej a krapet drzej kluk odněkud z Brooklynu, co miluje švestky a má někde vychrtlýho přítele. A já ti zkusím pomoct, přinejmenším ti zkusím najít jméno, od kterýho se budeš moct vodpíchnout."
Kovové prsty sevřely ty její a Plecháč zašeptal: „Díky!"
„Eště není za co, sokolíku!" uculila se, ale neodvážila se uhnout pohledem od provozu před sebou.
Nebude to sranda, ale pár záchytných bodů už měla. Plecháč byl určitě i ve svém původním životě členem nějaké ozbrojené síly. Proč chytat civila, když si můžete vyrobit superzabijáka z někoho, kdo už má základní reflexy? A téměř jistě pocházel z Brooklynu. K ní do bytu šel opravdu jako domů a pořád měl slabé pozůstatky místního akcentu – nebyla lingvista, ale žila v téhle čtvrti dost dlouho, aby to rozeznala.
Hodně by jí usnadnilo práci, kdyby věděla, jak dlouho ho Hydra měla, ale sotva ho čapli jen tak z ulice, nejspíš ho dostali v některém z četných ozbrojených konfliktů, kterých se USA v posledních letech účastnila.
Greta hodně váhala nad Plecháčovým věkem. Na první pohled se nezdál starší než ona, spíš mu hádala tak o čtyři, pět roků míň, ale cosi tak úplně nehrálo. Snad něco v jeho pohledu, jako by mu bylo málem sto – což bylo absurdně nadnesené, ale nemohla to ignorovat.
Podle šeptandy sice Zimní voják operoval posledních padesát let, ale to neznamenalo, že to byl celou dobu ten samý člověk – to by snad ani nebylo fyzicky možné. Ovšem s kryokomorou a nějakým hi-tech nádobíčkem mohla Hydra životnost svého Nástroje krapet protáhnout, takže klidně mohli mít Plecháče ve spárech i deset, patnáct let.
Existoval celkem nenásilný způsob, jak to zjistit. Sice měla v přehrávači své oblíbené fláky na dlouhou jízdu v autě, ale rozhodla se je ignorovat a vydolovala ze Spotify nějaké hity posledních tří let.
Něco se Plecháčovi líbilo, něco ne, ale nikdy na něm nezpozorovala , že by cokoliv z toho poznával. Žádné pohvizdování a kývání hlavou do rytmu oblíbené písničky.
Nenápadně přidávala do playlistu starší a starší věci a čekala, kdy se Plecháč chytne. Současně se bavili o všem možném, většinou mluvila ona, ale občas ze sebe Plecháč vydoloval nějakou vzpomínku. Byly to jen útržky, střípky bez souvislostí, jako když si vybavil jméno trafiky, kde si kupovával cigarety, ale Gretě z toho vysvítalo, že Plecháč znal dočista jiný Brooklyn než ona.
Zkusila hodit návnadu: „Vsadím se, že ten tvůj křehoučkej přítel je blonďák. S modrejma očima, co?"
„Eeeee ... jo, máš pravdu. Je blond ... já ... najednou jsem si ho vybavil docela přesně ... ale pořád nemám jméno. Jak si to věděla?"
„To byl takovej vodhad na základě podobnosti. Ty nejseš můj typ, jsem si celkem jistá, že já tvůj taky ne, tak napadlo mě, že bychom mohli mít podobnej vkus – tak sem popsala, co se líbí mně."
„Nejen blondýnky, ale i blonďáci?"
„Můžou bejt i trochu do rezava, ale v zásadě jo. Modrý voči k tomu a jdu do kolen. I když, vychrtlý typy moc nemusím. Sem radši, když je v posteli za co chytnout."
„Takže nemáš nikoho na stálo."
„Můj poslední delší vztah skončil před rokem a půl. Clarice Duganová, realitní makléřka, fakt chytrá holka, věděla co, chce – založit rodinu a pořídit si dítě. A s tím se nějak neslučovala moje kariéra špicla přes technologie. Clarice chtěla, abych odešla z australský armády a našla si civilní džob. Tak jsem jí po vosmi měsících, řekla, ať se mnou neztrácí čas."
„To máš tenhle život tak ráda? Nestěžovala sis, že se krapet nudíš?"
„Někde v kanclíku se stálou pracovní dobou by to bylo eště milionkrát horší. A tohle není zas tak nudný, dostanu se k fakt zajímavýmu materiálu a vobčas zažiju i nějakej ten adrenalin.
Třeba dva roky zpátky, když zaútočili na New York emzáci. Všichni, kdo mohli, tak z Manhattanu zdrhali, jen pošahaná Greta Schusterová se tam hnala. Já a pár postpubertálních youtuberů, co eště nevědí, že nejsou nesmrtelný jsme tam pobíhali s mobilama v ruce, fotili a točili sme všechno, co se hnulo.
