Lesy šeptají Tvé jméno

20. Danielův dopis

„Dále – á, Lotte." pokyne mi hlavou. „Copak tě přivádí? Za poslední týden jsi tu už podruhé. Ne, že bych nebyl rád. Naopak."

„Víš, začala jsem číst už tvůj deník," začínám a vidím, jak se strýci nostalgicky pod knírem roztáhne úsměv. „Hm-m."

„A hned na první stránce máš zmíněného Robina Rua." pokračuju.

„Ano, obchodník, co nám prodal svůj dům."

„Má syna?"

„Lotte, v zas takovém kontaktu jsem s ním nebyl." směje se strýc a já si skousnu ret.

„Prostudovali jsme plány, on mi předal instrukce a pak odjel z města. Říkal někam na Aljašku. Do ještě větší surové přírody. Tam už bych si netroufl." opře se o parapet strýc. „Nejen kvůli tomu, že to ještě za Ruova odjezdu patřilo Rusům." otvírá okno. „Proč se vlastně ptáš?"

„Jeho příbuzný teď řídí těžbu Rudé hory." říkám, jako by se nechumelilo - přesto chumelí. Dost. V mojí hlavě.

„Ach tak. Inu, někdo se zřejmě chtěl vrátit ke kořenům." kývne strýc bradou.

„Ty ne, strýčku?"

Dotyčný se na mě zpola otáčí s něžným úsměvem. „Pro mě jsou kořeny tady, Lotte. Nechtěl bych se vrátit na východ. Tos mohla vyčíst v deníku."

„Ještě jsem se nedostala daleko." odpovídám upřímně a strýček mě chytá přátelsky kolem ramen. „Času dost, Lotte. Času dost." Poklepe na malou obálku. „Když už jsme u těch kořenů, přišly ti dopisy."

S překvapením a radostí je od strýčka přebírám. Strýc mi podává pouze jednu obálku, každopádně v jejím obsahu cítím víc, než jedno psaní.

S dopisem v kapse se se strýčkem loučím a užuž chci jít nahoru po schodech, jenže můj zrak padne na vrátnici, kde stojí Constance.

„Lotte!" vyhrkne. Stojí tam v rukavičkách, ale bez elegantního kloboučku. Vlasy má zapletené do nízkého drdolu a je vidět, že jí déšť zastihl v plné parádě. Deštník sebou očividně nemá.

„Connie!"

„Zaslechla jsem, že tu bude pan McMurphy." tře si o sebe dlaně. „Je tu?"
„U nás v hotelu?" zamrkám. "Nemá směnu ve špitále?"

„Ach." Connie skloní hlavu. „V tom případě jsem dostala špatnou informaci." se svěšenými rameny míří ke dveřím.

„Počkej!" vyhrknu a předbíhám jí. „Nechceš se zdržet? Přečkat déšť?"

„Já," kouše si Constance ret. „Nechci tě otravovat. Určitě máš už navečer program..."

„Ne, ne. Vlastně nemám." vrtím hlavou a chytám jí za ruce.

Connie se zdá být na vážkách, ale nakonec mou nabídku přijme. Ještě před komůrkou se stavujeme v kuchyni. Beru odtamtud sladké pečivo a na plotýnce mi kuchařka dává dvě porce horkého mléka. U sebe v pokoji, donutím Connie převléknout do teplého a sama si přes sebe přehazuju deku.

„Tvůj milý?" poklepe již v suchém Connie na malou podobiznu Jamese.

„Bratr." polknu. Nemám náladu vyprávět o Jamesovi. Dnes ne.

„Ach tak." kývne Connie a já ji pokynu, ať si sedne na postel. Vypadá uprostřed peřin a s mým půjčením oblečením ještě víc křehce, než doposud.

„Nejste si vůbec podobní." začíná konverzaci.

„Ne, to jsme si nikdy nebyli." přikyvuju a beru podobiznu do ruky. On byl mezi svými přáteli hvězdou. Měsícem mezi hvězdami. Ale i měsíc nesvítí pořád...