Májový večírek (Snamione)

Je máj zatraceně!

Hermiona si jej ostražitě prohlížela. Byť se jí Severusova těsná blízkost nanejvýš líbila, tušila, že to nebude mít dlouhého trvání. Jestli to bylo ještě vůbec možné, přitiskla se k němu ještě víc, změnila jejich pozici. Své ruce spojila za jeho krkem. Sice se při tom začervenala, když však Severus svou druhou ruku zlehka položil na její bok... Inu, zapomněla čí je.

„Nejspíš jsi mě neslyšel, říkal jsem, ať od ní okamžitě ustoupíš!“ zasyčel Ronald Weasley s hůlkou v ruce.

Hermiona se na něj jen zděšeně podívala, potom se pohledem vrátila k Severusovi, který si ji rovněž tiše prohlížel. Nevypadal na to, že by ji hodlal pustit. Usmála se na něj. Všimla si, že kouzelníci kolem se začali shlukovat do kruhu. Věděla, že tohle nikdy nemůže skončit šťastně, stejně tak to rozhodně věděl i Severus. Byla vděčná za to, že do toho šel s ní. Stoupla si na špičky, dlaněmi mírně zatlačila na jeho krk a donutila ho tak sklonit hlavu. Jemně spojila jejich rty, hlasité výdechy studentů a profesorů ji napověděly, že je její reakce zaskočila. Severuse však nikoliv, nebo to alespoň tak nevypadalo. S chutí její políbení opětoval, nejspíš to tušil. Tušil, co přijde. Ale když je ten máj!

„Poslední varování, Snape.“ zavrčel Weasley.

Nikdo se ho nesnažil zastavit. Na to byl Severus až příliš nenáviděný profesor, kouzelník, kolega, člověk... Smrtijed. Dokonce ani Brumbál se nepostavil na jeho stranu. Byla s ní jen Hermiona a jeho Zmijozel měl asi nutkání, ale zradil je. Tím, že je v téhle situaci s Nebelvírskou dívkou. Uviděl nutkání Pottera a v duchu si udělal poznámku, že by měl začít pohlížet na něj jako na Harryho, nikoliv jako syna jeho rodičů. Smutné. Jen dva kouzelníky měl na své straně.

Vnímala jen jeho. Jeho omamnou vůni, jeho ruce, tělo. Cítila, že její srdeční činnost dosahuje opět obrovských čísel, ale to je asi normální, ne? Lidem se stává, že jejich tělo reaguje jinak na určité lidi, že? Že se jim nedostává dechu, jakmile se objeví poblíž. Když se jim podaří nadechnout, tak cítí jen toho člověka. Není přece špatné, když k někomu má někdo blízko, že mu záleží na dané osobě. Byť by měli stát na opačných stranách, či proti sobě. Na tom nesejde. I nepřátelé mohou být přáteli. Kdo ví, třeba časem i něco víc. Když se to pokazí, mohou si s klidem říct: Aspoň jsme to zkusili.

Proto, když Ron vyslovil ta dvě slova, neváhala ani chviličku. Kletba ji zasáhla, jakmile oddělila své rty od těch Severusových. Jeho oči zračily šok. Udělala přesně to, co chtěl udělat on. Obětovala se za něj a nežádala nic nazpátek. Prostě se otočila zády k vyslané kletbě. Zasáhla ji tedy v plné síle. Její bezvládné tělo se svezlo do Severusovy náruče. Velkou síní se ozval křik, to nenáviděný profesor. Nechtěl se smířit s jejím odchodem. Ostatní studenti byli vyvedeni pryč a donuceni jít do svých věží. Zůstal zde jen profesorský sbor, Harry Potter a vrah Hermiony Grangerové. Všechno se seběhlo tak rychle. Čekalo se na příchod bystrozorů, aby si převzali Ronalda Weasleyho a předali ho příslušným orgánům, kteří ho pošlou do Azkabanu, byť je nezletilý. Zákon je zákon. Severus ztratil další ženu, jež se mu zapsala do srdce... Navždy.

Aspoň jsme to zkusili, Severusi.