Byla to super šance vidět Iron Mana v akci. Mám pár dobrejch snímků v letu a dokonce nějaký pěkný detaily, když přistál pár yardů vode mě. Jenže pak mě zmerčil hvězdopruhovanej spasitel a jal se mě zachraňovat.
Ale nemůžu si zas tak moc stěžovat, nesl mě v náruči Kapitán Amerika, půlka mejch americkejch známejch by vomdlela blahem. Von je fakt kus!
Viděla sem ho párkrát u Straka bez masky, v civilu a řeknu ti - jeho bych brala, nejen proto, jak vypadá. Thor, ta hora svalů z jinýho světa taky po fyzický stránce nevypadá zle, ale v hlavě to má úplně vymletý.
To Kapitánovi tam něco šrotuje, von je víc než jen nabušenej frajer. ... Co se mračíš? Vypadáš, jako bys mě chtěl zakousnout. Kdyby ses včera sám nepřihlásil k trojbarevný vlajce, tak bych řekla, že proděláváš záchvat bifobie."
„Já ... vážně? Totiž ani nevím proč. Já ... asi mi to něco připomnělo."
„To máš jedno, žádnej románek se superhrdinou se konat nebude. Nejen, že na mě absolutně nebere, ale ... je strašně smutnej, nikdy sem ho neviděla se dovopravdicky smát. Tohle není člověk, kterýho bych s čistým svědomím pozvala na jednorázový noční dobrodružství. Tohle je týpek, co potřebuje vopravdovej vztah a přitom je hrozně sám. Vlastně je mě ho líto, beztak jeho životní láska zůstala někde v minulosti. Nejspíš je dávno mrtvá nebo je jí nejmíň devadesát. Sou lidi, co se votřepou a sou takový, co dovopravdy milujou jen jedinkrát."
„A ty se řadíš k tý první skupině?"
„Pořád doufám, že přece jen patřím k tý první." povzdechla si.
„Neříkej, že ti někdo zlomil srdce?"
„Nerada to přiznávám, ale asi je to tak. Doma v Melbourne, Rose Gillardová. Poznaly sme se na jednom studentským mejdanu v roce 2001 a já z ní byla okamžitě paf.
Vlastně za to může Carey, moje mladší sestra, byly v prváku spolužačky na ekonomii na Monashi. Carey přemoudřele usoudila, že já už musím mít na RMIT vody dokonale probádaný a prahnu po seznámení s někým novým.
Rose byla nádherná, do dneška je. Má všechno, co se mě kdy líbilo, umí bejt vtipná i něžná, je z velebohatý, veledůležitý rodiny a z nějakýho důvodu stála vo mě, sarkastickýho prcka ze střední třídy.
Myslela sem, že to máme vobě stejně, že tohle je ta velká láska, jenže Rose má zřejmě jiný priority.
Její rodiče nikdy tak docela nepřijali její orientaci, pořád doufali, že známosti s holkama sou jen fáze, a že se Rose si časem najde na vážnou známost nějakýho solidního chlapa.
Já byla sakra ta vážná známost! Chodily sme spolu skoro šest roků a společně bydlely čtyři! Ale všechno napůl tajně, doma mě nikdy nepředstavila.
Víš, kvůli ní bych byla ochotná udělat to, co sem neudělala pro Clarice Duganovou, vzdát se tohohle života a uvázat se někam do kanceláře. Pořád občas dostávám nabídky z civilní sféry a některý nejsou úplně blbý nejen po finanční stránce. Ale nevzdám se svýho života výměnou za nic.
Hodně sme se pohádaly, když sem ležela v nemocnici. Rose šílela, když sem se rozhodla jít do tý experimentální náhrady kostí, tak sem jí řekla, že je to moje jediná šance, jak zůstat v armádě. Chtěla, ať s tím seknu a vezmu civilní džob, že nesnese se vo mě bát, čekat, kdy mě jednou někde vopravdu zabijou.
A já jí řekla, že se na ten zákrok vykašlu a požádám si o vyřazení jenom, pokud to mezi náma udělá oficiální. Že nechci o Vánocích sedět sama v kvartýru, zatím co vona bude u svejch rodičů poslouchat jemný návrhy, kterej kluk by se jim líbil za zeťáka. Že se nevzdám toho, co mě baví, abych si připadala jen jak něčí tajná kurva.
Rose odmítla, měla strach, že jí vydědí, že přijde vo rodinný konexe a tak dále. Jako by nebyla dost chytrá, aby se uchytila jinde i bez nich.
