Učitelčina holčička

16

*Miranda POV*

Ráno jsem vyrazila normálně do práce. Dnes naštěstí byl takový klidný den. Rozhodla jsem se svým studentům zadat samostatnou práci, na které mohli začít pracovat už v hodině. Upřímně jsem dnes neměla myšlenky na nějakou literaturu v 17. století. Přála jsem si, abych mohla lusknout prsty a bylo by hned odpoledne. Bohužel se takové zázraky dějí jen v pohádkách. Na jednu stranu jsem byla hodně nervózní, ale na druhou jsem se už těšila. Těšila jsem se na to, že dnešek bude pro nás obě začátek nové kapitoly.

Po škole jsem si rychle skočila na oběd a poté jsem vyrazila domů, abych se ujistila, že je vše dokonale připraveno na „návrat domů". Dala jsem si rychlou sprchu a vyrazila k zrcadlu.

Dřív bych v zrcadle viděla ženu ve středních letech, která vypadá fantasticky. Je obecně známo, že jsem nikdy netrpěla malým sebevědomím. Upřímně. Vždy jsem se snažila držet určitých norem. Pravidelně chodím do posilovny. Myslím, že k mé výšce, která činí 170 cm je váha 60 kg naprosto ideální. Byla jsem na sebe tvrdá, abych tohoto čísla dosáhla a teď se opravdu hlídám.  Také navštěvuji každý měsíc kadeřnictví, které vlastní má dlouholetá kamarádka, která mě tak zná, že mi vždy vykouzlí na hlavě to, co chci. A k završení mé péče o sebe samotnou, chodím každých 6 týdnů na manikúru, pedikúru a na doplnění řas. Nechci znít nějak egoisticky, ale opravdu jsem na svůj vzhled náležitě pyšná.
Taková jsem byla před tím a taková jsem i teď, ale s malou změnou. Dřív jsem byla ženou, za kterou se mnoho mužů (a někdy i žen) otáčelo, a i přes to, že jsem si díky penězům z rozvodu mohla koupit vše, co jsem chtěla, nebyla jsem šťastná. V mém srdci stále byla jakási díra. Díra, kterou mi zalepila až Lexi. Její nevinný dětský smích, její opravdová dětská radost. Lexi byla chybějící článek, který mi chyběl. Od té doby, co jsem ji poznala, jsem si všimla, že se daleko víc usmívám. Ale konec mých proslovů.

Došla jsem ke skříni a vytáhla z ní černé elegantní šaty, ke kterým jsem zvolila černé lodičky s menším podpatkem. Jestli vám mám říct o sobě ještě jednu věc, tak je to to, že miluji elegantní oblečení. Možná se mi budete smát, ale oblékám se stylově, i když jdu vynést odpadky, protože nikdy nevíte. Naposledy jsem se koukla do zrcadla, namalovala si rty červenou rtěnkou, vzala klíče od auta a konečně vyrazila pro Lexi.

Hned jak jsem zavřela dveře do jejího pokoje, vyřítila se na mě a obejmula mě. Naštěstí jsem byla docela blízko těch dveří, takže jsem se o ně opřela, abychom obě nespadly, obejmula ji také a dala jí pusu na čelo. „Ale ale, tady má někdo energii na rozdávání." Řekla jsem po chvilce. Nic neřekla, jen se zachichotala a podívala se na mě. „Pojedeme prosím?" Z jejího výrazu jsem pochopila, že je stejně nervózní jak já. Přikývla jsem, vzala jsem její tašku, a zatímco jsem poslala Lexi, aby mi z automatu koupila kávu, podepsala jsem u sestřiček nějaké papíry.

U auta jsem chvilku sledovala, co se bude dít. Nechala jsem totiž v autě její dětskou sedačku. Tentokrát jsem ji nechtěla k ničemu nutit, chtěla jsem, ať si vybere sama. Chvilku tam stála a koukala, poté se ale na mě podívala a otevřela přední dveře. Přikývla jsem. Obě jsme nasedly. Ze začátku byla naše cesta domů tichá jakoby ani jedna nevěděla, co v danou chvíli říct. Jestli se vůbec dalo něco říct. Nakonec jsem prolomila mlčení a začala mluvit o škole. Když jsme míjely odbočku, kterou by se jelo k Lexi domů, rychle jsem ji chytla za ruku a pevně držela. Konečně jsme dorazily k mé příjezdové cestě. Vystoupily jsme. Vzala jsem její tašku z kufru, zatímco jsem dala Lexi klíče, aby odemkla vstupní dveře. Poté jsme obě vstoupily. Na jednu stranu na tomto okamžiku nebylo nic zvláštního, přeci jen, Lexi byla u mé často, ale na druhou stranu jsme obě věděly, že vstupem do předsíně pro nás obě začíná něco nového.