Č𝗲𝘀𝗸é 𝘇á𝗵𝗮𝗱𝘆 𝗮 𝗱𝗮𝗹ší

Creepypasty #4

𝕮𝖑𝖔𝖈𝖐𝖜𝖔𝖗𝖐

Malá holčička seděla u sebe v pokoji. Její rozdrbané hnědé vlasy měla učesané do dvou culíčků a její kaštanově hnědé oči zíraly na dveře. Pevně obejmula svou plyšovou žirafu a pozorně poslouchala řev svých rodičů.
"Nikdy jsem neměl mít děti!" ozval se hlasitý hluboký hlas.  "Jen dělají bordel, stěžují si a čmárají po zdech." otec byl přerušen naštvaným řevem matky holčičky.
"Jsou to děti, Davide! Neznají nic lepšího!"
"S tímhle jdi do prdele, Marybeth. Už nechci slyšet tvoje debilní výmluvy, už jich mám tak akorát dost!"
"A co chceš jako dělat?"  zeptala se matka
Holčička zaslechla kroky blížící se k jejímu pokoji a obejmula svou žirafu pevněji.
Dveře se násilím rozletěly a za nimi stál její obrovský tlustý otec. V jedné své masité ruce držel obrovskou knihu.
"Přestaň, Davide!" zaječela její matka, ale otec její prosebné nářky ignoroval. Popadl malou holčičku za límec a ta se začala klepat strachem. Otec holčičky zlověstně pozvedl knihu.
"To máš za to tvoje posraný čmárání po mých zdech, ty malá náno!"
O několik let později je oné dívce jménem Natalie sedmnáct let. Jako obvykle byla u sebe v pokoji a koukala na televizi. Její táta si stále stěžoval na nějaký ekonomický nesmysl, který ji vůbec nezajímal, zatímco ona chroupala popcorn. Také zrovna kreslila obrázek. Byl trochu brutální, ale ráda kreslila krev, dodávala jí jakési zvláštní spokojení. Kromě toho multitasking nebyl žádný problém. Zvykla si na něj už jako malá, kdy už tehdy měla spoustu práce. Dokázala dělat všechno najednou. V malování nakonec našla svůj talent a vášeň. Byla to její cesta, jak uniknout z reality.
"Jsme tady." Podívala se na velkou školní ceduli, která oznamovala, že už je u 'Walker Villova institutu výtvarného umění'. Unaveně si povzdechla, vystoupila z auta a hodila si batoh na záda.
"Tak po škole," řekla a zavřela dveře auta. Vešla do školy a chvíli si povídala s několika kamarády, než šla ke své skříňce ve třetím patře, popadla své knížky a než skončila pětiminutová přestávka, byla ve třídě. Její učitelka angličtiny otráveně položila ruku na její lavici.
"Kde je váš úkol, slečno Ouellettová?"
Natalie polkla "Já, no - já ho zapomněla doma,"
učitelka zavrčela a stoupla si. "Váš čas vypršel, slečno Ouellettová. Neštvěte mě." Natalie jako by se zamotala do svých vlastních myšlenek. Zdálo se jí, jako by se jí ta slova zaryla přímo do nitra. Ale ignorovala to a snažila se dál poslouchat výklad, než, jak jinak, usnula. Později toho dne byla opět na cestě ke své skříňce, aby si vyzvedla věci na čtvrtou hodinu a najednou k ní přišel její přítel Chris.
"Hej... po škole si promluvíme, ano?"
Natalie se na Chrise zamilovaně usmála, ale zároveň od konverzace nic nečekala. Vždycky byl tak sladký kluk. Během hodiny francouzštiny si dovolila nedávat pozor a místo toho si črtala to, co milovala nejvíce: krev, násilí, probodané lidi a nože. Ostatní jí říkali, že je to dost zvláštní, že zrovna ona kreslí takovéto věci, ale jí na tom nepřišlo nic zvláštního. Z nějakého divného důvodu jí to připadalo normální.
"Slečno Ouellettová!"
Rychle přikryla svou malbu náhodným papírem a podívala se na svého učitele francouzštiny.
"Ano..."
Ukázal jí rukou, aby papír odendala a pootočil hlavou.
"Ukaž mi svou práci."
Pomalu odendala papír od obrázku, na kterém byl probodnutý člověk. Učitel si chvíli obrázek zamyšleně prohlížel. Nervózně se usmála.
"Vygumuj to a začni dělat svou práci," řekl nakonec klidně.