Tak sem jí řekla, že je konec. Pokud se jí to někdy rozleží v hlavě a dá přednost mně, ať se vozve, jinak bye, bye.
A vod tý doby já, kráva stará, pořád napůl doufám, že Rose zavolá. Do všech dalších pokusů vo vztah sem šla vždycky na půl plynu a nakonec sem cukla, protože co kdyby ... Přitom je to blbost, je to už víc jak šest roků. Rose už nezavolá, ale já pořád nepoznala nikoho, kdo by pro mě znamenal víc než vona."
Greta sama sebe překvapila, jak otevřeně mluví o svých soukromých záležitostech s člověkem, kterého potkala teprve včera a nezná ani jeho jméno. Ale faktem bylo, že byla v posledních letech velice osamělá.
Ztratila dlouholetého přítele, rozešla se s partnerkou a korunovala to odchodem do USA, což jí vzdálilo rodině a všem zbývajícím přátelům.
Navíc si od té doby cíleně budovala odstup. Tady v Americe neměla přátele, jen známé a užitečné kontatky, do vztahů se pouštěla na půl plynu, pokud se vůbec nespokojila s přechodnou známostí.
Nepochybně bylo na čase tenhle přístup změnit, ale začít u Plecháče? To znělo jako absolutní šílenost.
Najednou ucítila na svém rameni chladivou váhu, Plecháčova biomechanická ruka nebyla vysloveně studená, ale tělesnou teplotu taky neměla.
„Je mi moc líto, že se věci mají takhle."
„Ale prd! Za svůj postoj si můžu samá, já kráva stará, takže to není důvod k lítosti. Víš co, přeskočíme tyhle přeslazený sračky a pustíme si vopravdovou muziku. Máš rád AC/DC? ... Neznáš? Tak poznáš!"
Nebyla po hudební stránce vyslovený patriot, poslouchala dost interpretů z celého světa a některé domácí zas úplně nemusela, ale tohle byla srdcovka.
Potěšilo jí, že se Plecháčovi trefila do vkusu, sice bylo evidentní, že ani tohle nepoznává – sakra tahle písnička byla stará jako ona sama! Ale za chvíli se spokojeně kýval do rytmu a v refrénu se k ní přidal a řvali na celé auto: „I'm on the highway to hell! On the highway to hell!"
Ve voze opět zavládla dobrá nálada a Greta dala průchod některým svým pracovním postřehům: „ ... takže všichni chtějí kopírovat jeho věci ale vůbec u toho nemyslej! Pár let zpátky chtěli všechny armády světa svýho vlastního Iron Mana, nejlíp celej oddíl Iron Manů. Taková blbost! Svý vládě sem to rozmluvila, ale musela sem zplodit asi stostránkovej elaborát, aby to některý kreténi pochopili.
Iron Man jako hromadně produkovanej zbraňovej systém je nesmysl. Je to nepředstavitejně drahý, náročný na výrobu, údržbu i výcvik posádky. A hlavně je to sólovka, nikdy nebyl vyvíjenej jako týmová hračka, je to Starkovo vosobní dětátko, plně přizpůsobený jeho osobnosti. Fakt, že takhle dokáže fungovat v rámci Avengers je malej zázrak. Nejspíš způsobenej tím, že je to celý banda extrémních existencí.
Von náklady vůbec neřeší, má na vývoj fůry superdrahejch kravin, z jakejch se snadno můžou vyklubat slepý uličky, ale já svýmu velení doporučila k vývoji jen obloukovej reaktor a ten repulsorovej pohon, jen musím vykoumat, jak by to šlo obojí vyrábět levnějc – nemůžeme zbůhdarma rozhazovat prachy daňovejch poplatníků."
„A ty myslíš, že to zvládneš?"
„Doufám. Pro ty pohonný jednotky pořád nemám dost dat – proto taky fofrujeme do DC, ale schéma toho reaktoru mám už pár let, jen sem se zasekla na jádru – jsem si jistá, že ho Stark od prvního typu vyměnil a nemůžu přijít na to, za co!"
Tohle bylo její oblíbené téma, mlela o praktické využitelnosti Starkových vynálezů skoro další hodinu a byla si jistá, že se Plecháč nenudil, ačkoliv jistě nerozuměl úplně všemu.
Ověřila si taky, že ačkoliv na kulturní odkazy se nechytal, pokud šlo o zbraně, tak Plecháče bývalí páni updatovali důkladně.
Ani ne po dvou hodinách jízdy se Plecháč začal na svém místě neklidně vrtět: „Potřebuješ čůrací pauzu?"
„Ne, že by neuškodila, ale ... hlavně mám zase hlad." vymáčkl ze sebe rozpačitě.
„Jasně, udržet v chodu takový tělo si žádá hodně kalorií." usmála se a začala vyhlížet nejbližší odbočku k benzínce.
