Tichá Flétna Osudu

Část. 5

Kdo se má jen v těhlech tramvajích vyznat!
Od incidentu uběhli dva necelé dny. Blonďák tiše postával na zastávce. Ledové, poškrábané zábradlí ho opíralo. Kolem lidé všech věků. Takový je život, když vám je čerstvě devatenáct a už vám sebrali řidičský průkaz. Je brzké jaro, takže počasí je deštivé a vlhké, vy samozřejmě nemáte deštník. A musíte mít na sobě jen podělané sako a tenkou bundu, takže lednice je více než přijatelné přirovnání k vaší situaci. Nebohý Kurapika si třel stuhlé ruce o sebe v domnění, že alespoň tak se zahřeje. Lidé okolo něj dělali to samé.
Za ním nákupní středisko, z kterého se vrhla další masa lidí, přesněji pubertálních holek, které spěchaly též na tramvaj. Přes hlavu měli položené nákupní tašky a nadávaly na počasí. Jeho víčka se pořád zavíraly, kvůli nedospané noci. Protřel si je. Nahmatal si jemně jeho tvořící se kruhy pod očima. Sousedi měli, hádám.. divokou noc.
Vzpomněl na levou kapsu u džín, kde měl lístek s agentovým číslem. Zajímavé číslo.. Číslice ani neodpovídají standardním telefonním číslům v Japonsku. Je jich až moc málo. Je to snad nějaká hádanka.. Ty má Don v oblibě. Je v něm nějaká zpráva?.. Nebo nějaký kód. Určitě je. Proč by mi jinak prostě nezavolal, ze soukromého čísla.. A proč by mi vůbec to číslo dával
Počkat

Příšerně zamyšlený, otevřel digitální katastr. Snažil se najít takové číslo. Měl štěstí, tuhle techniku už zná. Z filmu. Posledních šest čísel. Pozemek v Zuttobori dori. Ulice? Doufám, že ty poslední 2 číslice nic neznamenají. Zuttobori dori je odtud na dvě tranvaje. Osm zastávek? Je snad možné, že adresa kde se měli sejít, je jen falešná informace? Není to jen telefoní číslo, nýbrž i adresa. To mi bylo jasné už od začátku. Kdo by se proboha scházel na tak veřejném a drahém místě. Jen blbec

Už jsem pochopil.. Že by Don měl takový strach z okolních gangů, že se bojí odposlechu? Odposlechu hovorů.. Proto jsou nakonec všechny ty informace falešné.. Jen falešné vodítko pro ty, pro ty krysy, které případně poslouchají. Tak to je ubohé. Pokud už začíná s větším zabezpečením, určitě budou obrovské vyhazovy. Zrovna když mělo přijít období větších výplat..
Počkat! Tak to jsem mu tak lhostejný, že mě můžou ihned podříznout jak králíka do polívky, vlastně, mě postavil do tak nebezpečný zóny! To snad.. Kdybych na to nepřišel, mohli by si na mě pěkně počkat.. Zuttobori dori je přímo plná slizkých lidí. Navíc.. Budu tam muset ještě najít ten údajnej barák
Kurapika si zkontroloval mapu. S hlasitým zavrčením si pomyslel

Ale je to asi o dva bloky od tud. Dva bloky! Pěšky!! Nevede tam ani ta posraná tramvaj!

Mezitím, co si blonďáček zamyšleně promýšlel situaci, se k do jeho přítomnosti začali lísat individua, nejspíš ze západu, turisti hádám. Asi nikdy neviděli japonského blonďáka nebo tak něco. Kurtové a Japonci jsou si neobyčejně podobní, dají se zaměnit.
On dokázal byl klidný, ale když se ho začaly vyptávat na nejbližší bankomat, už to fakt nedával. Ať si to najdou na mapě. Stejně to dělají jen pro pozornost. Ach.. Kdo by se ale divil. Mít pozornost od tak půvabného chlapce.