Potom odešel a ona s povzdechnutím obrázek vygumovala.
"A slečno Ouellettová," vzhlédla k němu, "váš čas na práci už skoro vypršel. Takže doporučuju začít."
Nad tou poznámkou zavrčela. Čas jako by byl celou dobu proti ní.
Po škole našla svého přítele, jak stojí u plotu u chodníku. Usmála se a došla k němu a doufala, že alespoň on jí dokáže zvednout náladu, ale jakmile spatřila jeho výraz, její úsměv se vytratil. On se na ní neusmíval. "Chrisi, co se děje? O čem si chceš promluvit?"
"Natalie, myslím, že je čas - čas vídat se is dalšími lidmi."
Její srdce jako by se rozpadlo na několik kousků.
"Ale proč?"
Hodil po ní nevraživý pohled.
"Tvoje mysl, tvé obrázky, děsí mě. Myslím, že je s tebou něco špatně. A ta nejsmutnější část je, že jsi mi nikdy neřekla, proč se tak chováš. Připadám si tak nezodpovědně, že už prostě... nemůžu dál... omlouvám se." A hned poté odešel.
Doma Natalie práskla ruce na stůl v koupelně. Zadívala se na sebe do zrcadla s tikem v oku.
"Neublížím si jako ostatní. Zůstanu silná." V ruce držela jehlu s černou nití.
"Nemá to cenu, to nepomůže." Nějaká bytost ale jako by zatahala na nitky jejího podvědomí. Uchechtla se.
"Ne, dělám to, protože chci."
Stále držela jehlu s nití. Široce se usmála. "Čas vypršel." Kousek po kousku, bodnutí po bodnutí. Ačkoli se jí celým tělem prolévala neskutečná bolest, nekňučela, nic nenamítala, nebrečela.
Už nebyly žádné slzy k prolévání, jen se usmívala. Krev, která z jednotlivých míst okolo pusy odkapávala do umyvadla a na stůl, dělala kapavé zvuky. Když skončila, odstoupila a prohlížela si svou ruční práci. Přejela si rukou po stezích v koutcích jejích úst, které tvořily široký úsměv. Stále cítila teplou mokrou krev na konečcích svých prstů, a tak si jí olízla a vychutnávala si železitou chuť tekutiny. Zarazila se, jakmile v zrcadle spatřila odraz svojí matky, která na ní třeštila oči a byla celá bílá v obličeji. Najednou pocítila bolest a zvolala "Mami?" Nikdy v životě nebyla tak zmatená. Co se jí to stalo? Matka pro ni objednala terapii. Chtěla se stehů zbavit, ale zjistila, jak moc by to bolelo, takže šla k terapeutovi i s nimi. Zkontrolovala si, že má pořádně nasazenou kapuci, aby ji nikdo neviděl. Posadila se do pohodlného koženého křesla a prohlížela si blondatou ženu, která seděla naproti ní.
"Ty se jmenuješ Natalie, že?" Natalie přikývla.
"Já jsem Debra a chci ti pomoct. Řekni, jaké jsou tvé problémy?"
Natalie chvíli přemýšlela.
"Čas. Čas je můj problém."
Debra se na ní zmateně podívala.
"Co s časem?"
Ruce Natalie pevně uchopily kožená držadla křesla.
"Všechno. Nutí vás procházet životem, zatímco se jím plahočí, je kontrolován společností jen k mučení. Je to začarovaný kruh, čas nikdy nekončí, nezpomaluje, nezrychluje. Je krutý a musíte časovým omezením procházet stále dokola bez jakýchkoli emocí a nemůžete se od něj prostě odtrhnout." Natalie vůbec nevěděla, co právě řekla. Už se necítila sama sebou. Bylo to snad tím, jak všechno držela v sobě? Ne, bylo to nemožné, ale z nějakého divného důvodu se jí to líbilo. Terapeutka si přisedla blíž.
"Zlato, chci, abys mi řekla, co se ti stalo." Natalie přemýšlela dál. Nějakou dobu bylo ticho, potom se trochu usmála a její stehy se trochu rozevřely.
"Proč to neřeknete vy mně, Bloncko. Vy jste přeci expert." Debra nasadila otrávený výraz. "Nemůžu ti pomoct, dokud mi neřekneš, co se děje, Natalie."
Prsty se jí začaly zarývat do kožených opěradel. "Natalie už tu není." Debra najednou vytřeštila oči a zvedla se.
