Pohled Draca
Ležel jsem v posteli na ošetřovně. Hlavou mi létalo nespočet myšlenek na dnešní večer, ale všechny se nakonec sbíhaly k Charlie. Jak moc jsem ji teď chtěl ukrýt někam do bezpečí. Mít jistotu, že se jí nic nestane, že bude živá. Že na mě bude čekat až tohle všechno zlé skončí. Ale nemohl jsem si teď být jistý ničím, bylo mi špatně od žaludku z činu, co se chystám spáchat.
Své holé chodidla jsem položil na chladnou zem. Ozáblo mě. Průvan plul hradem a já se vydal do mého pokoje, abych se převlékl z pyžama a připravil se na.. vraždu. Jde se na něco takového vůbec připravit?
Bylo mi zle, hlava se mi motala. Vlasy se mi potem lepily na čelo a já byl v úzkostech. Věděl jsem, že v tuhle dobu už mají smrtijedi u Burkina & Burekse večírek a všichni se radostně chystají na vpád do Bradavic. Všichni, až na mě. Já byl vystrašený. Nedokázal jsem si představit život po příchodu temna a zla a nechtěl jsem, aby se něco takového vůbec stalo. Proč? Pro co? Pro nadvládu? O co Voldemortovi vůbec jde, proč tak strašně moc touží po moci a ještě k tomu tak temné moci?
Všichni z něj mají strach. A ti, co nemají, jsou stejně tak zkažení jako on. Třeba jako moje tetička Bellatrix nebo můj otec. Nejoddanější smrtijedi a pochází zrovna z mé rodiny. Jaká to náhoda...
Dám jsem si na sebe drahý oblek a prohlédl jsem se v zdcadle. Bledá pleť se mi zdála teď ještě bledší a kruhy pod očima tmavější, než kdy dříve. Vlasy dříve přirozeně zčesané držely jen silou vůle a tuny gelu, který je držel v jednom tvaru. Hůlku jsem si dal do boční kapsy a sedl jsem si na postel.
S hlavou v dlaních jsem si ještě jednou přemítal, co musím udělat. Po dlouhém rozhodování, litování a odhodlávání jsem se z mého zmijozelského pokoje vydal přímo do Komnaty nejvyšší potřeby. Cestou jsem nikoho nepotkal, všichni studenti mají být už dávno na svých kolejích. Viděl jsem jen McGonagallovou, jak svolává poslední nebelsvírské opozdilce na své pokoje.
Zatoužil jsem být zase dítětem ve věku, kdy jsem nic jako znamení zla na mé ruce či válku řešit nemusel. Doby, kdy jsem šikanoval ostatní a utahoval si z mojí nynější milované mi upřímně chybí. Všechno je lepší než to, v čem žiju teď.
Po příchodu do komnaty jsem zamířil přímo ke skříni. Se strachem a srdcem snad až v krku jsem z ní strhl závěs. Vyděšeně jsem od ní odstoupil. Chtělo se mi brečet, řvát, křičet. Chtělo se mi utíkat a nikdy nezastavit. Mé srdce bilo jako splašené a můj dech nebyl vůbec pravidelný. Na hrudi jsem cítil veliký tlak, který jsem nedokázal setřást. Prosím, ať už je po všem a já jsem s mou Charlie.. Pomyslel jsem si. Jedině myšlenky na ni mě zatím udržovaly při životě.
Skříň se otevřela a z ní vyšla skupinka smrtijedů s mou tetičkou v čele. Hned jsem odešel. Nechtěl, aby mě viděli tak bezbranného, vyděšeného. Neměl jsem na to jim vysvětlovat, že vlastně nic z toho dělat nechci a že jsem ostuda rodiny. Že nejsem pravý smrtijed a že jsem jen obyčejný srab. Jo, to zrovna nevidím na dnešní perfektní konverzaci.
Rychlým krokem jsem mířil na astronomickou věž. Brumbál by tam měl být, tak, jak mi bylo řečeno. Každým krokem má hruď těžkla a mysl černala. Cítil jsem se hůř a hůř. Neměl jsem ani na to to skrývat. Než jsem vešel na věž, slyšel jsem hlasy, nevěděl jsem však čí. Ale neřešil jsem to. Prostě jsem tam vešel a pomalu vyšel ze stínu. Brumbál už tam byl a hned jak mě spatřil, promluvil.
,, Dobrý večer, Draco. Co tě sem přivádí v tak krásný jarní večer?"