Nesmíš! Můžeš?

871 48 4
                                    

Jakmile opět vešli do Velké síně, tentokrát ruku v ruce všiml si Severus nesouhlasného pokývání nejen od Minervy, ale i od svých zmijozelských studentů. Nasucho polkl, tohle nebylo dobré. Neznačilo to nic dobrého. Hermiona na tom ale asi nebyla o nic lépe, její kolejní spolužáci se dívali jejím směrem opovržlivě. Nedivil se tomu, on byl pro Nebelvír tabu. Když už se o něm hovořilo, tak jedině urážlivě. Možná soutěžili o lepší urážku. Nevěděl. Co však věděl bylo, že za žádnou cenu nesměl dát Hermioně naději. Nemá jí co nabídnout a ona přece nemohla být tak slepá, že to neviděla, nebo ano? Jestli je tak zaslepená, tak jí to jistojistě za čas dojde a nakonec se od něj distancuje. Snad. A když ne... Bude jí muset dát pořádný důvod.

Byl sám ze sebe znechucený tím, co se chystal udělat v případě, že Hermiona neprozří. Nyní však nebyl čas na tyto myšlenky a plány, musel se soustředit na svou partnerku. Momentálně taneční. Hrála příjemná poklidná hudba a Severus se do jejího rytmu takřka okamžitě ponořil. Tančili dlouho. Severus se jí nedotýkal jinak, než povoluje etiketa. Držel si náležitý odstup. Jako by se bál, že když si dovolí něco víc, zkazí to. Nebo se Hermiona rozplyne.

Hermiona byla mírně nervózní. Byl pro ni nezvyk, že se muž, jež s ní tančil, nesnažil narušit zcela osobní prostor. Většina jejích tanečních partnerů se na ni doslova lepila, kdežto Severus nijak nenaléhal. Dával jí prostor. Nechápala to. Maličko se zastyděla sama za sebe, neboť její značná část přímo žadonila o to, aby se k ní profesor více přiblížil, aby ji nekompromisně uchopil za boky. Merline, vždyť ona by byla schopná se mu odevzdat tady přede všemi a bylo by jí to jedno! Hlavně, že by se jí dotýkal, tiskl se k ní.

Severus zaregistroval, že se Hermiona červená. Doteď tančili mlčky.
„Děje se něco?“

Hermiona sebou trhla, utnula tok svých myšlenek a, pokud to bylo ještě možné, zrudla ještě více.
„Ne, pane.“

„Lhaní vám jde asi jako mně vlídná slova.“ konstatoval, ale dál se nevyptával.

Jestli mu to nechtěla říct, měla k tomu důvod. Neměl právo ji nutit, nebo získat její úvahy jinak. Bohatě mu stačilo, že se Hermiona po jeho poznámce maličko usmála. Víc nepotřeboval. Možná chtěl víc, ale to nesměl. Už tak dostal víc, než dost. Víc, než si zaslouží. Navíc stále tady byla otázka jeho citů. I kdyby ji nedej Merline miloval, ona by se o tom nikdy nesměla dozvědět. Neudělá stejnou chybu dvakrát. Tenkrát se Lily vyslovil a jak to dopadlo. Radši se tahala s Jamesem a pak se divila, že čekají dítě. Potter. Už jen z toho jména měl husí kůži. Jistě, nesmí srovnávat Hermionu s Lily, ale i přesto platí jistá jím určená pravidla, kterých se musí a bude držet. A navíc, co by přišlo, kdyby se o tom dozvěděl ještě někdo? Ne. Tohle zkrátka nesmí dopustit.

„Co si to dovoluješ ty parchante?!“ uslyšel někde z povzdálí.

Vrátil se do reality a udělal přesně to, po čem Hermiona celou dobu toužila, přitáhl si ji blíže k sobě. Neuniklo mu její slastné vydechnutí. Byl to líbezný zvuk pro jeho uši, ale merlinužel pro Hermionu, to udělal pouze jako záruku v případě nebezpečí. Bylo mu jasné, kdo to na něj pokřikoval a že se za pár chvil dostane až k nim. Ale copak to mohl ukončit tak rychle? Nic lepšího již nejspíš nezažije, mohl si tedy vychutnat blízkost ženy a poslední tanec?

Májový večírek (Snamione)Där berättelser lever. Upptäck nu