Učitelčina holčička

25

*Lexi POV*

„Lexi? Ty se bojíš být ve svém littlespace kvůli mně?" Slyšela jsem v hlavě. Otočila jsem se a podívala se na ni. „Ne... já jen... nevím... za tu dobu se toho stalo hodně... víc jsem tě poznala... a celou dobu jsem byla velká Lexi... nevím, jaké to bude, když budu ve svém littlespace..." Vykoktala jsem ze sebe po chvíli. Miranda nic neříkala. Jen mě přitiskla blíž k sobě. „Když to nezkusíš Zlato... nikdy nebudeš vědět, jaké to je." A dala mi pusu na tvář. „Já vím... jen mi dej prosím čas." Věděla jsem, že má pravdu. Přikývla. Jen jsem si povzdychla a držela Roro pevně v objetí. Miranda mě mezitím hladila po zádech. Užívala jsem si ten příjemný komfort, který se mi dostával. Zavřela jsem oči a v hlavě se snažila opakovat látku na zítřejší písemku z biologie. Miranda si během toho s někým psala na telefonu, ale byla jsem tak zaneprázdněná opakováním, že jsem se nezajímala o to s kým. „Zítra si odpoledne nic neplánuj, mám pro tebe malé překvapení." Řekla Miranda tajuplně poté, co odložila mobil na noční stolek. To mě vrátilo zpátky do reality. „Překvapení? Jaké překvapení?" Zvedla jsem se a zeptala se natěšeně. Ale Miranda se jen zasmála. „Tady je někdo pěkně nedočkavý. Počkej na zítřek." Odpověděla. To nebylo fér. Říct někomu, že má pro něho překvapení a pak mu neříct jaké... Zakňourala jsem, ale Miranda se na mě podívala jedním ze svých pohledů a já jsem věděla, že bych raději měla mlčet. „Dobře." Přikývla jsem. „Hodná holka." Pochválila mě a pohladila mě po vlasech.  „Budeš tu ležet? Půjdu udělat něco na večeři." Ráda bych jí pomohla, ale potřebovala jsem si ještě projít tu biologii, proto jsem jen přikývla a řekla, že za ní za chvilku dojdu.

Ležela jsem v posteli, před sebou jsem měla otevřený sešit, Roro seděla vedle mě a já cítila pocit zoufalství. Dobře, byla blbost se učit až den předem, ale nikdo mi to dřív neřekl a taky je pravda, že jsem poslední týdny byla myšlenkami jinde. Zavřela jsem naštvaně sešit a hodila ho na okraj postele. Vůbec mi to nelezlo do hlavy. Zvedla jsem se a najednou můj nos zasáhla překrásná vůně. „Losos!" Zaječela jsem nadšením a vydala se za tou krásnou vůní. Miranda zrovna chystala talíře na stůl. „Mňam!" Řekla jsem nadšeně, jakmile jsem to spatřila. „Běž si umýt ruce Lexi." Oznámila mi Miranda hned jak mě uviděla. „Ale... já mám ruce čistý." Odpověděla jsem jí a na důkaz jsem jí dokonce nastavila své dlaně. „Lexi, běž!" Řekla trošku přísnějším tónem. „Ughh.. fajn.." A s povzdechem nepochopení jsem šla do koupelny. Tam jsem si teda dala záležet na tom, abych měla pořádně čistý ruce. I když přece, já je měla čistý už předtím. Když jsem se vracela zpátky do kuchyně, Miranda mi akorát nalévala do sklenice vodu. „Děkuji." Poděkovala jsem, když jsem dosedala k jídelnímu stolu. „Nemáš zač a dobrou chut." Odpověděla mi mile.

Po večeři se naše cesty rozdělily. Já jsem se vrátila zpět k učení do mého pokoje a Miranda se přemístila do obývacího pokoje, kde pracovala na svém notebooku. Ráda bych byla s ní, ale potřebuji se učit v klidu a ona hrozně nahlas ťuká do klávesnice. Když jsem jí to minule říkala, jen se zasmála, ale řekla, že to chápe. Za což jsem byla opravdu ráda. Opřela jsem se o rošt postele, otevřela sešit a začala číst cosi o prvosenkách.
Zrovna jsem dočítala poslední stránku, když v tom jsem uslyšela ťukání na dveře. Ani jsem nestačila odpovědět a dveře se pomalu začaly otvírat. „Tak co? Naučená?" Zeptala se Miranda, zatímco pomalu kráčela ke mně. „Snad ano." Odpověděla jsem unaveným hlasem. Nebudete mi to věřit, ale to učení mě fakt zmohlo. „Tak co kdybys se šla osprchovat a pak se tady můžeme podívat na televizi?" Navrhla. Chtěla jsem oponovat, že mi přijde ještě brzo, ale po tom, co mě už dnes jednou napomenula, jsem nechtěla riskovat. A tak jsem jen přikývla, vstala a došla do koupelny.

