Boy's Live

Jak to začalo

Otevře oči.
,,Co? Kde... Kde jsem?" Sedne si a rozhlédne po pokoji.
,,Ale... Tohle není můj pokoj."
Vyzdvihne své poměrně lehké tělo do sedu. Ucítí chladný vzduch po nezakryté dekou horní polovině těla. Založí si ruce na hrudi, aby se ohřála. V tom okamžiku si všimne změny na jejím těle.
Vykřikne leknutím. Její tělo se zcela liší od okamžiku, kdy zavřela oči. Její hruď je plochá jako dítěte, zato to nejde říct od boků dolů.
,,Daisi! Buď zticha! Je ráno!" zakřičí cizí mužský hlas. Daisuki se překvapí. Kdo je majitelem hlasu?
,,No jo furt." odsekne automaticky. Má i hrubší hlas, ale ne nijak špatný, jen jem trochu chraptivý. Odpověď nevyjadřovala vůbec její náladu, jen nevyspalost a opruzelost. Příjde ji, jako by tuto větu říkala opakovaně, i když nebyla nikdy oblíbencem jejího slovníku.
Daisuki si stoupne ke skříni před postelí pro oblečení. Ale místo triček jsou uvnitř naházené věci, některé neidentifikovatelného původu.
,,Ts!" Naštvaně bouchne s dveřmi od skříně a otevře druhou skříň po její pravé ruce blíž ke dveřím. Obleče si černé tričko a taktéž i kalhoty.
Ještě, když si zapíná poklopec riflí, někdo vtrhne dovnitř s hladitým dusotem jak kůň.
,,Kurva Daisuke! Nebouchej každé ráno se vším! Kolikrát ti to mám ještě říkat, že Clara chce ráno po noční spát!"

Před ní stojí starší muž už s trochou šedin a vrásek na tváři. Je trochu při těle, ale též má dost sílu jen z pohledu. V této chvíli dívku probodává pohledem.
,,Daisu-ke? Clara?" zopakuje nechápavě mužova slova.
,,Jsi snad natvrdlej? Buď zticha a padej do školy!" Ukáže prstem na nahnědlou chodbu. Daisuki chytí do rukou tmavý potrhaný batoh a bez rozmyslu jde z pokoje.
Muž ji ale najednou chytl za bradu. Natiskl ji na zeď se stálým možná až nenávistným pohledem.
,,A nebuď drzej!" řekne potišeji s důrazem. Škubne ji hlavou do strany. Jakmile dá pryč z jejího ramene dlaň, Daisuki se otočí k východu. Sice netuší, kudy se jde z tohoto patrového domu, ale doufala, že ji její tělo povede samo. Byla to slepá naděje, která ji na štěstí tentokrát nezklamala. Vchodové dveře stojí na chodbě u kuchyně.
Na stole na bílém pozlaceném talířku leží dva namazané půlky chleba. Daisuki hladově polkne při pohledu na chutné jídlo. Rozhlédne se za sebe, zda muž není někde poblíž a vezme si půlku chleba. Se zakousnutím vyběhne ven.

,,A kde mám vůbec školu? Nemám tušení, kde jsem!" řekne mezi zuby a rozejde se náhodným směrem.
,,Ty spratku! Tys mi ukradl snídani!" zakřičí muž. Jeho nahněvaný hlas byl slyšet přes celou krátkou ulici. Daisuki se zasmála, pro jistotu se rozběhla pryč z jeho dosahu.

Takže si to srovejme... Ten muž je pravděpodobně můj táta nebo můj opatrovník a ta Clara....nejspíš jeho milenka. Doufám tedy, že ne moje máma. Probrala jsem se v úplně jiném městě a v klučičím těle. Nechci ani vědět, jak to vipadám pod spodním prádlem. Musím zjistit, kde jsem a co se tu děje! To, že jsem chtěla dokázat, že tohle jde, tak jsem fakt nechtěla tohle!

,,Co jako?" Řekne opět mužský hlas. Tentokrát nezní tak nebezpečně ani hluboce, i když hluboký je výrazně též. Nejspíš kluk oko jejího věku. Daisuki otočí hlavu za sebe. Nejspíš jsem kolem něj prošla, aniž bych si ho přes své myšlenky všimla, řekne si v hlavě.
,,C-co jako?" Ten kluk se uchechtne.
,,Kámo, právě jsi říkal, že jsi chtěl něco dokázat či co." Dausuki se srovnala. Podrbala se ve vlasech při páru kroků k němu. Na pohled je jasné, že osobu, kterýž je nynějš vlastníkem, zná.
,,No... To neřeš." Teenager v nesrovnané uniformně šel blíž k ní. Pro ní až moc.
,,Co je ti? Dnes jsi nějakej divnej." poznamenal cizinec při pohledu do její tváře. Daisuki ho odstrčí.
,,Hele osobní prostor, jo? Jak můžeš vědět, že mi něco je, když mě teď vidíš sotva minutu!" Středoškolák s jemně tmavší kůží se uchechtne. Chytne ji ruku a najednou Daisuki stojí otočená zády k němu s dlaní u lopatek.
,,Protože tě znám. Takže říkej. Co se ti teď honí hlavou?" zafuní jí u ucha.
,,Debile... Na co ti to bude?"
,,Neříkej mi, že myslíš na ty tvoje kecy, o čem jsi včera furt mlel."
,,Kecy?" Kluk ji zápěstí přemístí výš ke krku, protože kdyby uběhla ještě asi milisekunda, tak by sebou Daisuki trhla a dala mu pěstí. Značně ji překvapilo, že předpovídá její pohyby, které nemohl nijak podle pohybů poznat.
,,To s tou kletbou-pověrou či co." Daisuki se trochu otřese.
,,Je to fakt! Změnilo mě to! A to dost! Ale je v háji to, že mi nikdo nebude věřit, protože pro ně to bude, jako kdyby to bylo všechno normální!" Tomu klukovi se rozšíří úsměv. Nevěří mi, to jsem mohla čekat, proběhne ji v hlavě.
,,Co se tedy podle tebe změnilo?"
,,Budeš mě mít za cvoka." odpoví mu na otázku až s trapností v hlasu.
,,Zkus to." Trvá si na svém. Daisuki si povzdechne. Na chvíli si rozmyslí slova.
,,Ještě včera jsem byla holka. Prostě jsem se teď probrala, nemám páru, kdo je ten muž v domě a ani nemám tucha, kam chodim do školy."