"Hned budu zpátky. Prosím, zůstaň sedět." Vyšla z místnosti a nechala jí tam samotnou. Natalie se nehnula, seděla stále stejně. Po chvíli čekání a plné netrpělivosti vkročili do místnosti její rodiče. Zvedla se, celá natěšená, že konečně odejde, ale všimla si výrazů svých rodičů. Dokonce i její otec měl jakýsi zasmušilý výraz. To jí zmátlo ještě více, ale bez otázek následovala rodiče do auta. Po cestě si myslela, že jedou domů, a tak pomalu usnula. Ve svém snu zaslechla temný hlas. Téměř zněl jako její ozvěna, kdyby něco zvolala do nekonečné temnoty. "Tvůj čas vypršel."
Rychle se probudila a po tváři jí tekly proudy potu. Nebyla doma, nebyla v autě, byla v posteli, bílé posteli v bílé místnosti. Podívala se vedle sebe a zjistila, že byla připojená k srdečnímu monitoru. Chtěla se zvednout, ale zjistila, že byla k posteli připoutaná. Zpanikařila a snažila se z pout dostat, ale přestala, když uslyšela otevírání dveří po její levici. Díval se na ní muž v bílé košili s rukama za zády.
"Musíš být velmi zmatená, tomu věřím, ale jsme tu jen od toho, abychom ti pomohli. Tví rodiče souhlasili s tím, že ti dáme nějaké prášky na mysl, které ti snad pomůžou." Otevřela pusu na protest, ale hned byla zase umlčena.
"Budeš zase normální, než bys řekla švec. Zkus se uvolnit." Přišel až k ní.
Snažila se uhnout, ale díky poutům nemohla. Opatrně jí přes nos a ústa nasadil masku. Snažila se jí setřást, ale za chvíli pocítila vliv uspávadla a zavřela oči. Najednou se probudila. Vůbec nechápala, co právě měla před sebou. Bylo jí dáváno naráz rovnou několik injekcí, a ještě jí něco třeli o kůži. Byla trochu ospalá, ale vnímala vše kolem. Její srdce zrychlilo, čehož si doktoři všimli a pak zjistili, že má otevřené oči. Jeden doktor začal křičet na jiného. Nerozuměla ani slovo tomu, o čem se hádali, ale najednou se jí začal celým tělem rozlévat adrenalin, čímž se začala silně klepat. Jeden z doktorů ji měl držet na místě, ale zároveň se toho zdržoval. Všichni tři doktoři ucouvli. Najednou seděla na kraji postele a sundala si masku a vytrhla trubičku z její ruky. Zvedla se a začala se potácet kolem, zatímco hlasitě dýchala.
Viděla rozmazaně. Nedokázala najít cestu ven a najednou pocítila v hrudníku nezvladatelnou bolest. Popadla se za hrudník na místě, kde měla srdce, padla na kolena a začala vykašlávat krev, než pro ni všechno zčernalo a omdlela. Pomalu se probudila. Byla zpátky na posteli a všichni tři doktoři seděli kolem ní. Něco se strašlivě pokazilo. Nevěděla proč, ale najednou k jednomu doktorovi chovala nenávist. Ten si toho všimnul a odvrátil od ní zrak.
"Neměla ses probudit do doby, než jsme ti všechno dali. Nejsme si jisti, jak tě to ovlivnilo, ale máme tušení, že to brzo zjistíme." Na chvíli se zarazil a vyndal zrcátko, aniž by se na ní díval. Dokonce to mělo efekt i na její vzhled. Podívala se na sebe do zrcátka. Vytřeštila oči. Byly úplně zelené! Všimla si, že má stále ty stehy v koutcích úst a nemohla si pomoct, ale připadala si tak šťastná. Její srdeční tep opět zrychlil a ona se hluboce uchechtla. Doktor vzhlédl a šokovaně zjistil, že ona už stála nad ním.
"Doktore," řekla a znovu se uchechtla. Ten se začal klepat a pod monitorem stiskl nějaké tlačítko. "Ano?"
"Váš čas vypršel." řekla mladá dívka.
