𝐻𝑎𝑡𝑟𝑒𝑑 𝑏𝑒𝑐𝑎𝑚𝑒 𝑙𝑜𝑣𝑒 [Aidan Gallagher]

=11=

„Nesmíš tady zůstat! Musíš jet. Splníš si svůj sen Ev. Udělej to pro mě" „Noahu nemůžu odjet když budu vědět že tě možná vidím naposledy" „Naposledy mě neuvidíš. Slibuju" „Ale já si to chci s tebou pořádně užít. Nemůžu být v Torontu když budu vědět že mi um..." „V pohodě řekni to. Prostě umřu. Já už jsem se s tím srovnal." „Ale já ne. A nikdy nesrovnám" řekla jsem a zase začala brečet. Noah s Addi mě objali.
„Ev?" „Ano?" „Slib mi že odjedeš" „Ne! Neodjedu!" „Prosím. Musíš odjet. Chci aby sis splnila svůj sen." „Ne prostě neodjedu!" „Ev!" Řekl důrazně a já se na něho podívala. „Teď mě dobře poslouchej! Je strašný se dívat na to jak si tvoje nejlepší kamarádka ničí sny jenom kvůli tobě. Ty bys určitě taky chtěla ať jedu že?" „Jo" „No tak vidíš. Prostě pojedeš a tečka! A jestli ne tak tě na to letiště sám zavezu a dohlédnu na to že vstoupíš do letadla a odletíš směr Toronto!" „Ale Noahu..." „Prostě jedeš!" Řekl a zvedl se k odchodu. „Musím jít" rozloučil se s námi a odešel.

Když oba odešli sedla jsem si na svoji postel a brečela. „Dále" řekla jsem když někdo zaťukal na dveře mého pokoje. „Děje se něco?" Zeptal se Liam. „Ne" „Vážně?" „Ne" „Ev vidím to na tobě" „Co?" „Že se něco děje. No tak řekni to" „Dobře" řekla jsem a Liam si sedl vedle mě na postel. „Dneska tady byl Noah. A řekl mi... že má r-ra-rakovinu" vykoktala jsem ze sebe a u toho brečela. „To je mi líto. Ale uzdraví se ne?" „Ne. Má zhruba rok života" řekla jsem a hrozně se rozbrečela. Liam mě objal a nic neříkal. Po chvíli jsme takhle usnuli.

Uplynulo pár dní které jsem strávila s Addi a Noahem. Dneska odlétám do Toronta. Těším se ale zároveň bych chtěla zůstat tady s Noahem a Addi.

Se všemi jsem se rozloučila a nastoupila do auta. Vezl mě táta takže bylo celou cestu ticho. Když jsme dojeli na místo vystoupili jsme z auta a táta mě vyndal kufr a tašku.
„Užij si to" řekl když jsme stáli před halou letiště. „Děkuju" „Mám tě rád" řekl a objal mě. Cože to řekl? To od něho slyším asi po prvé. Pomyslela jsem si a taky ho objala. „Tak ahoj" „Ahoj" odpověděla jsem a odešla.

Když mě odbavili a zkontrolovali vzala jsem si tašku a sedla si na židli. Chvíli jsem se dívala do mobilu a pak za mnou přišli dvě holky. Mohlo jim být tak 13 nebo 14. „Ahoj" „Ahoj" odpověděla jsem a usmála se. „Mohli by jsme se s tebou vyfotit?" „Jasně" řekla jsem a stoupla si. Jedna holčina vzala do ruky mobil a vyfotila nás. „A můžeme poprosit i autogram?" „Klidně ale já nemám tužku" „V pohodě. My máme" vytáhla z batohu propisku a moji fotku. „To sebou takhle pořád nosíš moji fotku" řekla jsem pobaveně. „Víme že létáš z tohoto letiště do Toronta takže vždycky když někam letíme tak si ji bereme" „Ajo" vzala jsem fotku a propisku a začala psát „Jak se jmenujete?" „Mia a Olivia" prstem ukázala prvně na sebe a pak na tu druhou. „To jsou hezký jména" „Děkujeme" „Mia se jmenovala moje maminka" „Vážně?" „Jo. Ale byla bych ráda kdyby jste to nikomu neříkali. Nechci zveřejňovat jména mé rodiny" „Chápu".
Na jednu fotku jsem napsala "Mie s láskou Evol W." A na druhou jsem napsala „Olivii s láskou Evol W.". „Kam letíte holky?" „Do New Yorku. A ty?" „Do Toronta" „To nám asi mohlo dojít" řekla a všechny jsme se zasmáli. Povídali jsme si tak půl hoďky a pak už jsem musela jít. „No holky musím běžet. Jinak fajn pokec" řekla jsem a odešla.

Když jsem našla sedadlo které jsem měla napsané na latence sedla jsem si a zapojila sluchátka do mobilu. Zapla jsem si písničky a připojila jsem se na Wifi. Z Instagramu mi přišlo oznámení že mě někdo označil v příběhu. Rozklikla jsem to a byla tam ta fotka co jsme vyfotili s těma holkama. Usmála jsem se a příběh sdílela.

