Kapka rosy

1.

Jmenuji se Olivia. Jsem z malé útulné vesničky obklopené houfem tmavých lesů a rozkvetlých luk. Žiji tu s maminkou a dvěma neposlušnými psy. Tátu jsem nikdy nepoznala, jelikož se s mámou pár týdnů před mým narozením pohádali a už nikdy neudobřili. I když mne to mrzí, malinko to chápu, mámě bylo teprve šestnáct, když otěhotněla a nebyl na to ani jeden z rodičů dostatečně připraven. Naštěstí to maminka zvládla i bez tátovi pomoci a já jsem tak mohla žít v tak nádherném domečku, který připomínal chaloupku ze Sněhurky. S úžasnou mámou a svými nejlepšími přáteli Arnem a Dastym. Neměla jsem ve třídě plné druháků nikoho blízkého, proto jsem byla velmi vděčná za společnost svých chlupáčů.

Začínal květen a já jsem se probudila s úsměvem na tváři. Ne, že by má duše byla dokonale šťastná, ale stávala jsem s nadějí, že dnešní den bude možná o malinko lepší, než ten předchozí. Hned, co jsem vstala, připravila jsem se do školy. Mám trochu odlišný styl oblékání, než většina mých vrstevníků. Miluji šaty. Ne ty klasické. Jsem okouzlena těmi, co vypadají, jako bych si je vypůjčila od své babičky. I dnes jsem si je tedy musela vzít. Ráda je kombinuji s lehkounkými svetříky a bílými podkolenkami s roztomilými botkami. Vše jsem doplnila různými prstýnky a přívěšky s minerály. Spletla jsem si vlasy do nedbalého polodrdolu a byla připravena vyrazit do nejen záhadného venkovského světa. Připadala jsem si trochu jako kouzelná víla, což mne jen těšilo. Ani jsem nesnídala, vzala tašku s učením a vyběhla na autobus, který mne odvezl do školy ve vedlejším městě.

Po příchodu do třídy jsem si jako obvykle sedla na své místo v zadní lavici u okna.

Dívala jsem se na krásně obsypané květované stromy a poslouchala zpěv okřídlenců, kteří se na sebe snažili upozornit svými hlásky.

Až po chvíli jsem přesunula zrak do třídy a spatřila ji. Dívku, jež jsem z nějakého důvodu nemohla už pár měsíců vyhnat z hlavy. Vždy jsem pozorovala, jak dokonale zbarvené má vlasy sahající až po boky, jak čiré má oči, jak krásný má úsměv. Byla tak roztomile stydlivá. S nikým nemluvila stejně jako já. Mohla jsem ji pozorovat celé dny, bez povšimnutí okolního světa. Připadalo mi jako bych věděla na co přesně myslí, ale přitom jediné co jsem o té dívce věděla a znala bylo její jméno. Ellie..

Vždy, když jsme se jen na vteřinku nechtěně setkali pohledem, nervózně ucukla a zčervenala. Myslím, že nebyla jediná, která se to snažila zamaskovat.
Nikdy jsme se nebavili, jen potají pozorovali. Moc bych si přála to změnit..