Incomplete story (Minsung)

1📕

Začalo pršet. Obloha byla tmavě šedá a studené kapky deště mi dopadly na holou kůži na rukách.
Byl to jeden z klasických parných dnů, tady v Koreji. Ovšem z tepla vyšlo dusnou a přišel déšť, rozhodně to vypadalo, že bude za chvíli i bouřka. Osobně tohle počasí v lásce moc nemám, ale nebráním se mu. Potom je vzduch takový čistější a trochu chladnější.

Šlápl jsem na pedál od kola a hledal nějaké místo, kde tohle dopuštění přečkám. Nacházel jsem se u moře a jediná budova, která by mi mohla sloužit, jako úkryt před deštěm je maják, co je kousek ode mě.

Abych byl přesnější. Každé letní prázdniny jezdím za babičkou do Busanu, bydlí ovšem v přímořské části Dongsam-dong, takže jsem strašně rád chodil k moři u majáku Yeongdo. Bývám tu celé dva měsíce a pak se vracím do Daegu.

U majáku jsem sesedl z kola a utíkal ke dveřím. Otevřel jsem je a vpadl dovnitř. Úlevně jsem vydechl a zavřel je.
Už je to dlouho co jsem tu byl.
Otočil jsem se a dole jsem zahlídl postavu, jak sedí pod oknem a drží v rukou knihu. Chlapcovy hnědé oči se zapíchly do mého těla, než uhnuly a on se podíval ven z okna. Na jeho tváří se objevil smířený výraz, že budu tady, protože prší a začal si znovu číst.

Po mé levici i pravici je schodiště, po kterém se jde dolů. Sešel jsem ho a potichu usedl na starou židli kousek od chlapce a seděl jsem přímo naproti.
Bylo vidět, že ho moje přítomnost nezajímá.
Byl začtený do nějaké knihy a u toho si nepřítomně kousal spodní ret.
Jeho velké tvářičky se nafoukly vždy, když se jeho oči rozšířily, pravděpodobně protože tam bylo zrovna něco zajímavého nebo napínavého. Vypadal u toho roztomile.

Byl jsem velice zaujat jeho vizuální podobou a vůbec mě nezajímalo, že na něho zírám, jako na svatý obrázek. Pravdou je, že si mě ani nevšímal.

Když už jsem si myslel, že to bude dobré a přestane pršet, tak venku udeřil první blesk. Byl neskutečně hlasitý a blízko.
Hnědovlasý chlapec naproti mně nadskočil a v očích se mu rozzářil strach.
Vypadal, jako vyděšené štěně. Ovšem z jeho úst nevyšlo ani hlásku. Byl tak moc potichu, že jsem si myslel, že jsem tu sám a mám jen vidiny.

Jeho vystrašené oči koukaly znovu z okna a vypadalo to, že už číst nebude. Vždy se do toho tak ponořil, že by se při každém dalším hromu ulekl.
Už teď z toho měl škytavku. Pravděpodobně se musel hodně leknout, jinak by se tohle nestalo.

Každých deset sekund jeho tělo vydalo zvuk škytnutí. Po pěti minutách už mu to muselo přijít neskutečně protivné, protože se mračil a všelijak zkroušeně vydechoval.

„zkus zadržet dech, třeba ti to pomůže" poradil jsem mu a jemně se usmál. Bez žádné slovní odezvy jsem jen viděl, jak se zhluboka nadechl a zadržel dech tak, jak jsem řekl.
Udělalo mi to radost, protože moc dobře jsem věděl, kdo je ten chlapec naproti mně. Vždy když jsem mu radil, tak mě poslechl. Ovšem teď se obávám, že mě nepoznal.
I když to bývá jen deset měsíců. Tak já ho neviděl déle. Je to dobrých pět let co jsem ho viděl naposledy.
Vyrostl.

Další Minsung se nám tu rýsuje 😁