„Odešel stejně jako přišel," řekl Vidar a znovu si začal obvazovat ránu. „Když jsme ale u té mé rány, nechtěl jsem to říkat před otcem, ale ten modrý kvítek od bohyně Živy mi pomohl. To zranění bylo tak velké, že by se mi i s mými vlastnostmi nepovedlo ho uzdravit tak rychle. Nakonec se mi bohyně Živa zjevila ve snu a vzala mi ten kvítek. Dala si ho do takového květinového věnečku, co měla na hlavě."
„Opravdu?" zeptala jsem se. „Říkala ti něco?"
„Ne," řekl a trochu se zamračil. „Když jsem se probudil, měl jsem co dělat, abych si ten sen vůbec vybavil, ale ne. Myslím, že nic neříkala. Jen se usmívala."
Pozorovala jsem ho s náznakem úsměvu. I on už měl tu čest potkat se se zlatookou bohyní.
„Je mi to líto," zašeptala jsem, když jsem si vzpomněla, od jakého tématu utekl. Od toho, že ho jeho otec zbavil funkce generála.
Vidar mi pohlédl do očí. „Už jsem o to nestál."
„Vážně?" nakrabatila jsem obočí.
„Vážně," potvrdil. „Od té doby, co jsem tě potkal, jsem o to postupně přestával mít zájem."
Pokusila jsem se o úsměv, ale musel vypadat smutně. Vidar mě chytil za ruku.
„Arniko, proč tu jsi? Děje se něco?" zeptal se.
„Jak to myslíš?" zeptala jsem se.
„Navštívila jsi mě uprostřed noci, pouze v noční košili," připomněl mi.
„Já, nemohla jsem spát," kousla jsem se do rtu. „Jenom noční můry, a když jsem se probudila, už se mi nechtělo zpět do postele. Bloudila jsem po sídle, až jsem našla nějakého Velesova strážce a poprosila jsem ho, aby mě sem dovedl."
Vidar mi chvíli jen hleděl do hnědých očí. Potom se ode mě odsunul, odhrnul pokrývku a jednou rukou poklepal na matraci.
„Tak si lehni ke mně," nabídl mi. „Odeženu všechny tvé noční můry."
Uculila jsem se. „Zapomněl jsi na své zranění?"
„Už to nebolí, věř mi," řekl a já jsem mu skutečně věřila. Nečekala jsem, až svoji nabídku zopakuje a lehla jsem si vedle něj. Objal mě jednou rukou kolem pasu a přisunul si mě těsně k sobě. Cítila jsem jeho vůni teplého kouře a smoly. Zavřela jsem oči a uvolnila jsem svaly v obličeji.
Když jsem opět otevřela oči, byl den. Paprsky světla se snažily prodrat skulinami v tmavých závěsech a tvořily na dřevěné podlaze světlé loužičky. Ležela jsem na boku, zády k Vidarovi a jeho ruku jsem měla přehozenou přes pas. Cítila jsem, jak mě jeho dech šimrá zezadu na krku. Pomalu jsem se nadechla a zase vydechla. Vidar musel opravdu odehnat všechny mé noční můry. Za celou dobu, co jsem u něj spala se mi nic nezdálo nebo jsem si to minimálně nepamatovala a připadala jsem si vyspalá jako nikdy.
„Vypadněme odsud," zahuhlal mi do vlasů. „Černobog se nám určitě ještě někdy ukáže, ale stejně bych už byl raději někde jinde."
„Teď hned?" zeptala jsem se a otočila jsem se na záda, abych na něj viděla. Vidar se zvedl na loktech a se zájmem mě pozoroval.
„Proč ne?"
„Kam chceš jít?" zeptala jsem se
Pokrčil rameny. „Nevím, záleží na tom?"
Zasmála jsem se. „Znám jednu krásnou vesnici, kde dělají dobré víno. Lepší než ten tvůj bylinný alkohol."
„Tak ho půjdeme ochutnat," řekl s úsměvem. „Také bychom možná mohli navštívit tvou rodinu."
„A tvoji matku," navrhla jsem.
„Dobře," řekl. „To zní jako plán."
„Co to děláš?!" zeptala jsem se Vidara s rukama založenýma na hrudi, když jsem viděla, jak se přehrabuje v mé truhle s oblečením a cpe jednotlivé kousky do vaku. „Nechci nosit věci od Morany."
Vzhlédl ke mně. „Víš, kdo to pro tebe šil?"
„Nevím," přiznala jsem. „Ale kdybych měla hádat, tak řeknu Černobog, vzhledem k tomu, že většina má modrou barvu a motiv souhvězdí."
Zasmál se, ale potom zvážněl. „Ne. Šili to pro tebe služebníci Morany, vrány a krkavci. Jen a pouze pro tebe. Dlouho dřeli a Morana se na to oblečení ani jednou nepodívala. Nerozezná, co je od nich a co sis koupila někde jinde. Až odejdeš, přijde sem a spálí věci, které tu po tobě zůstaly. Hodiny a hodiny práce jejích služebníků přijdou nazmar a ona ani nemrkne. Věř mi, viděl jsem to mnohokrát. Vždy, když její pomocnice..." odmlčel se, ale já jsem mu kývnutím hlavy naznačila ať pokračuje. „Když její pomocnice zemřely, všechno oblečení bez milosti zlikvidovala."
