Učitelčina holčička

21

*Lexi POV*

Víkend utekl jako voda. Většinu času jsme byly doma a sledovaly televizi. Na nic jiného jsem neměla náladu a byla jsem ráda, že to Miranda respektuje. Ale teď byla neděle a já se musela smířit s krutou realitou. Škola. Věděla jsem, že tam musím, chyběla jsem už moc dlouho, ale nevěděla jsem, jak se mám cítit. Nestála jsem o soucitné pohledy všech. Bála jsem se toho.

Seděla jsem na mé posteli a přemýšlela. „Lexi, máš do školy všechno nachystané?" Najednou mě přerušila Mirandina otázka. Otočila jsem hlavu. Stála ve dveřích a nenápadně si mě prohlížela. „Ještě ne..." Přiznala jsem popravdě. Jen si povzdechla a přišla za mnou. „Lexi, já vím, že máš ze zítřku strach, ale víš, že do školy musíš." Jen jsem se na ni podívala a smutně přikývla. Chytla mě za ruku a zmáčkla mě. „Budu tam zítra s tebou, možná ne vždy, ale kdykoliv budeš chtít, můžeš za mnou přijít." Řekla mi něžně. „Můžu tě obejmout prosím?" Zeptala jsem se tiše. „Na to se přece ani nemusíš ptát." Usmála se a otevřela svoji náruč. Hned jsem využila situace. Milovala jsem ten pocit. Ještě navíc mě vždy Miranda začala jemně hladit po zádech. Kdybych byla kočka, hned bych začala vrnět. Po chvilce jsem se odtáhla. „Pomůžeš mi prosím s těmi věcmi?" Zeptala jsem se. Přikývla a dala mi pusu na čelo. Miranda si poté vzala z mého psacího stolu můj rozvrh a začala mi říkat, co budu mít za hodiny. Já jsem jen lítala po celém pokoji a hledala všechny učebnice. Jelikož jsem od té doby na školu nemyslela, byly poházené v různých bednách, které stály po okrajích pokoje, protože ještě nebyla nálada je vybalit. Miranda mě jen zděšeně sledovala. Asi po 15 minutách jsme byly hotové. „Šikulka, tak co kdybys teď šla do koupelny, zatímco já nám udělám na večer horkou čokoládu?" Navrhla. Horkou čokoládu? Hned jak jsem to slovo uslyšela se moje oči rozzářily. Miluji horkou čokoládu a Miranda to ví. Rychle jsem souhlasila. Jen se usmála a odešla.

Vzala jsem si ze skříně ručník a otevřela dveře do koupelny. Sundala jsem si legíny a tričko a vlezla do vany. Můj zrak se však upínal na nějakou modrou věc, kterou jsem v životě neviděla, a která ležela na okraji vany. Zkusila jsem to zmáčknout. A víte co? Najednou z toho začala téct pěna. Usmála jsem se.  Nevím, jak se to jmenovala, ale já to nazvala bublinovač. Zkusila jsem to zmáčknout znovu a znovu a znovu. Najednou jsem měla svoje bublinové království. Aniž bych si to uvědomovala, měla jsem místo vody plnou vanu bublin. Začala jsem si z toho modelovat různé objekty. Zkusila jsem takhle udělat kuličku a potom mě napadla myšlenka, že naberu co nejvíc pěny a udělám obří hromadu, ze které potom udělám hrad. Z písku to jde, tak proč by to nemělo jít z pěny. Byla jsem tak zabraná do vytváření přístupové brány, že jsem si ani nevšimla, že někdo klepe. Najednou se otevřely dveře a v nich stála Miranda. „Nechceš mí říct, že celou dobu tady sedíš, místo toho, aby ses umyla, že ne?" Řekla celkem přísným tónem. Sklopila jsem hlavu. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nechtěla jsem ji lhát a stejně by to ničemu nepomohlo, pravda byla zřetelná. Chtěla jsem něco říct na svou obranu, ale když jsem zvedla hlavu, viděla jsem, že Mirandin výraz se změnil. „Když já jsem chtěla postavit hrad." Řekla jsem popravdě. Slyšela jsem lehké povzdychnutí. „Víš, co? Co kdybych ti pomohla se umýt a ty za tím můžeš pokračovat ve stavění?" Nabídla. Chvilku jsem váhala. Ale vidina toho, že budu mít ten nejlepší pěnový hrad na světě byla silnější. Proto jsem přikývla. Miranda poté přišla blíž a pustila vodu. Já ji moc nevnímala, protože jsem byla ponořená do vymýšlení oken.

