Nevinné ptáče

34.

V polovině prvního dílu Indiana Jonese jsem usnul. Necítil jsem se zas tak vyčerpaně, ale byl jsem uvolněný a bylo mi hezky. Válel jsem se Sigmundovi po hrudníku, měl ruku kolem mých ramen a na klíně mu ležel notebook na jehož obrazovce byly neustále záběry na sexy Harrisona Forda.

Ani bych si nevšiml, že ten film skončil. Jenomže mě probralo to, jak se mě můj Pán snaží opustit beztoho aniž by mě vzbudil. Nepovedlo se mu to, protože jsem na něm ležel prakticky polovinou těla. Položil mě opatrně do peřin a posadil se na kraj postele. Chtěl vstát, ale zarazilo ho mé nesouhlasné zamručení „Kam jdete?"

„Musím pracovat. Ale klidně lež."

Rozespale nakrčím obočí a lehce se nadzvednu „Zůstaňte."

Omluvně se usmál „To nejde."

„Prosím," dodám a zamrkám na něj.

Natáhl se a pocuchal mi vlasy „Promiň," řekl. Pokývl hlavou na noční stolek u mé strany postele „Pierre ti donesl tvoje oblečení."

„Mhm." Praštil jsem hlavou zpátky do polštáře a pak ho lehce vyčítavě sledoval, jak jde, s notebookem v ruce, do své kanceláře. Povzdechl jsem si. Nejen, že jsem žárlil na Joshe, ale začínal jsem žárlit i na jeho práci. Protože ta mě o jeho přítomnost taky dost často okrádala.

Chvíli jsem se jen převaloval a užíval si to, jak mě obklopuje Sigmundova vůně. Nechtělo se mi z jeho postele vylézat, ale zase jsem tam neměl nic, čím zabíjet čas. Oblékl jsem si tričko a když jsem se nasoukal do kalhot, tak jsem si všiml, že mám v kapse telefon, což mi udělalo poměrně radost, protože to znamenalo, že se mám, jak zabavit. Posadil jsem se do tureckého sedu. Jestli ve mně vzbudil nález mobilu nějaký pocit štěstí, tak už byl pryč. Má zamčená obrazovka mi hlásila, že mám několik zmeškaných hovorů od mé sestry, dokonce mi napsala i nějaké SMSky.

včera 16:27 Proč mi nezvedáš telefon?

včera 18:39 Hej, jsi v pohodě?

dnes 9:05 Zavolej mi, prosím.

dnes 11:46 Zavolej, jinak se večer vracím zpátky.

Proboha. Až teď mi došlo, že jsem si telefon kontroloval naposled někdy včera při obědě a kvůli vypnutým upozorněním mi uteklo, jak moc mě Emily shání. Mrknu se na čas. Uběhla necelá půlhodina od toho, co mi volala a psala naposledy.

Musel jsem se jí ozvat.

Našel jsem si její jméno v kontaktech a vytočil ji. Přijala to téměř okamžitě, dost pravděpodobně projížděla Instagram. Málo kdy dávala mobil z ruky, snad nikdy se mi nestalo, že by mi to nezvedla. I v tomhle byla naprostý opak mě. Já telefon téměř nepoužíval, navíc jsem měl věčně vypnutý zvuk, takže kontaktovat mě byl většinou vcelku proces.

„Andy?"

„Ahoj," pozdravil jsem ji.

„Vůbec mi nezvedáš telefon," pronesla vyčítavě.

„Promiň, nějak jsem neměl čas..." pomalu jsem se začal zvedat z postele. Nechtěl jsem, aby Sigmund musel poslouchat můj telefonát s Emily.

„A cos měl prosím tě tak hrozně důležitýho?"

Byla naštvaná. Ale asi jsem se jí nedivil. Měla za to, že mě Sigmund zneužívá. Beztak si myslela, že jí neodepisuju, protože mě svázal někde ve sklepě „Nic moc. Jen jsem si prostě nevšiml, že jsi volala," odpověděl jsem, když jsem byl na cestě ke dveřím. Podíval jsem se na svého Pána, který seděl za stolem ve své pracovně a upíral na mě pohled „Já už půjdu," řekl jsem jeho směrem, přičemž jsem si tiskl telefon k ramenu.