Jakmile vystoupili na parkovišti, Plecháč se začal chovat nesmírně ostražitě. Greta se začala bát, aby v záchvatu paranoie neprovedl nějakou blbost, tak se k němu připojila z levé strany, aby co nejvíc kryla jeho kovovou ruku před pohledy druhých a špitla mu do ucha: „Hlavně klid, prostě se mě drž a moc nemluv."
Nákup kupodivu proběhl hladce, sice si odnášeli zásob jak pro regiment, ale při známe americké žravosti tím nebyli nijak nápadní a snad už nebudou muset před DC znovu stavět. Greta ještě přečkala pár nervozních vteřin před pánskými záchody, ale i odtud se Plecháč vynořil bez incidentů a mohlo se pokračovat.
Zbylé tři hodiny už zvládli bez zastávek. Greta si dával pozor na rychlost i další předpisy, aby s tímhle nákladem nevzbudila nežádoucí pozornost dopraváků, dokonce strpěla i pár kreténů, co se jí lepili na nárazník.
Dál žvanila o svých názorech na soudobou vojenskou techniku, sem tam vytáhla z plecháče ještě nějaký střípek informace a dál poslouchali muziku. Od AC/DC přešli k Ozzy Osbournovi a Black Sabbath, což se jejímu novému příteli opět zamlouvalo, ale stále neprojevoval žádné známky toho, že tuhle hudbu poznává a Greta si nebyla jistá, zda má smysl jít ještě o dekádu dál do minulosti. Tahle taktika nejspíš nefundovala.
„Hele ... pamatuješ si, co tě dřív bavilo? Aspoň nějaký útržky ... oblíbenou knížku, film, ..."
„Hm ... já ... nejsem si jistej ... ale četl jsem ... on ležel v posteli ..."
„On – myslíš tvůj křehoučkej přítel?"
„Hm, on ... byl nemocnej a já mu četl ... takovou jako pohádku o trpaslících, co někam šli ... zabít draka a cestou našli prsten ..."
„Myslíš Hobita? Četli jste spolu Hobita?"
„Já nevím jak se to jmenovalo, ale ta hlavní postava ... takovej na první pohled moula, trdlo, nikdo od něj nic nečekal ..."
„Ten je nakonec všechny zachránil."
„Přesně! Asi mi tou svou paličatostí připomínal ... jeho."
Greta si tu informaci uložila do paměti, ale na první pohled moc užitečně nevypadala. Hobit byl už několik dekád klasika.
„Co přesně máš ve Washingtonu na programu? A co mám zatím dělat já?"
„Nemyslím, že je dobrej nápad, aby ses jen tak sám flákal po ulicích, takže budeš muset strpět pochůzku po zdejších vrakovištích. Ale nejdřív mám schůzku se svou kolegyní ... je hodnostně vejš, takže je to technicky šéfka. Dá mi čerstvý informace, abych si mohla vybrat slibnější stopy a neztrácela čas. Sejdeme se v jedný kavárně, můžeš zůstat o pár stolku vedle a zase doplnit kalorie." usmála se.
Plecháč postupně spořádal všechny bagety a chipsy, co nakoupili, konverzace zvolna utichla a autem zněl jen řízný sedmdesátkový hard rock. Ne, že by to Gretě tolik vadilo, začali se blížit k cíli a ona se bude muset víc soustředit na řízení. Tohle jí totiž nebavilo, strkat se s desítkami dalších řidičů na silnici do centra testovalo nanejvýš její nervy, ale určitě ne možnosti stroje nebo limity pilota – jo svištět si to tak po solné pláni Eyreova jezera, to by byla jiná liga.
V momentě, kdy se zuřivě snažila neminout správný sjezd z dálnice a současně nikomu neodřít lak, její spolujezdec najednou nečekaně promluvil. Po dobré půlhodině mlčení, ze sebe najednou frustrovaně vyplivl: „-Kdo je sakra Bucky!" což Gretu natolik vyděsilo, že šlápla na brzdu a jen díky duchapřítomnosti řidiče za sebou nezpůsobila nehodu.
„Jak to mám asi do prdele vědět? Zní to jak jméno pro psa!" odsekla naštvaně, jakmile se zase rozjeli, ale někde vzadu v mozku jí pípal alarm, že to jméno určitě slyšela.
„Omlouvám se!" zahučel vedle ní plecháč provinile.
„To je dobrý! Tak úplně za to nemůžeš. Tyhle jízdy do DC sou zkrátka vopruz, ale hlavně, že už sme skoro na místě. Nemáš náhodou zase hlad, co?"
Plecháč po ní hodil štěněčí pohled.
„To sem si mohla myslet!"