Večer už pak probíhal přesně tak, jak mi Miranda řekla. Poté, co jsem se osprchovala, vyčistila zuby a převlékla do pyžama, jsem došla zpátky do pokojíčku. Miranda tam už na mě čekala. Přitulila jsem se k ní a jemně vzala její ruku, abych jí naznačila, že chci hladit. Naštěstí to hned pochopila. V televizi zrovna hrála nějaká pohádka, a tak jsme jí nechaly běžet. Ale já byla tak unavená, že jsem pomaličku zavírala oči, až jsem nevěděla o světě.

Druhý den ráno mě probudil budík. Otráveně jsem vystrčila ruku a vypla ho. Chtěla jsem ještě usnout, aspoň na chvilku, ale nešlo to. Po 10 minutách převalování jsem to vzdala, naštvaně vstala z postele a zamířila se nachystat. Zvolila jsem jednoduché kraťasy a k tomu černé tričko. Pak už moje cesta vedla do kuchyně. Miranda nikde nebyla. „Že by zaspala?" Ptala jsem se sama sebe v hlavě. Pak jsem ale uslyšela známý zvuk. Zvuk podpatků, který se ozýval po celém bytě. Zvuk, který mi vždy naháněl husí kůži, ale zároveň jsem ho milovala. „Dobré ráno Lexi." Řekla Miranda, jakmile vešla do místnosti. „Dobré." Odpověděla jsem mile. „Prosím tě, musím dnes do školy o něco dřív, nachystala jsem nám snídani do auta. Běž si dát boty a vzít si tašku."  Poslechla jsem, ale radost mi to nedělalo. Kdo by stál o to být ve škole, i když tam být nemusí? Ale byla to jediná šance, jak se do té školy dostat, proto jsem rychle utíkala do svého pokoje pro batoh a poté se vydala do předsíně pro boty. Miranda si mezitím vzala svoji kabelku a klíče od auta a netrpělivě přešlapovala.

V autě mi podala namazaný rohlík s nutellou. „A ty jíst nebudeš?" Zeptala jsem se, když jsem byla v polovině snídaně. Miranda se jen na mě podívala a začala smát. „Co je?" Zeptala jsem se nechápavě. „Máš celou pusu od čokolády." Řekla a podala mi jednou rukou kapesník. Začervenala jsem se. „Já se najím ve škole." Dodala. Vzala jsem si od ní kapesník a rychle si utřela pusu.

Dojely jsme ke škole a tam se rozloučily. Miranda mě ten den z ničeho neučila, proto jsme se domluvily, že se potkáme po obědě na parkovišti. Já jsem potom zamířila do své třídy, zatímco Miranda šla do ředitelny, která byla na druhé straně školy. Celý den potom probíhal poklidně. Celou dobu jsem se bavila s Kate a ostatních spolužáků si nevšímala. Dokonce jsem měla i dobrý pocit z písemky z biologie. Na oběd jsem si dala maso a brambory a poté jsem už zamířila na parkoviště. Miranda už čekala v autě. Pozdravila jsem si, zapnula si pás a vyjely jsme. Když ale naše cesta směřovala jinam než k domovu, byla jsem zmatená. „Kam jedeme?" Zeptala jsem se. „Slíbila jsem ti přece to překvapení." Odpověděla. Úplně jsem na to zapomněla. Celý den jsem se zaměřovala pouze na tu písemku. „A co to bude?" Zeptala jsem se nedočkavě. „Za chvilku uvidíš." Řekla tajemně.

Jely jsme asi dalších 20 minut, až jsme dojely před velké dětské hřiště. Tak velké hřiště na hraní jsem nikdy neviděla. Byly tam klouzačky a houpačky a ... a... super velká prolézačka. Byla jsem úplně unešená z toho všeho, že jsem si ani nevšimla, že Miranda už zaparkovala a chystala se vystupovat. Najednou ji zazvonil telefon. „Ahoj... ano... už jsme tady. Za chvilku tam budeme." Odpověděla někomu v telefonu. „Kdo to byl?" Zeptala jsem se překvapeně. „Máme tady schůzku s Rose a s její maličkou. Rose znám z jednoho diskusního fóra a říkala jsem si, že by bylo super, kdybys poznala někoho, kdo je na tom stejně jak ty." Odpověděla a já jen hluboce polkla.

*Ahoj.. je tu další část.. posledních 14 dní jsem nebyla doma, proto jsem nic nepřidala, ale tento týden vám to chci vynahradit! Takže čekejte brzy pokračování! Krásný večer! L*