Tichá Flétna Osudu

Prolog + 1. část

Prolog:
Kurapika, jakožto hlavní protagonista našeho příběhu, je mladý, introvertní chlapec, který se už před rokem a půl zapletl s Mafií. Je závislý na kávě (I když si to nechce přiznat) je nesmírně dočasný a náladový. Jeho androgení
Podoba ještě více přizpívá k tomu, jak ho hodně lidí nebere moc vážně jako muže. Má už trochu delší, světlé vlasy, které má nesmírně jemné i přesto, že na nich má často čerstvou krev. Jeho oči jsou modré a moc výrazné, přesto v sobě často nosí i šarlatovou barvu, která je dědičná a proto má hodně lidí na tuto vzácnost zálusk. Celý příběh se odehrává v Japonsku. Až na to, že on původem z Japonska není. Pochází z malé provincie. Z Klanu Kurta který byl pro něj, než se přestěhoval na okraj Tokia, celý svět. Proto se musel vše, za ten čas, co jeho klan opustil, naučit.
Jak to v tohle světě chodí.. A jak je jiný než ten, v kterém dosud byl

"Už.. Už třetí kolo jsem prohrál.. Co to je za hru.. Jak se tím mám odreagovat?!" Unavený, světlovlasý chlapec, který neměl ponětí o nějakých hrách, odhodil až přemrštěně drahou konzoli.. Zamumlal
"To Senritsu nemůže myslet vážně..
Radši mi měla koupit mlýnek na kafe.."
Jeho rty se dotkly teplého, japonského hrníčku, jehož obsahem byl právě ten nápoj. Lungo. Irská by bodla taky, ale přeci jenom, je pořád nezletilý. Alespoň zde, na východě.
Opravdu.. Proč mě.. Nemůžou ostatní nechat na pokoji alespoň na moje narozeniny.. Neboli.. Na normální pochmurný jarní den, který si zrovna usmyslel, že bude dnem pro jeho narození
uh.. Neměl bych se tak.. Chovat..
..
Blonďáček se zvedl. Nechtěl už žádné..
Vůbec žádné návštěvy. Proto zatemnil okna, zamknul dveře na dva západy.
Jeho oči ještě nenápadně projely okolí, přes stahovací roletu. Nikdo..
Porozhlédl se po prázdné, Tokijské ulici. Byl poměrně zamračený den. Klidně by se i vsadil, že by každou chvíli mohlo pršet. Ale našli se i lidé, kteří byli v takovéhle počasí šťastní. Ne.. Jen lidé. Obyčejní lidé, které neznal. A byl za to rád.

"Tenhle dům.. Za dva necelé měsíce mi končí smlouva.. Vůbec jsem neměl čas na to myslet!".. Kurapika začal hledat emaily, kde bylo vše zapsané. Vůbec se v tomhle nevyzná.. A kdo by..
Otevřel jeho pracovní notebook a zase na něj vyskočilo asi pětset oken. Hhh zase ho měl někdo před ním a zapoměl se odhlásit!
Ještě před tím než vše přečetl, začal celkově přemítat, jak se mu tu žije.
Každý podzim je tu opravdu hrozný smog. Podzim naštěstí není, ale tou látkou, kterou musí mít pořád přes pusu, se vůbec nedá dýchat, ani mluvit.. Ale.. Stejně mu to tady, ano, tady v rušném, kraji Tokia stačí. Tady, kde musí pořád poslouchat staré, sousedovo auto, které nejde nastartovat. Tady, kde jsou asi ty nejvíc nevychované děti, pokud se to ještě dá říci slušně, které mu pořád lezou ke zvonku a zvoní stotisíckrát. Když je sníh, pořád mu na okna hází
gigantické sněhové koule. Nebo.. Mu dají k práhu domu například rozzuřeného psa. Není to tak, že by neměl rád děti..

Ale některé opravdu nemusí.

.. Lidé za ním často přichází. Dobře ví, že Kurapika vařit Neumí. A to s velkým N na začátku slova. Vlastně, neumí toho hodně.. Ví, že s ním nikdo na vánoce není a že s ním nikdo nebydlí. A proto.. Mu každé vánoce každý něco dá. Nějaký malý dárek. Jsou milí, ale on takový moc být neumí.. Když nad tím tak blonďáček přemýšlel, bude mu to tu trochu chybět..

Ale.. Co s tím. Začne život někde jinde.
Kurapika položil bílý šálek na stůl. Bydlí tu už půl roku. Za tu dobu se s nikým neseznámil. Možná, jen s uklízečkou, která do domu přichází každé pondělí. Je to prý Evropanka, takže má takový trochu vtipný přízvuk..

Nepotřebuje lidi. Vystačí si sám. Jen.. Možná že by potřeboval nějakou služku, která by za něj vše dělala.. Ughhhhh..
Ta uklízečka pořád nestačí.. Musel toho ještě tolik udělat.
Dnešek byl dnem stejným jako ostatní. A i povinnosti. Chlapec si přiložil ruku na čelo a zavrčel