Znamení zkázy

Kapitola 33

Nevěřila jsem vlastním uším. Kdybych neklečela na zemi, určitě bych se na ní teď svezla. V uších mi hučelo a točila se mi hlava. Najednou to do sebe všechno tak hladce zapadalo. Jako poslední dílek skládačky.

Vidara nezvládla zmást bludička a nebylo to tím, že by žil příliš dlouho v Černobogově armádě. Ne, bylo to tím, že nebyl člověk. Byl to polobůh. To, jak zvládl očarovat koně, aby se neunavil. Byla jsem si jistá, že toho by nebyl schopný žádný voják z Černobogovy armády. To, jak nechtěl ukázat tvář před bohyní Vesnou.

„Je to pravda?" zeptala jsem se, i když jsem odpověď znala a pohlédla jsem skrze zrzavé prameny vlasů na Vidara, stojícího nade mnou. Můj pečlivě připravovaný krutý výraz byl ten tam. Měla jsem jediné štěstí, že jsem přes obličej měla přehozené vlasy. Zavřela jsem oči a chvíli jsem jen vnímala chlad podlahy. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Veškeré emoce jsem se pokusila zavřít uvnitř sebe. Když jsem znovu otevřela oči, můj obličej byl chladný a krutý, ačkoliv uvnitř mě panoval naprostý chaos. Zaťala jsem zuby a zvedla jsem se na nohy.

„Ano, je to pravda," řekl něčí hluboký hlas. Ze stínu na konci místnosti vyšel vysoký urostlý muž a volnými kroky zamířil k nám. Černé vlasy měl vyčesané do ohonu a na sobě měl dlouhý černý plášť, který se pozvolna měnil v temnotu, svíjející se u jeho nohou. Tvář měl krásnou, ale strašidelnou a nejzajímavější na ní byly tmavomodré oči, jejichž barvu by obyčejný člověk neměl nikdy mít. Stejné oči, jaké měl Vidar. Byl to bůh Černobog v celé své kráse. Bůh noci a zla.

„Tys jí to, hádám, neřekl, " odtušil Černobog.

„Myslím, že by nám to způsobilo jen problémy. Bylo lepší, když to nevěděla," odpověděl Vidar a stále se na mě ani nepodíval, jako bych tam vůbec nebyla. Když jsem ho slyšela ta slova říkat, vztek ve mně doslova bublal.

„Vychytralý jako otec," poznamenala Morana.

„A matka?" skočila jsem jim do konverzace a přejela jsem pohledem z Černoboga na Vidara a na Moranu.

Morana se zasmála. „Ach ne!"

„Má matka je člověk, léčitelka. Vyznala se v bylinách více než kdokoliv jiný," odpověděl Vidar a podíval se na mě. Jeho výraz byl naprosto nečitelný, jen stiskl rty o trochu víc k sobě.

„Musí na tebe být pyšná," rýpla jsem si ironicky.

Morana vesele zatleskala jako malé dítě. „No není úchvatná. Jak bezcitně to říká!"

„Už jsem ji dlouho neviděl," odpověděl mi Vidar pomalu. V jeho hlase nebyl patrný jediný cit. „Když jsem byl malý, žila tady se mnou a s otcem. Jenomže tohle místo jí neprospívalo. Potřebovala čerstvý vzduch, rostliny a lidi. Chřadla tady. Nakonec musela odejít. Usadila se v jedné vesnici, našla si muže a žije nový život. Už je to dlouho, co jsem ji naposledy navštívil."

Jeho historka se mnou ani nehnula. Normálně by mě dojala k slzám, ale teď ne. Celou dobu mi lhal ohledně sebe a své minulosti. Věřila jsem historce, kdy jako malý vylezl na koně, který se splašil a když kůň malého Vidara shodil, zjevil se Černobog. Nyní zněl ten příběh absurdně. Tak absurdně, že jsem si připadala jako hloupá husa, když jsem si myslela, že je pravdivý.

„Velký Černobogu, směla bych na tebe mít otázku?" otočila jsem se na temného boha, který pouze přikývl a v očích mu svítila zvědavost.

„Je tvá armáda tvořena přeměněnými lidmi?"

Černobog se uchechtl a podíval se na Vidara. „To ti nakukal on?"

„Co jsem jí měl asi říct?!" řekl Vidar na svou obranu. „Že jsem voják tvé armády, který se možná až moc nápadně podobá člověku?"