Chodbami nemocnice se ozval hlasitý řev. Dva členové ochranky přispěchali do místnosti, dokonce vykopli dveře. První věc, kterou spatřili, byla krev. Krev na zdech, posteli, zemi, a dokonce i na stropě. Natalie popadla doktora a připoutala ho k posteli. Jeho páteř byla úplně zlomená, vzhledem k tomu, že teď s postelí téměř tvořil sendvič. Krev vytékala z jeho očí, nosu, pusy a v rohu stál vrah, který vesele kreslil krví po zdech obrázky doprovázejí věta "Vás čas vypršel". Pomalu se otočila a podívala se na ně. S vytřeštěnýma očima se na ně široce usmála. "Zdravím, přátelé. Chcete si hrát?" Policie rychle vytáhla své zbraně, na jednoho vystartovala a vyhnula se kulce. Popadla jeho kapesní nůž a přejela mu jím přesně skrz pas. Z jeho břicha se začala valit krev a orgány a spadl k zemi. Druhý se začal třást strachy a upustil svou zbraň. Pomalu k němu došla a přiložila špičku nože na jeho hrudník. "Vás čas vypršel." Pomalu mu nožem zajela do těla a rozřízla ho až po břicho. Vypadly z něj orgány a zkolaboval.
Matka Natalie spala tiše vedle svého manžela. Vzbudila se, když uslyšela klepání na dveře. Zvedla se opustila ložnici, aby mohla otevřít. Venku lilo jako z konve. Došla ke dveřím a zarazila se, když chtěla uchopit kliku. Venku byl v té bouřce slyšet slabý smích. Přiložila ucho ke dveřím.
"Ahoj mami."
Natalie prorazila dveře se dvěma noži v ruce. Její matku to odhodilo zpátky a uhodila se do hlavy o hranu stolu. To jí prorazilo lebku a začala silně krvácet. Paralyzovaná spadla k zemi, ale stále byla při vědomí. Natalie se postavila před ní a pomalu se skláněla, dokud neměla oči v její výšce očí a ukázala jí dva nože celé od husté rudé krve.
"Já trpěla, mami." Špičkami nožů jí přejížděla po tváři a trochu ji přitom řízla. Natalie naklonila hlavu na stranu.
"Byla jsi slabá. Neudělala jsi nic."
Vše, na co se její matka zmohla, byl třesot a lapání po dechu, jako ryba na souši.
Natalie popadla svou matku a něžně jí položila na zem, potom jí do hrudníku začala nožem vyrývat písmeno V. Její matka dál lapala po dechu a třásla se. Natalie věděla, že už moc času nezbývalo. Násilím a hlasitým křupnutím se dostala do hrudního koše své matky. Popadla její srdce, které jí teď pomalu tlouklo v dlani. Tlukot stále slábnul a slábnul. Najednou srdce vytrhla a na celý obličej jí vystříkla krev. Když její matka pomalu umírala, stále se jí dívala do očí.
"Sladké sny!" řekla nakonec mrtvole své matky. "Tvůj čas vypršel." Potom dala mrtvole srdce do úst, poplácala jí tváře a zvedla se. Ještě nebyla hotová. Otec Natalie, David, se probudil a zjistil, že se jeho žena ještě nevrátila. Jeho oči si konečně začaly přivykat na tmu a najednou si uvědomil, že vedle postele stojí zelenooká Natalie s širokým úsměvem. Byla celá od krve a její zápach byl k nevydržení. Nasadila falešný smutný výraz.
"Ach ne! Matka je pryč! Kdo jen dostane peníze." Najednou připlácla ruku svému otci na čelo. "To je všechno, co tě kdy zajímalo, co? To je všechno, o co ses kdy zajímal!"
Její otec byl však bojovník, takže se vzpamatoval, chytil jí za krk a hodil jí na zem. Začal dupat na její hrudník, dokud nezačala vykašlávat krev.
"Užíváš si to, tati?" Vykašlala více krve. "Ani po tolika letech ti to nevadí, co?"
Pozvednul obočí. "Ty nejsi má dcera." Na tváři se jí roztáhl široký úšklebek a podívala se na něj svýma zářícíma očima, zatímco jí z pusy kapala krev.
"Máš pravdu! Nejsem." Najednou ho podkosila a on ztěžka dopadl na zem. Vstala s oběma noži v ruce. "Říká se, že čím těžší jsi, tím těžší pády!" Popadla polštář a dala mu ho na obličej a začala na něj dupat do doby, než uslyšela křupnutí. Když polštář odendala, jeho obličej byl najednou děsivě zničený. Sténal a brečel bolestí.
