Nedával jsem nic na sobě znát. Tohle tajemství vždy ví jen člověk se kterým se vezmem. Z jaké rodiny patřím ví jen naše rodina. Nikdo jiný, ani nejlepší přátelé.
Povzdychl jsem si, nechtěl jsem v téhle debatě pokračoval, ale nic jiného mi nezbývá, bylo by to podezřelé. Asi po hodině jsem řekl že už půjdu. Stmívalo se pomaličku. Armin jen kývl že je chápe a spolu jsme šli domů. U jeho domu jsme se rozloučili a já šel ještě dál, ale někdo mě chytil za ruku "nepamatuju si že by jsi mi říkal že jdeš domu" řekne přísně levi "OH.. promiň, zapoměl jsem ti to říct" usměju se. Ale úsměv mi zmizí hned co vypustí tu větu z úst "nedovolil jsem ti to" to už nemůžu bez jeho povolení ani domů? "Eh.. ale však já musím domů a.." "řekl jsem že jsem to nedovolil" povzdechne si. "levi.. to nejsi ty.." ušklíbne se "ale jsem to já. To že jsem na tebe přísný nedělá ze mě jiného člověka" přejde ke mně blíž "nebo snad jo?" Zašeptá mi do ucha. "ne.. nedělá" trochu se odtáhnu "tak jdeš?" Otáčel de k odchodu. Nevím co to do mě vjelo, ale šel jsem za ním do auta. Nastartoval a sešlapl plyn "napíšeš mámě že u mě spíš" řekne asi po pěti minutách jízdy.
Hned vyndám mobil a píšu to mámě.
Když dojedeme k jeho domu vystoupim a jdu dovnitř za ním.
Brý večír přeji, nebo ráno, či odpoledne. Podle toho kdy to čtěte. Přemýšlela že bych psala ještě jednu knížku na styl SMS (ereri samozřejmě 😏) potřebuju vědět jestli by jste něco takového chtěli nebo radši ne.