Hunger games - The boy with the bread

18. kapitola - jeskyně

Najednou vedle sebe zahlédnu pohyb, který mě vytrhne z myšlenek. Katniss zvedá hlavu a zmateně se rozhlíží kolem. „Peeto, po dvou hodinách jsi mě měl vzbudit,“ dívá se na mě s výčitkami v očích.

„Kvůli čemu, nic se tu nedělo,“ krčím bezvýznamně rameny. „Kromě toho tě rád pozoruju, když spíš. Nemračíš se, a vypadáš proto rozhodně líp.“

Mračí se na mě, protože si to zřejmě vyložila jako urážku. Povytahuji koutky úst, abych jí dal najevo, že jsem to opravdu nemyslel zle. Ona se ke mně natahuje a pokládá mi ruku na tvář. Její dlaň mě studí do kůže, zřejmě mám zase horečku.

„Pil jsi?“ ptá se mě přísně.

„Ano, něco jsem vypil,“ přikyvuji, i když to vůbec není pravda. Vody jsem se ani nedotkl.

Tím docílím akorát toho, že mě donutí spolknout pár pilulek proti horečce a stojí nade mnou, dokud nevypiju litr vody. Pak se vrací k mým zraněním. Znovu mi přikládá listy a mast na moje žihadla a popáleniny. Oboje už mám poměrně dobře zahojené a takřka mě to nebolí. Nakonec mi rozmotává obvaz na noze. Vidím zoufalství, které se jí objevilo v očích, když se podívala na moji ránu. Skláním hlavu a všímám si, že po noze se mi již začínají rozbíhat tmavě rudé proužky směrem k srdci. Jenom vzdychnu, protože vím, že to není dobré.

„No, trochu to oteklo, ale hnis zmizel,“ snaží se mě uchlácholit, ale její oči i hlas říkají něco jiného.

„Já vím, co je otrava krve, Katniss. I když moje matka není léčitelka,“ mluvím naprosto klidně. Se smrtí jsem se již tady v aréně smířil. Neděsí mě. Chci jen těch pár posledních hodin nebo dní, které mi zbývají, strávit s ní.

„Budeš jenom muset vydržet déle, než ostatní, Peeto. V Kapitolu tě uzdraví, až vyhrajeme,“ ujišťuje mě, ale zároveň tím ujišťuje i sebe. Já si ale nejsem jistý, jak dlouho ještě zvládnu vydržet. Otrava krve je zlá, a jakmile se dostane k orgánům a k srdci, bude konec.

„Jo, to je dobrý plán,“ přitakávám jenom na oko, abych jí uklidnil. Nedaří se mi to.

„Musíš jíst, udržovat se při síle. Udělám ti polévku.“

„Nerozdělávej oheň. Nestojí to za to,“ upozorňuji ji a sleduji, jak odchází z jeskyně. V hrudi mě svírá pocit strachu, když se dívám na svou nohu. Infekce je už moc daleko, museli bychom vyhrát tak do dvou, tří dnů. Jsem si jistý, že víc času nemám. Kromě toho nebudu nijak nápomocný. Katniss by musela sama zabít Cata, Kordetu, Mlata i Lišku. To není možné, to nedokáže ani ona tak rychle.

Až teď cítím, jak moc zle mi je. Po páteři mi neustále přejíždějí záchvěvy zimy. Žaludek pomalu odmítá poslušnost a moje tělo je v jednom ohni. Musím mít nejméně čtyřicet stupňů. To není dobré, to vůbec není dobré.

Když se Katniss vrací do jeskyně, nepatrně se na ní usměju. Ona se neusmívá vůbec, sleduje mě ztrápeným pohledem a přikládá mi na čelo studený hadřík. Nepomáhá, okamžitě dosahuje teploty mého těla.

„Chceš něco?“ ptá se mě tiše.

„Ne. Díky. Nebo počkej, ano. Vypravuj mi něco,“ dívám se na ní prosebně. Chci jenom poslouchat její hlas. Je mi jedno, co bude říkat. Chci jen, aby mluvila a já si mohl užívat její přítomnosti.

Začíná mi vyprávět o tom, jak pro Prim sehnala jejich kozu Dámu. Musím se usmívat. Vypráví tak zapáleně a vášnivě. Vidím na ní, jak moc Prim miluje. Prim má obrovské štěstí, že má takovou sestru. Postavila by se i samotnému Kapitolu jen, aby ji ochránila. Zrovna poslouchám o tom, jak Prim a její matka kozu léčily, když poznamenávám: „To vypadá, že jsi nepadla daleko od stromu.“