Kapka rosy

3.

Dalšího rána, jsem se probudila do zářivého pokoje. Paprsky se skrze okno dotýkaly mé pokožky. Milovala jsem ten hřejivý pocit. Milovala jsem, když mne vzbudily paprsky na mém obličeji spolu se štěbetáním poletujících sýkorek. Vždy mne zajímalo, co si asi myslí. Nad čím mohou takhle malá stvoření přemýšlet. Chtěla jsem být jimi alespoň na malý moment. Roztáhnout křídla a letět, bez domění za čím. Jen letět a nad ničím nepřemýšlet.

Po chvilce snění nad nemožnými ale i tak překrásnými fantaziemi, jsem se rozhodla obout své oblíbené roztomilé starorůžové papučky, nedbale si sčísla kadeře a už běžela do voňavé kuchyně.

Ta sladká vůně lívancového těsta se linula celým domem a já se nemohla dočkat, až jen malinkatý kousíček okusím. Nakrájela jsem si nějaké ovoce a složila vše do batohu. Neměla jsem bohužel ani maličko času na snídani, tak jsem se jen krátce osprchovala, převlékla a mířila na autobusovou zastávku.

Na zastávce jsem jen pozorovala dění přírody. Fascinovalo mne, jak si vítr zahrával se vším, co mu přišlo do cesty. Tentokrát to bylo pár popadaných lístků pod větvemi ovocných stromů. Hrál si s nimi na honěnou a lístky tak neměli žádnou šanci udržet se na místě. I přes prolétávání větru bylo nádherně. Slunce zářilo a příroda se už chvilku probouzela do veselého ale klidného jara.

Autobus mne přivezl do budovy strachu. Tak jsem svou školu vnímala. Nechtěla jsem tam ani na vteřinu, nebýt toho krásného stvoření uvnitř. Nemohla jsem se dočkat, až znovu pohlédnu do těch krásných kaštanových kamínků a svět kolem se rozplyne v hustou mlhu, ze které není úniku.