Zakázaná láska

Třináctá kapitola

Chci kolem něj projít, ale on mě zatlačí dovnitř, zavře dveře, přilepí mě na ně a opře se rukama vedle mojí hlavy. Opřu mu ruce o ramena a snažím se ho odtlačit, ale nejde to.

"Co to sakra děláš?" křiknu na něj.

"Víš, že ti to kurevsky sluší?" zašeptá mi do ucha a nalepí se na mě. Prudce se nadechnu.

"A tahle sukně mě dovádí k šílenství," sjede rukou na vnitřní stranu stehna a začne ji posouvat výš. Stisknu stehna k sobě.

"Ne...Nedělej to," zašeptám.

"Proč?"

"Ty víš proč."

"Mě je to sakra jedno. Jediný, na co teď myslím je, jak ti teď a tady udělat dobře." Tyhle slova mi vyrazí dech. Chytne mě pod krkem a tvrdě mě políbí. Vzhledem k tomu, že na mě pořád působí alkohol, tak se mu ani nebráním. Povolí mi stehna a díky tomu se mi dostane pod kalhotky a začne mě tam dráždit. Vzdychám mu do polibku a zajedu rukama do jeho vlasů. Chytne mě pod stehnama a vyzvedne si mě na sebe. Donese mě k pračce a položí mě na ní. Stáhne mi kalhotky, rozepne si poklopec a už byl ve mně.

"Ahhh, sakra!" zapřu se rukama a prohnu se v zádech. Tvrdě a rychle přirážel, jako by se bál, že si to rozmyslím. Zase si mě na sebe vyhoupl a přirazil mě na dveře a přirážel do mě ve vzduchu. Pak mě otočil a přirážel do mě zezadu. Po chvíli jsme se oba udělali a on se do mě vystříkal.

Stála jsem tam opřená rukama o dveře a vydechovala. Najedou se ozvalo klepání na dveře a za nimi hlas.

"An, jsi v pohodě?" stuhnu, když poznám Lukášův hlas.

"Sakra, sakra, sakra. Schovej se někam," šeptám na Petra. Ten na mě nechápavě kouká.

"An?"

"Jo joo, jsem  v pohodě, už jdu."

"Dělej, schovej se, ať tě nevidí," zase řeku Petrovi. Jemu se to moc nelíbí, ale nakonec si zaleze do sprchy. Já si otřu Petrovo sperma a natáhnu si kalhotky. Vyjdu ven a usměju se na Lukáše. 

"Promiň, že mi to tak dlouho trvalo."

"V pohodě," usměje se. 

"Tak co budeme dělat?" zeptá se.

"Nooo, já už bych šla asi domu," usměju se na něj.

"Dobře, tak jdeme." Vyjdeme z domu a Lukáš se rozhodne, že mě doprovodí až domu. Celou cestu jsme si povídali a smáli se. Asi po půl hoďce jsme se dostali k nám domu.

"Kde vlastně bydlí ti tvoji známí?"

 "Asi 45 minut odsud."

"Tak daleko? Nechceš přespat u nás, abys nešel tak daleko sám pěšky?"

"A vašim by to nevadilo?"

"Ne, neboj."

"Dobře, tak jo," usmál se. Vzala jsem ho k nám domu a ustlala mu na malém rozkládacím gauči u mě v pokoji. Přišlo mi, že trochu doufal v něco víc, ale po dnešku mu nemůžu dávat nějaké naděje. Oba jsme se postupně osprchovali a pak jsme si dlouho povídali. Nakonec jsme usnuli únavou.