Jiná Než Ostatní I.✔

Příjezd do Bradavic

Ráno jsme se probudila celkem brzy, bylo půl šesté a my jsme měli na nádraží být něco před jedenáctou.

Šla jsme si dát snídani a poté znovu zalezla do postele, tentokrát ale společně s knížkou.

„Jessico Anabeth Switenová!" řvala na mě matka opět chladným hlasem

Já jsem pohlédla na hodiny a vzápětí zjistila že už je půl jedenácté.

Rychle jsem se vymrštila z postele oblékla se a sešla i s kufrem dolů do předsíně.

Mimochodem ten kufr jsem si balila ještě včera večer, kdybych to neudělala dnes bych měla pěkně naspěch.

„Ano matko už jsem tu." řekla jsem

„Budeme se přemísťovat." řel otec po boku matky
Já jsem kývla a společně s rodiči se přemístila.

Opět jsme ucítila ten krásný pocit, stála jsem na nástupišti 9¾.
Každý něl na tváři úsměv, jen prváci byli trošku vyděšení a zmatení.

Rodiče vedle mne stáli s kamenným výrazem.

Já se na ně jen otočím a zalezu do vlaku.
Sednu si do volného kupé k oknu a čekám jestli mě přijdou najít kluci.

Už asi dobrpu půl hodinu v kupé sedim samam a tak jsme si tak řekla jestli se na mě nevykašlali.

Ano, ano, co když se na tebe doopravdy vykašlali?
Ty se na ně vykašli taky.

Pobízel mě hlas.

Původně jsem je chtěla jít hledat, nakonec jsem ale dala na radu hlasu.

Kdyz jsme přijeli do Baradvic bylo mu smutno, bylo mi líto že se na mě kluci vykašlali.
No nic, rozhodla jsme se to neřešit, je to jen pitomost, určitě se někde zdrželi, rozhodně na mě nezapoměli.

A co když zapoměli?

Pobízel mě hlas.
Rychle jsme tyto myšlenky zahnala.

Když jsem ale uviděla vystupovat smějící se kluky začala jsme uvažovat jestli na mě doopravdy nezapoměli?

Dojela jsme kočárem do hradu a následně vstoupila do Velké síně.
Seděla jsme sama, kluci za mnou nepřišli.
Po zařazování s večeři jsme se zkroušeně odebrala do společenky.
Byla plná studentů, Poberti v ni ale chyběli, zahlédla jsem je jak odcházejí s úsměvem do pokoje.
Jako bych neexistovala.

Seděla jsem tam už dlouhou dobu, poté jsem šla na oběd.

Po obědě jsem vzala knížku a sedla si do společenky.

Je možné že na mě zapoměli?
Zeptala jsem se ne až tak sama sebe ale spíše hlasu.

Ano, ano je to možné.
Jsou to jen kouzleníci s pochopením pro mudly.

Řekl hlas a já jsme se zarazila.

Proč do toho taháš mudly?

Na toto hlas už neodpověděl.
Hodila jsme to za hlavu a dál četla.
Najednou mi po tváři stekla neposlušná slza.

Rychle jsem ji utřela a rozhodla se jít na večeři.

Brumbál měl ještě proslov o tom že páté ročníky budou skládat NKÚ a sedmé OVCE.
Takže mě se týkalo to druhé, bud skládat OVCE.

Po večeři jsme zalezla do pokoje, vzala si knížku a sedla si do společenky.

K mému překvapení tam nikdo nebyl, když jsem ale pohlédla na hodiny zjistila jsem, že už je půl jedenácté a tak mě to překvapení přešlo.

Klidně jsem si četla, pak jsem ale uslyšela že do společenky někdo přišel a hsadil se na gauč za mnou.
Otočila jsme se a byli to Sirius, James a Remus.
Hned jak si mě všimli na tváři se jim objevil úsměv.
Za to mě na tváři pohrával kamenný výraz.
Sitius ke mně hned přiběhl a chtěl mě políbit, já jsem ho ale naštvaně odstrčila.

„Co se děje?" zeptal se mě
Já jsem neodpověděla a začala pokračovat v knížce.

Cítila jsem jak se Sirius nechápavě podíval na Jamese a Remuse.

„Ehm , Jess?" zeptal se opatrně Remus
Ignorovala jsem ho.

Celou dobu si šuškali ve smyslu proč je ignoruji....
Po asi deseti minutách už jsem na to ale neměla nervy a vybuchla.

„Tak vy netušíte co se děje? Proč vás ignoruji? Tak hádejete. Ve vlaku jste za mnou nepřiši, na obědě ani večeři jste mě ani nepozdravili." zuřla jsem

Kluci se něčeho zalekli, nechápala jsem čeho.

„Ehm, je nám to moc líto rádi ti to vysvětlíme ale Jess, tvoje oči." řekl roztřeseným hlasem Remus
Já jsmebsi mávnutím hůlky vyčarovala zrcátko a pohlédla do něj.
Mé oči byly černé, černé jako noční obloha.
Zalekla jsem se a po chvíli se uklidnila.

„Co-to-bylo?" zpetapa jsem se zastrašeně

„To-t-to ne-netuším ale b-byko t-to hodně d-divné." vykoktal James

„Radš už neřešme." řel Remus a objap mě
Poté mě objal i James.
Nakonec jsme si se Siriusem navzájem pohléldi do očí.
Pak jsme se ale oba začali smát, objali jsme se a navzájem si věnovali láskyplný polibek.

„Moc se mi stýkalo." vydechla jsem

„Mně taky." řekl Sirius a usmál se

„Tak hrdličky, chápu že dva měsíce pro vás jsou jako dlouhá léta ale teď už je půl dvanáctý a spánek by neuškodil." odtrhne nás od sebe James

Kluci už jsou na odchodu ale já je zarazím.

„Tak počkat! Vy jste mi ještě neřekli proč jste si mě do teď nevšimli." pozvednu obočí

„Zítra si promluvíme." řeknou slolečně, usmějou se a odejdou do pokoje

Jakto že se mi mění oči?

Další ze záhad.

Rozmlouvala jsem s hlasme v posteli.
Rozhodla jsem se zatím nad tím dál nepřemýšlet, ne teď.

Ahojte :)
Příběh má 500 votes za což moooc děkuji💜
Taky už je tu více jak 5K přečtení za což jsem taky mooc vděčná💜
Děkuji za podporu💜
Potěší každá vaše reakce✌