Šance na lepší život II

36. kapitola - Nitrozpyt

„U Merlina, co tu děláte?" štěkla profesorka když uviděla kdo stojí za dveřmi. „Říkala jsem vám jasně, že..."

„Já vím, paní profesorko," řekl černovlasý mladík horlivě. „Ale jsem zoufalý opravdu. Chtějí abych toho posledního smrtijeda našel co nejdříve. Myslí si, že když jsem porazil Voldemorta, tak zvládnu i tohle, ale já smrtijedy nikdy nehledal. Nevím jak..."

„Chápu vás pane Pottere, ale jak už jsem řekla, nemohu vám pomoci. To už si nevzpomínáte na to, co se stalo posledně, když jsem vám s něčím pomáhala?" sykla a zabodla do něj jeden ze svých přísných pohledů. A někde opravdu hluboko uvnitř cítila, že by mu měla pomoct. Z nějakého neznámého důvodu jí připadalo, že mladíkovi něco dluží. Jenže věděla, že pro jeho dobro bude nejlepší, když se s ním nebude setkávat. A její naražená bolavá žebra, která jí způsobil alkohol a dva smrtijedi, ji v tom jen utvrzovaly.

„Nic tak vážného se nestalo, paní profesorko," pokračoval mladý nebelvír. „Opravdu potřebuji vaši pomoc. Jste jedna z nejlepších bystrozorek."

„Už dávno nejsem bystrozorka," pronesla černovláska ostře. Tón jejího hlasu donutil Harryho Pottera ztichnout. Díval se na ni a Alma v jeho pohledu viděla výčitku. Jenže to ji neodradilo. Konec konců v odhánění lidí byla dobrá. Až moc dobrá, pomyslela si trpce. A Potter neměl právo na to, aby takto mluvil o její minulosti. Nevěděl, jaké hrůzy zažila a viděla. Nevěděl vůbec nic. Profesorka Peregrinová byla rozzlobená. Na něj i sama na sebe. Bylo jí ze všeho na nic. „Sám moc dobře víte, jak to s mou zářnou kariérou bylo," pronesla sarkasticky. „Nikdy jsem nebyla tak dobrá jak se říkalo a vy to moc dobře víte..."

„To není pravda, byla jste opravdu..."

„Nepřerušujte mě, Pottere," okřikla ho bývalá bystrozorka. „Už nikdy nechci mít se smrtijedy nic společného. Bystrozorem jste jen chvíli. Nevíte jaké to je. Některé věci mě budou pronásledovat už navždy." Mladík otevíral ústa k další námitce, ale Alma ho zarazila. „Tak se nesnažte mě přinutit vám pomáhat. Sám jste si vybral váš úděl," řekla posměšně. „Tak se s tím vypořádejte. Zatněte zuby a bojujte." Alma věděla, jak hloupě tato věta zní od ženy, která svůj boj už dávno vzdala. „A už mě nikdy nekontaktujte. Nechci mít nic společného s vámi ani s tou vaší malou hrou na kočku a myš." Nastalo hrobové ticho, které narušovalo jen hvízdání větru. A Alma v jeho očích už neviděla výčitku. Dokonce v nich neviděla ani vztek, jak očekávala. Viděla jen zklamání. A to bylo daleko horší.

„Myslel jsem, že jste jiná," hlesl mladík a vzdorovitě se na ni podíval. „Že všichni ti lidé, kteří o vás říkali ty zlé věci lhali. Jenže měli pravdu. Celou tu dobu. Jste přesně taková jak vás popisovali."

„Ne všechna překvapení jsou příjemná, pane Pottere," řekla černovláska ledově. „Možná jste celou dobu viděl někoho, kdo nikdy neexistoval," dořekla pevným hlasem a zabouchla za sebou dubové dveře. Chvíli čekala. Myslela, že mladík bude znovu klepat, ale to se nestalo. Černovláska zabodávala pohled před sebe. Nic necítila. Ani smutek ani vinu. Vůbec nic.

„Ale, ale, slečna Peregrinová láme srdce," ozval se za ní posměšný hlas. Černovláska se rychle otočila a spatřila za sebou profesora Snapea, který tam postával opřený o sloup. „Chudák Potter," pokračoval posměšně, „choval ve vás takovou naději a vy..."

„Nemáte nic lepšího na práci, kolego" štěkla černovláska. „To mě musíte špehovat?" pronesla jedovatě. 

„Ne," řekl profesor líně. „Jen jsem vám přišel oznámit, že z mého skladu zmizel další lektvar. Přišel jsem se zeptat, jestli náhodou neskončil ve vaší kapse."