Kapka rosy

2.

Ale nemohla jsem. Bala jsem se. Bála jsem se zklamání, jež by mohlo vypuknout v mém srdci. Bála jsem se všeho.

Vyučování pokračovalo a já jako obvykle seděla a přemýšlela nad věcmi, které se nejspíš nikdy nestanou.

Po škole mne autobus dovezl domů. Převlékla jsem se do tepláků a volného hnědého trička. Jakmile jsem byla hotová, vzala jsem si svůj deník a šla ven. Vždy si beru jen deník a deku. Sluchátka nebo mobil by rušila, mé spojení s tou krásnou přírodou a  já bych tak nemohla poslouchat, štěbetání tak záhadných okřídlenců.

Nejprve jsem se jen procházela a vnímala vůni přírody. Jelikož byl květen, všechny rostliny za pomoci květu, ukazovaly své krásy světu. Tento den bylo vše až jak kdyby magické. Užívala jsem si ten pocit svobody a nespoutanosti.

Později jsem si sedla na deku a psala si do deníku své myšlenky. Většinou jsem psávala básně. Básně o dívce, která přeměnila můj život, pouze svou existencí. O dívce, jež mne tak očarovala.

Tak moc bych si přála, být její. Tak moc bych si přála ji, být mou.

Jak jsem nad tím přemýšlela. Uvědomila jsem si, že nemohu dělat nic, než věřit osudu. Já vím, bylo to hloupé ale opravdu jsem se bála.

Po návratu domů jsem si všimla, že moje maminka už leží na pohovce. Máme spolu pravidlo. ,,Nejdřív odpočinek a poté povinnosti." Vždy říkávala. Ano, většinou to zní naopak ale po návratu z té temnoty si zkrátka musíte odpočinout.

Přisedla jsem si k mámě a přitiskla jí krátký polibek na čelo. ,,Jak bylo ve škole?" ptala se. ,,Jako každý jiný den, nudně" odpověděla jsem a pousmála se. Ona mi úsměv oplatila. ,, Jak bylo v práci?" Zeptala jsem se na oplátku. ,, Jako každý jiný den, nudně." Řekla a obě jsme se zasmáli.

Takhle to bývalo každý den.

Svojí maminku miluji nadevše. Mohla bych jí říct cokoliv. Jen jedinému tématu jsem se však vyhýbala. Lásce. Byla pro mne, až moc záhadná. Byla pro mne jako vesmír. A já se v něm ztratila. Úplně. Jen nekonečné otázky na samu sebe ale odpovědi nikdy  nepřicházely.

Nechtěla jsem ji vším tím nepořádkem zatěžoval. Nejspíš by mi ani nemohla pomoci. To mohu pouze já sama..nebo snad Ellie? Však to ona všechen můj nepořádek zavinila.

Vyšla jsem schody nahoru a namířila si to do pokoje. Připadala jsem si tam jako v jiné říši. V pokoji byla rozmístěna spousta krásných zelénych rostlin, na světlých stěnách visely obrázky s motýli, brouky a vážkami. Sem tam se zde objevila sušená bylinka nebo minerál. Miluji světlo, které má říše vyzařuje. Stojí zde velké vyklanuté okno, v němž je vestavěna veliká postel.

Sedla jsem si na ni, vzala si rozečtenou knihu a zatáhla velký bílý závěs, dělící mne od okolního světa. Čtení mne tak rozvolnilo a unavilo, že jsem se nezmohla na nic, než zhasnout světélko. Z nenadání jsem už byla v jedné z nekončících pohádek.