Učitelčina holčička

73

*Miranda POV*

Dny na dovolené ubíhají rychleji než normální dny. Dnes jsme přesně v polovině. Ráno se vždy nasnídáme a pak vyrážíme na pláž, kde jsme až do západu Slunce.

A já jsem takhle šťastná. Moje opálení se už pomalu začíná projevovat. Ale na Lexi jde vidět, že si to na jednu stranu užívá stejně jako já. Jelikož je to její první dovolená u moře. Ale na druhou stranu jde vidět, jak se pořád hlídá. Její nenápadné pozorování ostatních dětí, které si hrají na písku a stavějí si bábovičky. Tu a tam zaslechnu povzdechnutí. Proto je dnes ten den, kdy ji pomůžu se uvolnit, aby mohla být ještě šťastnější. Ať to stojí, co to stojí.

Protáhla jsem se a koukla se vedle sebe. Lexi ještě spala. Usmála jsem se a pohladila ji po vlasech. Poslední dny spí jako zabitá. Chodí spát brzy a z postele ji dostávám těžko. Avšak přisuzuji to únavě ze slunce. Takže ještě chvilku spánku jí neuškodí.

Vstala jsem a došla do koupelny. Osprchovala jsem se a namalovala. Jen decentně. Potichounku jsem nám sbalila věci na pláž a potom jsem usedla k Lexi. Opatrně jsem jí začala hladit po tváři. „Kočičko vstávej..." Špitla jsem. Lexi mě jen plácla přes ruku a zakňourala. Musela jsem se usmát. „Opravdu zlato... koukej, venku je krásný den." Řekla jsem, vstala a roztáhla závěsy. Najednou nás osvítil sluneční svit. Lexi konečně otevřela oči. „Jsem vzhůru..." Odpověděla mi a posadila se.

Počkala jsem na Lexi, až se nachystá. V jejím případě to trvalo chvilku. Osprchovala se, oblékla si šaty a mohly jsme jít na snídani.

Pak následovala klasická rutina. Obléct si plavky, namazat se krémem a jít na naši část pláže. Musím přiznat, že lidí tu je požehnaně.

Lehla jsem si na lehátko a vzala si knížku. Lexi si mezitím lehla na lehátko vedle mě a dala si do uší sluchátka. Sice by se mohlo zdát, že jsem začtená do knížky, ale opak byl pravdou. Díky ní jsem mohla nenápadně sledovat Lexi.

I přes její nasazené sluneční brýle jsem mohla vidět, jak pokukuje po ostatních dětech a s úžasem sleduje jejich hraní. Chtěla jsem jí taky dopřát ten pocit štěstí. Když jsem se zaposlouchala, neslyšela jsem kolem nás nikoho z naší země. A i kdyby, je to náš život a můžeme si ho žít po svém. Zase jsem zaslechla známé povzdychnutí. Chvilku jsem ještě počkala. Rozmýšlela jsem, jak jednat dál.

Poté jsem se kousla do rtu. Nedalo mi to. „Lexi?" Luskla jsem prsty, abych si získala její pozornost. „Ano?" Zeptala se mě, jakmile sundala jedno sluchátko. „Jestli chceš, můžeš si také hrát na písku, nemusíš se na nic ohlížet..." Řekla jsem z ničeho nic a usmála se. Lexi se na mě prudce otočila a zatřásla hlavou. „To je dobrý, já jsem v pohodě" Špitla. Achjo.

Posadila jsem se a zhluboka se nadechla. „Zlatíčko, mohla bys jít prosím na chvilku ke mně?" Lexi chvilku přemýšlela, ale poté si stoupla a šla. „Posaď se." Poplácala jsem se po stehnech a následně ji chytla za ruku. „Mirando, je to nutné?" Zněla vystrašeně. „Důvěřuješ mi?" Přikývla hlavou. „Tak pojď."

Lexi si sedla na můj klín tak, že zatímco moje nohy zůstaly na písku, její byly nahoře na lehátku. Hlavou jsem se přiblížila k jejímu oušku. „Kočičko, proč se takhle trápíš a nechceš být malá?" Náhle jsem ucítila, jak se její tělo zachvělo a Lexi sklopila zrak.

„Protože jenom malé holky si hrají na písku... a a... já se stydím..." Vykoktala po chvilce ze sebe. Chvíli jsem se zamyslela. Na jednu stranu jsem ji chápala. Nikdy nespadla do svého littlespace před tak velkou skupinou lidí. Lítostivě jsem se na ni podívala. „Co kdybych ti nabídla jiné řešení?" Pohladila jsem ji po vlasech. „Já nevím..." Hrála si se svými prsty. „Dovolíš mamince, aby něco zkusila?" Ano. Oslovila jsem se tímto přízviskem, abych Lexi připomněla, kdo pro ni také jsem. Chvíli se nic nedělo. Lexi nad tím musela popřemýšlet a já to respektovala. Nakonec se ozvalo tiché: „Dobře..." Dala jsem jí zezadu pusu na vlasy a poplácala ji po stehnech. Lexi signál pochopila a stoupla si.

„Sbal si věci, půjdeme se projít." Řekla jsem a začala si dávat věci do tašky. „Projít? Kam?" Zeptala se Lexi vyděšeně. „Na jinou část pláže." Mrkla jsem na ni a podala jí tašku.