Ani nevím jak, ale najednou jsem stála s ručníkem kolem sebe připravená odejít. „Lexi, ten hrad je moc krásný." Řekla Miranda, když mě utírala. „Opravdu?" Byla jsem překvapená. Vážně se jí líbil můj hrad? „Ano, ale v tom hradě určitě bydlí nějaká princezna, která už je připravená jít spinkat, tak co kdybychom šly, abychom ji nerušily?" Měla pravdu. V mém hradě bydlí dvě princezny. Jsou to sestry. A nechtěla jsem, aby kvůli mně nemohly jít spát. Proto jsem se chytla Mirandy, která mi pomáhala dostat se z vany. Poté přišla k umyvadlu, vzala kartáček, dala na něj pastu a podala mi ho, sama si sedla na židličku vedle toaletního stolku a koukala na mě. „Hotovo." Řekla jsem za chvilku. „Šikovná, a ještě šikovnější bys byla, kdybys našla svoje pyžamo, ale to určitě nedokážeš... nebo snad ano?" To byla výzva. Jasně že to dokážu. Rychle jsem se rozběhla a začala hledat. Miranda se jen za mnou smála. „Prosím tě, opatrně, ať si něco neuděláš!" Křičela za mnou. Ale v tu dobu jsem už byla na posteli a mávala vítězoslavně svých růžovým pyžamem. Ani mi nevadilo, že jsem po cestě ztratila svůj ručník. Dokázala jsem Mirandě, že umím svoje pyžamo najít. Ta se jen usmívala, zatímco přicházela ke mně. „Mám ti s tím pomoct?" Zeptala se váhavě. Bezmyšlenkovitě jsem přikývla a dala ruce nahoru. Miranda si ode mě pyžamo vzala. Chvilku byla tma a když jsem znovu viděla světlo, byla jsem oblečená. „Děkuji." Poděkovala jsem. „Nemáš za co a děkuji za slušné vychování." Pochválila mě. Začervenala jsem se. „Co kdybys našla něco v televizi, na co se můžeme dívat, zatímco zajdu pro čokoládu.?" Na nic jsem nemyslela, rychle jsem vzala ovladač a začala přepínat.

Chvíli jsem jen tak přepínala programy, protože jsem nenašla nic zajímavého. A pak najednou. Kouzelná beruška a černý kocour. Chtěla jsem to přepnout dál, ale zrovna začala hrát úvodní znělka a já chtěla vědět, co bude dál. Po chvilce se vrátila Miranda, ale byla jsem tak zabraná do děje, že jsem se na ni ani nepodívala. Jen jsem ucítila, jak si sedla vedle mě a opřela se o rošt postele. „Tady máš." Řekla dost rozpačitě. V té chvíli jsem si neuvědomila, proč tón jejího hlasu zněl tak nejistě. Prostě jsem si od ní vzala čokoládu, poděkovala a vrátila se ke sledování. V průběhu jsem normálně pila a nenápadně se přibližovala čím dál tím blíž Mirandě, až jsem měla hlavu na jejím klíně a její ruka mě jemně hladila po zádech. Moje oči byly těžší a těžší až jsem svůj boj vzdala a zavřela oči. Ani jsem si neuvědomila, že jsem celou dobu pila z dětské lahvičky na pití. „Dobrou noc Lexi." Slyšela jsem tiché pošeptání, zatímco Miranda nenápadně vstávala a vypínala televizi. Chtěla jsem jí odpovědět, ale byla jsem tak unavená, že jsem jen zakňučela a víc si nepamatuji, protože jsem usnula, ale jedno jsem věděla, do té školy stejně budu muset a nikdo s tím nic neudělá.