time - number eight | tua ✔

Spící princezna

Už jsou to dva dny a zbývá nám ještě šest dní do konce světa, Pětka někam večer odešel, nikdo neví kam a mě to bylo tak nějak jedno.

Pak ho Luther s Diegem šly hledat, když otevřeli dveře academie, tak nesly opilého Pětku s Dolores v ruce.

Odnesli ho do pokoje, a já šla samozřejmě za nimi.

„Fakt je zlitej jak Dán?” zeptám se, když se na něj tak koukám, oba jenom kývnou.

Netrvá dlouho a Pětka za chvíli usne s Dolores v ruce, vypadá jako spící princezna.

„Hezký, kdyby se nechoval jako debil řekl bych, že je k zulíbání” dodá Diego při pohledu na něj

„Neboj se, až se probudí bude příjemnej, jako štětka na hazl” dodá Luther a poté odejde.

„Někdo by ho měl potom probudit polibkem, co na to říkáš, Diego?” ušklíbnu se.

„Na mě nekoukej, tohle líbat nebudu” ukáže na něj.

„Před chvílí si říkal, že je k zulíbání, tak prosím” ukážu rukou ať to udělá.

„To bylo obrazně řečeno”

„Proslýchá se, že-”.

„Ne, neee, lalala, neslyším tě” zakryje si uši a rychlostí blesku vypadne z místnosti.

Já dojdu k Pětkovi, prohrábnu mu havraní vlasy a pro sebe se usměju.

Byl celkem roztomilý, teda dokud neotevřel hubu! Ale když spal tak se to snést dalo...

****

„Hele nechci nic říkat ale zbývá nám-” nestihnu to doříct.

„Pět dní já vím, řekni mi něco, co nevím” Pětka mě přeruší a pořád se dívá na tabuli s výpočtama.

„Jak vůbec z těch čísel zjistíš, komu to oko patří?” začnu se divit.

„To bys nepochopila, na tvůj mozek je to moc složitý” nad tím prokroutím očima a vydám se dolů za ostatními.

„Ale, tady je naše milovaná Em” přijde za mnou Klaus a já na něj vykulím oči.

„Jak můžeš být tak šťastnej, když za pět dní končí svět a my nemáme absolutní ponětí, kdo to zavinil?”

„Právě proto si musím těch pár dní ještě užít” odejdu si sednout na gauč.

Uslyším nějaký divný zvuk nahoře, chvíli tak přemýšlím a pak se, co nejrychleji zvednu a jdu se nahoru podívat.

Vidím tam uprostřed chodby portál, potom mi to všechno dojde.

Musím jít.

Ještě než tam ale stihnu jít, zarazí mě Pětka.

„Em, co to děláš?”

„Mrzí mě to, musím odejít” polknu.

„Cože? Ale za pár dní končí svět, potřebujeme tě” řekne zlomeným hlasem.

„Přijdeš na to, vím to. Celou dobu to vím” nahrnují se mi do očí slzy.

„Cože?! Ty to celou dobu víš?” vyjede po mě.

„Kdybych ti to řekla, tak by to narušilo celou budoucnost, zvládneš to, já to vím. Ale teď už musím jít”

„Půjdu s tebou” jde krok ke mě.

„Ne! Musím jít sama, ale slibuju, že se vrátím, jednou to pochopíš” jedna slza mi sjede po tváři.

Během sekundu zmizím v portálu.

„Miluju tě, Em” je poslední co slyším, nemám už ale ani chvíli mu na to něco říct.