Mlčky jsem přešla k truhle a nahnula jsem se nad Vidara, abych zvedla jednu z tmavě modrých košil. Podržela jsem si ji před sebou. Prohlédla jsem si rovné stehy a výšivku nějakého souhvězdí na levé straně. Představovala jsem si vránu Eryn, jak ho zdlouhavě vyšívá, a přitom toužebně hledí z okna, protože by místo šití raději létala. Bylo až neuvěřitelné, že vrány a krkavci zůstávají Moraně stále věrní, i přes to, jak se k nim chová.
„Víš, o jaké souhvězdí se jedná?" zeptala jsem se Vidara.
Nahnul se a prohlédl si bílou výšivku. „To je souhvězdí draka."
„Drak," zamumlala jsem. „Naučíš mě rozeznávat souhvězdí?"
„Když o to budeš stát," usmál se. Také jsem se usmála a pomohla jsem mu nacpat většinu obsahu truhly do vaku, který měl patřit mně. Potěžkala jsem si ho a přehodila ho přes rameno. Překvapivě nebyl těžký. Otočila jsem se, abych vyšla ze dveří, ale Vidar mě zarazil tím, že mi sáhl na paži.
Obrátila jsem se na něj s otázkou v očích.
„Chtěl bych ti dát tohle," řekl a z opasku vyndal dýku z černé oceli s drápy na záštitě. Vtiskl mi ji do dlaně a já jsem na ni s otevřenými ústy zírala. Párkrát jsem ji obrátila v ruce a ze všech stran jsem si prohlédla její ostrou čepel. Sklopila jsem ji tak, abych nemohla Vidara omylem bodnout a objala jsem ho.
„Děkuji," zašeptala jsem mu do košile, zatímco mi ovinul paže kolem pasu a usmál se mi do vlasů.
Venku bylo přívětivé počasí, přímo stvořené k odchodu. Slunce nám svítilo do obličejů, jak jsme se s Vidarem, bok po boku, ruku v ruce, vzdalovali od obrovského temného sídla, které se hrozivě tyčilo za námi. Šli jsme pryč od temných bohů, pryč od nočních můr. Ve vzduchu byla cítit vlhkost protkaná mlhou, která za Velesovým sídlem tvořila moře mlhy. Zeď, která skrývala, co je za ní. Možná konec světa, možná začátek jiného. Ale ať už skrývala cokoliv, bylo to něco, co mělo být skryto.
Na sobě jsem měla hnědé kalhoty a tmavě modrou košili se souhvězdím draka, vyšitým nad srdcem. U opasku jsem měla zastrčenou dýku z černé oceli, jež mi Vidar těsně před cestou daroval.
Na zádech se mi, kromě vaku s mými věcmi, houpal Vidarův meč z černé oceli. Nedovolila jsem ho Vidarovi nést, kvůli jeho zranění na břiše a také možná kvůli tomu, že jsem ho chtěla nést já. Kožený popruh, na kterém byl meč připevněný by se třel o Vidarovo zranění a nemuselo by to dopadnout nejlépe. Vidar se se mnou nejprve hádal, že to zvládne, ale nakonec povolil a nechal mě ho nést. Na tváři mi pohrával úsměv. Byla jsem šťastná, že jsme všechno zvládli a že odcházíme. Ačkoliv byl můj pokoj překrásný, stýskat se mi po něm nebude. Mrzela mě jediná věc. Těsně před odchodem jsem bloumala po sídle a snažila jsem se najít vránu Eryn a rozloučit se s ní. Nebyla však nikde k nalezení, a tak jsem jí jen poslala vzkaz po jiné vráně.
Ještě naposledy jsem se otočila na to ohromné sídlo a musela jsem zatajit dech. Zdi sídla vystupovaly z šedivé skály a vysoké věže dosahovaly až k nebi. Brzy se přestěhuje na jiné místo, aby ho nikdo neobjevil. Tedy nikdo kromě Vidara, který by ho dokázal vyčenichat snad kdekoliv. Neměl přezdívku Stopař pro nic za nic.
Otočila jsem se zase nazpět s hlavou vztyčenou a rozpuštěnými, zrzavými vlasy, jejichž konečky se mi stáčely na zádech do jemných vln. Na krku jsem měla dvě černé jizvy, které ukazovaly, že nejsem obyčejná a že patřím k Vidarovi. K mladíkovi, jehož oči měly tmavě modrou barvu. Oba zvláštní a neobyčejní.
Nad hlavou mi proletěla vrána a usadila se na vysoké větvi jednoho černého stromu. Zastavila jsem se, zaklonila jsem hlavu a na tváři se mi objevil úsměv. Tu vránu bych poznala kdykoliv a kdekoliv. Podle způsobu letu, podle jejího vzezření a podle lesklých očí, kterými nás pozorovala.
„Eryn, navštiv nás někdy!" křikla jsem na ni. „Vím, že nás najdeš!"
Vrána Eryn souhlasila.
Kdyby však byl nějaký obyčejný člověk v blízkosti, uslyšel by jen obyčejné zakrákání vrány.
Tohle je konec. Ano, tohle je opravdu konec knihy Znamení zkázy. Ještě však neodcházejte, protože v další kapitole bych chtěla napsat poděkování a nějaké podrobnosti k příběhu. Budu moc ráda, když si přečtete i to.
Tímto bych Vám chtěla velice poděkovat za přečtení. Mám toho hodně na jazyku, ale nechám si to až na další část, kde si pořádně vyliji srdíčko.
Mějte se krásně,
BerryNightlock