"Copak se děje, tati? Je ta bolest na tebe moc?!" Oba nože mu zabodla do břicha, nechala je v něm a urvala velký dřevěný sloup postele. Položila ho na něj a zapřela se o něj celou svou silou. Sloup mu pomalu vytlačoval vnitřnosti vzhůru. Začal se zalykat, z pusy mu vytékala krev a jeho dech byl tichý. Zapřela se o sloup ještě více a najednou mu vnitřnosti vylétly z těla. Celý jeho vnitřek se nakupil vedle něj a po stranách jeho obličeje.
"Tvůj čas vypršel." Konečně přišla její oblíbená část.
Potichu se proplížila k pokoji svého bratra. Tiše otevřela dveře a od úst jí ukapávala krev. Její bratr nebyl v posteli, takže se někde nejspíš schoval.
"Ach, bráško." Pomalu vstoupila dovnitř. "Jen jsem si chtěla trochu užít."
Jakmile vstoupila dál, zaposlouchala se, jestli neuslyší jakýkoli zvuk nebo dýchání. Dokonce i nasála vzduch, jestli neucítí jeho typický zápach, a nakonec poslouchala tak dlouho, až něco zaslechla. Slabé dýchání.
PRÁSK
Spadla k zemi a otřásla se. Za ní stál její bratr s nyní krvavou baseballovou pálkou. Naštvaně se na ní díval. Ten v ní také začínal hořet, snažila se zvednout, ale znovu jí praštil.
"Mamka tě vždycky měla radši!"
Udeřil jí ještě jednou a dal si pauzu. Těžce krvácela. Otočila se a její zelené oči letmo svítily ve tmě. Cítila se slabá a zírala do stropu. Pamatovala si na dny, které tu strávila. Mučena celé čtyři roky. Najednou pocítila silný nával energie. Začala se šíleně smát. Její bratr jí chtěl znovu praštit, ale oběma noži jeho úder blokovala.
"Půjdeš k čertu, bráško." Pořádně do něj strčila a její bratr odletěl až na postel a narazil si hlavu o zeď. Naštvaně zavrčel.
Zabodla mu oba nože do rukou tak, že ho přibodla ke zdi. Zaječel a snažil se osvobodit.
"Tak se podíváme, co můžeme použít." Začala se procházet po místnosti a usmála se, když na jeho nočním stolku spatřila nůž na máslo. Zvedla ho a došla k němu.
"Říká se, že oči jsou tou nejměkčí věcí v celém těle."
Nůž olízla. Když mu začala oči vydloubávat z důlků, měl v nich výraz hrůzy. Začal hlasitě ječet, a tak ho umlčela utěrkou v puse.
"Ale no tak. Nechceme přece vzbudit sousedy."
Nic neviděl a bolest byla neúnosná. Z jeho důlků se valila krev. Brečel by, ale už nemohl. Zvedla jedny nůžky a došla k němu.
"Myslím, že potřebuješ trochu rozveselit, bráško." Zabodla mu nůžky do břicha a on zaječel bolestí. Chovala se k němu jako k výtvarnému materiálu: stříhala jeho kůži jako papír. Pak do vzduchu zvedla jeho střeva. "Víš, co zbožňuju? Umění z těstovin!" Začala střeva stříhat na jednotlivé části.
"Ale tyhle se asi na talíř nevejdou." Přesunula se k jeho prstům na nohách a jeden po druhém mu je lámala. Potom mu odřízla všechny prsty na rukách. Nyní se už topil ve vlastní krvi. Vyndala mu utěrku z úst, a hned se mu z nich vyvalila krev.
"To bude dobrý, bráško. Třeba tě tohle rozveselí víc." Narvala mu svoje prsty do krku. Chvíli se dusil a potom umřel.
"Tvůj čas vypršel."
Dívka známá jako Natalie vešla k sobě do pokoje. V rohu místnosti stála její plyšová žirafa. Chvíli si jí prohlížela a pak bez dalších slov přešla do koupelny. Podívala se na sebe do zrcadla a uslyšela tikání. Sklopila hlavu a spatřila kapesní hodinky, které si prohlédla. Vzala jeden ze svých nožů a rozmontovala hodinky, dokud nezbyl jen ciferník.
"Čas jen způsobuje muka," řekla pomalu. Pomalu si vydloubla levé oko, jehož vize byla nejdřív rozmazaná a pak rudá. Potom oko spadlo do umyvadla. Ozval se čvachtavý zvuk, dokud ciferník perfektně nezapadnul do volného důlku.
"Já... jsem... Clockwork."
Mladá dívka, která bývala známá pod jménem Natalie opustila svůj hořící dům. Uvnitř pomalu hořela její plyšová žirafa spolu s těly zbytku rodiny.