"Tak krásné město, že? Nejbližší bankomat je u těch dvou stánků, kde se prodávají sladké mochi a rýžové víno" Usmál se.
Zbavil se jich tím nejvlídnějším úsměvem, který ze sebe dokázal vymačkat. Ale stejně byl kyselý. Kdo by ne, stát venku, pomalu vám vaše líčka červenají z té zimy. Zapnul si bundu o trochu výš. Dal si ruce hluboko do kapes, odešel. Přes frekventovou ulici, přes obrovský, pruhovaný přechod. Jako vždy, neonové světla se odrážely od špinavých kaluží. On přes jednu takovou přešel. Jeho hlava třeštila jako metalová vypalovačka. Nechtěl si to připustit, ale v krvi mu proudila nejistost. Jen se nad tím pousmál, zklonil hlavu víc dolů. Lidé okolo utíkali, s hlasitým zvučením podpatků, do svých obydlí. Pršelo. A to moc. Déšť rozprášil všechen smog. Není se čemu divit, slunce spráželo Tokio už dost dlouho. On se jen usmíval. Měl takové práce rád. Přetáhl si přes vlasy kapuci. Vzpomněl si na Kapitánova slova. Slabý..
Senritsu mu vždy říkala opak. Jaká je pravda?

Kurapika konečně dorazil do dané ulice. Prohlédl si ji nenápadně. Stáhl si kapuci víc přes obličej a začal se loudat pomaleji. Pokud jste chtěli touto ulicí přijít, museli jste mít opravdu pevné nervy a nebo jste musel být měšták. Proslulá ulice, kde se konají ty největší soukromé pokerové soutěže, každej druhý barák je kasíno. Prostitutky a jejich službičky, na druhé straně až nechutní boháči, kterým jde jen o pozemky, kterých je tu habaděj. Horší možnost je, že definitivně pohřbili všechny živnostníky, kteří se tu snažili se nějak uživit. Kvůli těmhle věcem se Zuttobori Dori stala jedním z koutků, kam nechodí žádná okrajová společnost. Kurapika si svoji cestu svedl jen na jedeniný směr a to bylo dopředu. Všude bylo liduprázdno, všude ve vilách rozsvíceno, vysoké ploty vše jistily. Docela bych si typl, že o téhle žumpě mluvili i ostatní kápoši, když jsem byl před dvoumi týdny na základně v Kachikikoho čtvrti. Vypadá to tak, že Zuttobori Dori je opravdu vyhledávané. Konkrétně, slyšel jsem jen slova jako
"Černej Jang to už zavřel" nebo "Nejlepší hospoda v Dori"
Nemám nejmenší chutě na to se tu někoho optávat, co za hříchy má tenhle Jang na kontě. Ale mám pocit, že jsem už blízko k tomu, abych Donovu hádanku vyřešil a konečně se dozvěděl k práci, už tak zapletené misi víc

"Černý Jang.. Černý.."
Oděný v tak sám v tak černém oblečení, jako na samotný pohřeb, procházel zmateně ulicí, až se jeho boty otočili směrem k potrhané ceduli, otevřeno. Otevřeno? Tady je tak minimálně pár týdnů zavřeno, podle těch nejméně patnácti cedulek od exekutora. Budova, která byla až smutně zešedlá, měla vymlácené jedno okno, že stěn se draly dráty a střepy pokrývaly práh. Stěny byli poničené a nefungovalo ani to nejmenší světlo. Jen druhé patro bylo možná v pořádku, dokonce vypadalo obyvatelně.
Dvacet šest! Poslední dvě číslice, z telefonního čísla, jsou shodné s popisným číslem. Katastr nelhal. Zaváhal, jeho tělem proběhla další vlna nejistot. Černé botky byly ale rychlejší. Zašel za otevřené, vchodové dveře. S promrzlýma rukama, se stejně chladný vrah, snažil najít její číslo. V pokraji zoufalosti začal vytáčet Senritsu, že pokud mu do jedné hodiny nedá odpověď v podobě jakékoliv zprávy, ať pro něj okamžitě přijede. V jedné ruce svíral pistoli, v druhé svačinu, kterou si stíhal koupit.
Ukousl si kousek, začal šplhat prudké schody, všude šero, ale na to má precizní výcvik. Ten agent s kterým si volal.. Je to žena, nebo muž.. Starý nebo mladý? Je mi to jedno. V té chvíli mi bude jedno, koho budu muset zranit.