Po čtyřech hodinách jsme přistáli. Zvedla jsem se ze sedadla a procházela uličkou k východu z letadla. Vyzvedla jsem si kufr a tašku kterou jsem měla v letadle jsem si dala přes rameno. „Ahoj Ev" „Ahoj Iso" pozdravila jsem Isu která na mě čekala před letištěm. „Kde jste tak dlouho? Říkala jsi že by jste měli doletět v 20:00 a je 20:27" „Letadlo mělo zpoždění".
Nastoupila jsem do auta a zeptala se „Nikdo nic neví?" „Ne. Jenom Dante se pořád vyptával jestli náhodou nevím kdy přijedeš. Řekla jsem mu že přijedeš 2. Ledna." „Díky". Celou cestu jsme si povídali. Když jsme dorazili do areálu Isa zaparkovala auto a já si vzala věci. „Nevíš kde jsou?" „Měli by být v hale" „Dobře" odpověděla jsem a rozešla se k hotelu.

Vešla jsem do pokoje a sedla jsem si na postel. Začala jsem si vybalovat věci a v tom jsem slyšela jak někdo otevírá dveře. Uslyšela jsem Eden s T.J. jak se smějí. „Škoda že tady nebude Ev. Bez ní to bude nuda" zaslechla jsem v chodbě Eden. Když vešli do "ložnice" řekla jsem „No já si myslím že to zase taková nuda nebude" usmála jsem se na ně a ony se ke mě rozběhli. „Říkala jsi že nepřijedeš" „Mělo to být překvapení" „Aha. Tak to pojď říct klukům" „Ed necháme to na zítra už je pozdě. Potřebuju se vyspat" „Jo jasně".
„Kdy jste vlastě přijeli?" „Včera večer" odpověděla mi T.J..

Ráno jsem se probudila jako první. V noci jsem skoro nespala takže jsem byla pěkně ospalá. Zvedla jsem se z postele a došla ke skříni. Oblékla jsem si šedé tepláky a černou mikinu. Udělala jsem si ranní hygienu a zapletla si dva holandský copy.
Holky ještě nebyly vzhůru tak jsem se rozhodla že se půjdu projít.

Vyšla jsem na zahradu hotelu a na lavičce uviděla Aidana. Vypadal docela smutně. Dovolila bych si říct že až zdrceně. Přišla jsem k němu a sedla si vedle něho. „Ahoj" „Ahoj Evol. Evol? Co tady děláš?" „Překvápko" „Aha" řekl trochu se pousmál a pak se zase zadíval do země. „Vím že nejsem zrovna člověk kterému by ses svěřoval ale můžu se zeptat co se stalo?" „Nic se nestalo" pokusil se o úsměv. „Neumíš lhát. Víš to?" „Jo vím" „Tak co se stalo?" „Rozešel jsem se s Hannah" „To je mi líto. A proč?" „No... z její strany tam něco bylo. Doufám že chápeš nechci to rozvádět." „Jo jasně" „A mě se asi. Podotýkám asi! Líbí jiná holka." „Ou" řekla jsem protože jsem nevěděla co odpovědět. „Ale Hannu jsem pořád miloval. Ona to zničila" řekl a vypadalo to jakoby se snažil zadržet pláč. „To je mi fakt líto" „V pohodě".

Chvíli jsme tam jenom tak seděli a pak se na mě Aidan divně podíval. „Co je?" „Stalo se něco Evol?" „Ne. Coby?" „Já nevím. Tváříš se... smutně" já jenom mlčela a dívala se na zem. „No tak. Co je?". Se nějak zajímá. Pomyslela jsem si a dál mlčela. „Stalo se něco?" Zeptal se už trošku ustaraně. „Můj nejlepší kamarád Noah... má rakovinu" poslední dvě slova jsem zašeptala tak že snad ani nešly slyšet. Začala jsem trochu brečet a Aidan si toho asi všiml. „To mě mrzí" jenom jsem kývla hlavou a snažila se zahnat slzy. „Uzdraví se?" Zakývala jsem hlavou ze strany na stranu a u toho potichu řekla „Že prej ne". Aidan tam chvilku jenom seděl a pak udělal něco co jsem nečekala. Obejmul mě. Ztuhla jsem a pak jsem ho taky obejmula. Začala jsem brečet a Aidan řekl „To bude dobrý".

Tak to s tou nenávisti asi není tak hrozný. Pomyslela jsem si. Nevím proč ale mám takový divný pocit že jsem asi usnula. V jeho náručí.

Probudila jsem se v pokoji na posteli a okolo mě stáli holky. „Dobré ráno ospalče" „Ahoj" odpověděla jsem ospale. „Co tady dělám?" „Usnula jsi na lavičce na dvoře. V Aidanově náručí." „On mě sem nesl?" „Jak vidíš tak jo" řekla pobaveně Eden a ukázala mi fotku na mobilu. Byla jsem na ní já a Aidan který mě nesl. „Vážně Eden?" „No co. To jsem si musela vyfotit"
.
.
.
.
.
Je tady nová kapitola💗
Doufám že se vám líbí💘
Napsali by jste mi prosím jak se vám knížka líbí, co by jste na ní změnili atd.