Učitelčina holčička

70

*Lexi POV*

„Ka... Kate?" Špitla jsem. Stále jsem svůj šok nemohla zpracovat. „ano?" Kate se na mě otočila plná radosti. „Dopra... koukni se doprava..." Vysoukala jsem ze sebe. Hlas se mi chvěl a cítila jsem, jak úplně hořím.

„Doprava? Proč dopra... a sakra..." Kate se na mě otočila celá bledá. „co budeme dělat? Chceš utéct?" Už se ani nesnažila šeptat. „Nemá to cenu... ví o mě... psala mi, že přespávačka je zrušená..." Slzy jsem měla na krajíčku. „Promiň Lexi... nevěděla jsem, že sem přijde..." Snažila se mě Kate utěšit a objala mě. „To já taky ne... ve městě je spousta podniků a ona si vybere zrovna tento..."

To je pravda. Naše město není velké, ale není zase až tak malé, aby se tohle stalo. Tomuhle se říká ironie osudu. „Co ty víš, třeba máš někde schovaný čip..." Snažila se situaci odlehčit Kate. „Díky..." Snažila jsem se aspoň nuceně usmát.

Podívala jsem se zpět na Mirandu, která zrovna prstem ukazovala číšníkovi, že si přeje zaplatit. Smutně jsem se podívala na Kate a zvedla se. „Pak mi napiš, co a jak..." Špitla Kate, když jsem si brala kabelku. Jen jsem přikývla a šla směrem k mému osudu.

„Ahoj..." Oči jsem měla sklopené a hrála si s mými prsty. „Jedeme domů..." Bylo jediné, co jsem uslyšela. Koutkem oka jsem se poohlídla po Michelle. Měla provinilý výraz vypadala smutně. Polkla jsem a přikývla. Bylo evidentní, že slova jsou momentálně zbytečná a jen bych celou situaci zhoršila.

Počkala jsem až Miranda zaplatí a všechny tři jsme vyšly před bar. Cítila jsem, jak hořím až za ušima, když jsem kolem mých spolužáků procházela vedle Mirandy a Michelle, jak kdybych fakt byla malá holka...

Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. „Taxi tu bude za 5 minut..." Mirandin hlas byl stále chladný. Zrovna dotelefonovala a schovala telefon do kabelky. „Tak já půjdu... kdyby něco piš... a Lexi..." S obavou v očích se na mě podívala. „Přežij to..." Načež mě i Mirandu objala a pomalu se blížila k domovu.

Pět minut... někomu se to může zdát jako krátký čas. Ale zkuste si stát pět minut vedle naštvané učitelky. Raději jsem stála opodál a měla hlavu stále sklopenou. Lexi... nech ji vychladnout... bude v pohodě... snad z tebe nedostane infarkt...víš co.. není nejmladší. Jo... když jsem v úzkých mám zvláštní smysl pro humor. Ale potřebovala jsem těch pět minut nějak přežít.

Taxík. Moje záchrana. Auto přijelo až přímo k nám. Miranda mi otevřela zadní dveře a počkala si, až nastoupím. Poté konečně dveře zavřela a nastoupila si i ona. Samozřejmě, že dopředu. Dala řidiči naši adresu a jeli jsme. Věděla jsem, že Miranda umí skvěle hrát, ale až tak? S řidičem se bavila jakoby ani nebyla naštvaná. Ptala se ho, jak jdou tržby a jestli má nějaké plány na prázdniny. Já jsem mezitím vzadu zpytovala svědomí. Neměla jsem být blbá a neměla se nechat přemluvit. Teď už to vím...

Asi za patnáct minut jsme dojely k našemu domu. Teda snad ještě našeho... Miranda zaplatila a rozloučila se s řidičem. Já jsem jen špitla „Nashledanou..." Taxikář nám zamával a odjel. „pojď..." Sykla Miranda a odemykala zámek u dveří. Sundala jsem si boty a čekala...

„Běž do svého pokoje..." Oznámila mi Miranda, která si mezitím pověsila kabelku na věšák. Nebyl čas hrát si na hrdinku. Přikývla jsem a šla.

Zavřela jsem za sebou dveře. Byla jsem sama. Zase jsem cítila, jak se mi hrnou slzy do očí. Sedla jsem si na postel a vzala si polštář. Objala jsem ho a přemýšlela nad tím, co jsem mohla udělat jinak. Bohužel jsem nepřemýšlela dlouho, protože za pár minut jsem uslyšela kroky k mému pokoji. Dveře se otevřely a v nich stála ona. Žena, kterou tak moc obdivuji a kterou jsem zklamala. Zase. Zavřela za sebou dveře a mlčky došla ke mně. Sedla si na postel a otočila se směrem ke mně.