Jeho Sestra?!! [ff, Poberti] cz❌

1. nástupiště 9 ¾

Jmenuji se Emily Whiteová, narodila jsem se 27. března 1960. Teď je mi 16 let. Mám hnědé vlasy, asi do půlky zad, oříškové oči, jsem štíhlá, protože hraju famfrpál na postu střelce. Taky jsem zvěromág, měním se do bílého vlka, jsem neregistrovaný zvěromág. Ráda dělám různé lumpárny. Jinak rodiče? Ti zemřeli,
teď žiju s náhradními "rodiči". Jsou to smrtijedi jedni z největších. Na žádné čistokrevné večírky jsem nikdy nechodila, vždycky jsem vymyslela výmluvu. No a teď? Právě teď stojím s kufry v kabinetu ředitelky Krásnohůlek. Ano, přesně tak. Jsem vyloučena ze školy. Nechápu proč mě vyloučili jenom jsem nechtěně podpálila náš pokoj. Byla to nehoda když jsem si zapalovala cigaretu, nojo jsem prostě neopatrná. O tom že kouřím ví jenom moje nejlepší a jediná kamarádka Lucy Brownová, s kterou jsem sdílela tento pokoj. Ještě tady byla Chloe, strašná blbka, nosí jenom šatičky a maluje se do růžova. Já jsem přesný opak, maluji se do černa. Chodím hlavně v černém, no budu ráda když na pokoji nebudu mít nějaký blbky jak Chloe. Čekáme na rodiče, to bude něco doma. Ohnivý bič, kletba cruciatus, kamarádky moje. Hah. Doufám že jste všichni pochopili že to byla sranda.

Uslyšela jsem zvuk letaxu, to znamená že jsou tady moje rodiče. Na sucho jsem polkla a otočila jsem se. No...ty obličeje asi mluví za vše.

„Dobrý den Madam Maxime." usmála se až přeslazeně matka. Táta si to už šel ke mně. Jak došel tak mi pošeptal:

„Emily, Emily, doufám že víš co tě čeká doma, že?" řekl ledovým hlasem. Já jsem jenom přikývla. Pak šel něco řešit s matkou, asi kolik dostanu no. Madam Maxime šla ke mně. Asi mě jde pochválit.

„Emily, je nám moc líto že jsem tě musela vyhodit, vydržela jsem různé tvoje žertíky, ale podpálit pokoj. To je už moc Emily. Bude se nám všem moc stýskat." Merline ta má ale radost.

„Ano madam, vím že jsem to přepískla, taky se mi bude po všem stýskat." no neni to úplně pravda protože jsem se těšila až vypadnu z této školy. Takže jsem i docela rada.

„Emily pojď už je čas." zavolala me matka. „Ještě jednou se omlouváme za Emily a nashle." s těmito slovy se matka odletaxovala, a otec hned za ní. Stoupla jsem si do krbu. Naposledy se rozhlédla, a odletaxovala jsem do White Manoru.

„Emily, říkali jsme ti na začátku roku, že jestli se budeš chovat, tak jako v posledních letech, nebo tě vyhodí, stihne tě trest. A ten trest nebude jak minulý rok minutu. Ohnivý bič, minule jsi měla kolik? Pět že? No tak teď to budete víc desetkrát víc." vykulila jsem oči a myslela že omdlím. Já chápu že jsem tu už přepískla ale padesátkrát bičem? Neni to už moc?

„Ale nebudu zas tak krutý, musíme na tebe zlehka. Takže?....Crucio!" svalila jsem se na zem, všechno mě začalo bolet. Nechtěla jsem křičet, takovou radost jim neudělám. Po pěti minutách to přestalo. No teď bude to nejhorší...
Otec si vzal ohnivý bič, a už byla jedna, sykla jsem. Druhá, Třetí.... tak to šlo až k dvacáté kde jsem začala brečet, křičet a všechno. Už jsem to nevydržela. Upadala jsem do tmy, jediné co si pamatuju je železná pachuť v puse. Krev.

Vzbudila jsem se u půl noci. Na místě kde jsem byla "zbičována". Všechno mě bolí. Pokusím se zvednout a...povedlo se. Jsem celá od krve. Jdu pomalým krokem do schodů, když iz jsem ty schody vyšla tak se snažím najít pokoj. Už ho mám. Prosím o potlesk. Děkuji. Vysléknu si triko, jdu do koupelny s pyžamem v ruce. Osprchuji se, musím smýt všechnu krev. Všimla jsem si že mám krvavé škrábance všude po těle, nohy, ruky, břicho ale záda jsou nejhorší.
Jdu na balkón si zapálit. Potřebuju se uvolnit. Proč přímo mně museli umřít rodiče? Proč já? Nenávidím svůj život. Kopla jsem do zábradlí, zabolelo mě celé tělo. Tipla jsem cigaretu a šla si lehnout a na chvíli spát.