Hunger games - The boy with the bread

18. kapitola - jeskyně

„Ta holka z Prvního kraje. Je pořád naživu, viď?“ ptám se, protože jsem včera neviděl kapitolské oznámení o mrtvých splátcích.

„Ano, jsme tu my, oni, Mlat a Liška. To je moje přezdívka pro holku z Pátého kraje,“ vysvětluje kvapně, když se mi na tváři objevuje nechápavý výraz. „Jak se cítíš?“

„Líp, než včera. Tohle je daleko lepší, než bahno. Čisté oblečení, léky, spací pytel a…ty,“ dívám se jí přímo do očí. Zřejmě jí takovými prohlášeními přivádím do rozpaků, ale to mi nevadí. Klidně se vsadím, že polovina Kapitolanů má nyní nosy přilepené na obrazovky a hltá každé naše slovo a čin.

Je to, jako kdyby myslela přesně na to samé, protože zvedá ruku a něžně mě s ní přejíždí přes moji stále hladkou tvář. Usmívám se, chytám její ruku do svých dlaní a tisknu si jí ke rtům. Její ruce jsou chladné od vody z potůčku, ale to mi nevadí. Dokázal bych je držet až do skonání světa.

„Žádné další polibky, dokud se nenajíš,“ upozorňuje mě a já se musím nepatrně zasmát. Pomáhá mi ke kraji jeskyně, kde se opírám o chladnou kamennou stěnu. Lžičku po lžičce mi do pusy dává směs bobulí a vody, kterou zřejmě venku připravovala. Upřímně? Je to naprosto odporné, ale přesto se snažím tvářit, že jsem nikdy nic lepšího nejedl.

„Vezmi si,“ znovu mi nabízí koroptvici, kterou se do mě snažila dostat už včera, ale já ji stále paličatě odmítám. Nechci nic mastného do žaludku. Zatím se spokojím s ovocem a vodou. „Nespala jsi,“ poznamenávám, když si všimnu kruhů pod jejíma očima. Je unavená, jako kdyby nespala týden, a já nemůžu dovolit, aby kvůli mně neustále držela stráž. Mohlo by jí to stát život.

„To nevadí,“ odpovídá vzpurně a vrtí hlavou.

„Vyspi se teď, já budu hlídat. Vzbudím tě, jestli se něco bude dít.“ Moje slova jí zřejmě dvakrát nepřesvědčují, protože na mě stále nedůvěřivě kouká a rozhodně nevypadá, že by se chystala uložit ke spánku. „Katniss,“ pokračuji jemně, „nemůžeš zůstat vzhůru napořád.“

K mému překvapení se moc nebrání a nakonec přikyvuje. „Dobře, ale jen na dvě hodiny. Pak mě vzbudíš.“ Na zem si rozkládá spací pytel a lehá si na zem vedle mě. V ruce stále drží sevřený luk. Zřejmě pro všechny případy.

„Jen spi,“ přisunu se k ní o kousek blíž a odhrnu ji vlasy z čela. Posune hlavu o kousek blíž ke mně a to vnímám jako výzvu, abych pokračoval. Vískám jí tedy ve vlasech dokud nezačne pravidelně oddechovat. Sleduju její klidný obličej. Vypadá tak nevinně, když spí. Samozřejmě ji nebudím za dvě hodiny, jak po mě chtěla. Vím, že si potřebuje odpočinout.

Mezitím mám hodně času na přemýšlení. V duchu se vracím k jejím polibkům a snažím se rozmotat svoje pocty a přijít na to, jak moc hrané jsou. Mimoděk si díky tomu vzpomínám na svůj první polibek v životě. Bylo mi asi třináct a seděli jsme s Delly na naší zahradě. Ze stromu tam byla přidělaná široká houpačka, na kterou jsme se překvapivě vešli oba dva. Nehoupali jsme se, jenom jsme seděli a povídali si. Vyptávala se mě na všechno možné a nakonec hovor stočila na Katniss. Jenom jsem vzdychl, pokrčil rameny a zahleděl se do země. Zřejmě jí mě v tu chvíli bylo líto, protože mi dala ruku pod bradu, zvedla mi hlavu a políbila mě na rty. Hodně mě zaskočila, takže jsem chvíli netušil, jak zareagovat. Nakonec ode mě odtáhla hlavu a podívala se mi do očí. Chvíli jsme na sebe jenom tak koukali a nakonec jsme oba vyprskli smíchy.

„Bylo to, jako kdybych líbala bráchu,“ smála se Delly a já se k ní přidal. Tenkrát byl ten polibek takový nijaký, nic ve mně neprobudil. Tohle s Katniss byl ten pravý první polibek. Byl to polibek, při kterém se ve mně hnula každá částečka mého já. Přála si vyletět do oblak a tam jenom šťastně kroužit. Letmo se pro sebe pousměji, i kdybych měl teď kvůli zraněné noze umřít, nemohl bych umírat šťastnější.