Přiznávám, procházka po rozpáleném písku nebylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí. Ale obě jsme to přežily. Lexi za mnou cupitala a pořád si stěžovala, proč ten písek tak pálí. Po desáté odpovědi, že na obloze není jediný mrak, tak je to zřejmé, mě to přestalo bavit a pouze jsem přikyvovala. Ale moje tušení bylo správné.

Po zhruba dvaceti minutách chůze jsme došly na konec pláže. Na tu část, kde bylo dohromady asi pět lidí. Možná to bylo tím, že tam nebyla lehátka nebo tím, že je moře tady špinavější než v ostatních částech, každopádně ať tak nebo tak, lidí tu bylo na počet jedné ruky.

Zastavila jsem se a natáhla si na písek ručník. „Proč jsme tady?" Zeptala se nechápavě Lexi. „Říkala jsem si, že stavění takového hradu by mohla být zábava, ale víš co... tam jsme neměly na stavění takového velkého hradu prostor. Tady máme pro sebe skoro celou pláž. Tak co? Pomůžeš mi?" Musela vědět, že na to není sama. Lexi jen zatřásla sklopenou hlavou, natáhla si vlastní ručník a sedla si na něj.

Mirando, to zvládneš. „Vážně nechceš? Tak dobrá, já si ho postavím sama." Teď nebyl prostor udělat zpátečnický krok. Moje nehty mě budou nenávidět. Omlouvám se jim dopředu.

Klekla jsem si a začala hloubit velkou díru. Samozřejmě, že jsem neměla žádné bábovky, takže jsem si musela poradit s tím, co jsem měla u sebe. Pomocí prázdného kelímku od pití jsem začala nabírat písek a sypat ho na hromadu.

Koutkem oka jsem nenápadně sledovala Lexi. Ta seděla na ručníku, v uších měla sluchátka a byla na telefonu. Nebo takhle, dívala se na mě a vždy, když jsem se na ni podívala, tak uhnula pohledem a koukala se do displeje.

Dobře, nebylo to tak špatné, jak jsem myslela. Dokonce jsem od pár procházejících lidí uslyšela potlesk. Mirando Mirando, na stará kolena blbneš.

Už už jsem byla připravená zabodnout nalezený klacík na vrchol hradu, když jsem uslyšela prudké: „Ne, to nemůžeš!" Koukla jsem se na Lexi, která se ke mně rozběhla a snažila se mi v tom zabránit. „Nemůžu a proč ne?" Zeptala jsem se pobaveně.

„Protože ten klacík se tam dává až nakonec... a ty nemáš udělanou ještě cestu..." Vysvětlila mi Lexi jasně. „Aha... dobře... tak, co kdybys mi ukázala, jak taková cesta má vypadat? Nikdy jsem ji nestavěla." Ha.. je to tady... už to vypadalo, že můj plán byl neúspěšný, ale poslední malá kapička naděje se objevila.

Lexi se podívala nalevo i napravo, poté si rychle klekla a začala nabírat písek. Já si mohla na chvilku vydechnout. Ale ne na moc dlouho, protože Lexi poznamenala, že chybí i hradby, a že by náš hrad mohl někdo dobýt. Ano. Řekla NÁŠ. Usmála jsem se a začala tedy stavět obranu.

Když měla Lexi svoji cestičku dostavěnou, začala mi pomáhat s hradbami. „A kočičko, už víš, kdo tady bude bydlet?" Zeptala jsem se. „No přece princezna Anna!" Odpověděla mi Lexi. Bylo vidět, že je někde mezi.

Přikývla jsem a pokračovala v konverzaci dál. „Ale zlatíčko, princezna Anna je ještě malá holka, stejně jako ty... a malé holčičky nemůžou bydlet bez maminky, nebo můžou?" Zeptala jsem se, zatímco jsem se k ní přiblížila a dala jí pusu na čelo. Věděla jsem, že jsem skoro u cíle. „Hm.. to asi ne... ty bys taky byla smutná?" „Smutná?" „No kdybys bydlela sama..." „Byla bych moc smutná, ale já mám tebe." Načež jsem ji mýma rukama plnýma písku polechtala na noze. „Nech toho mamí..." Lexi se zasmála a mě zaplanulo u srdce.

„Dobře, omlouvám se.. ale myslím, že máme hotovo, budeš tak šikovná a zkusíš dát ten klacík na vrchol hradu?" Lexi několikrát přikývla. Vzala klacík a opatrně, s vyplazeným jazykem, zkusila zapíchnout klacík. „ty jsi moje šikulka!" Zatleskala jsem jí, když klacík stál na svém místě. Lexi se na mě s úžasem podívala. Jak kdybych jí tleskala poprvé v životě.

Najednou se rozběhla a sedla si mi na klín. „Mám tě ráda..." řekla a obejmula mě. „Já tebe kočičko taky... ani nevíš jak." Dala jsem jí pusu na čelo a obě jsme se usmály. A pak jsem viděla tu jiskřičku v jejím oku. Tu ďábelskou.

A než jsem mohla zareagovat, ležela jsem na zádech na písku, který jsem měla všude. Lexi seděla na mě a smála se. Tohle jí jednou vrátím.

*Jen potřebuji ujasnit situaci, takhle knížka nekončí! Aspoň ne takhle otevřeně. To bych vám nikdy neudělala. Jen skloubit školu, brigády, osobní život a psaní mi teď moc nejde. Takže mějte trpělivost. L*