Beatrice's point of view
Dle Zaynova naštvaného výrazu mohu usoudit, že mě nyní nečeká nic dobrého. ,,Zayne." pronesu tichým hlasem jeho jméno, jakobych nemohla uvěřit, že skutečně stojí přede mnou. Mám strach, že mi Zayn fyzicky ublíží. Můj strach byl oprávněný - v následné minutě mě o tom Zayn přesvědčil.
,,Ty jedna, zasraná děvko." zasyčí nenávistně, načež napřáhne svou pravou ruku. Na mou levou tvář tvrdě dopadne jeho velká dlaň. Čím jsem si vysloužila tuhle nadávku? Moc dobře ví, že on a Dean jsou jediní muži, se kterými jsem měla intimní chvíle - bohužel, nedobrovolně.
Při kontaktu jeho velké dlaně s mou levou tváří se má hlava otočila o devadesát stupňů a do mých očí se nahrnuly horké slzy. Roztřesenou rukou jsem překryla svou pohmožděnou tvář, načež jsem se slzami v očích pohlédla na Zayna. Jeho naštvaný výraz ve tváři mě donutil od něj o pár kroků odstoupit, v čemž mi na poslední chvíli zabránil, protože hrubě omotal své dlouhé prsty kolem mé drobné paže a drsně mě narazil na své tělo.
,,Řekl si, že už mi nikdy neublížíš." zašeptám vyděšeným hlasem. Zayn se ironicky uchechtne, ,,Chceš po mně, abych se choval mile, když ty se tak ke mně nechováš?" zavrčí náhle. ,,Já se k tobě přece chovala mile. Nic jsem ti neudělala." zašeptám na svou obhajobu. Nemám daleko k hysterickému pláči - horké slzy, které mě tlačí v očích, zadržuju silou vůle.
,,Zdrhla si ode mě! Po tý zasraný noci na hotelu! Po tom všem, co jsem ti řekl, jsi jen tak zdrhla!" zacloumá s mým tělem. V jeho tmavých očích se sbírá čím dál více hněvu. Náhle jeho dlouhé prsty zmizí z mé drobné paže, přemisťujíc se na kapuci mé mikiny, kterou následně strhne z mé hlavy. Uchopí mé dlouhé vlasy do svého sevření a mou hlavu prudce zalomí dozadu, až to zabolí. Na mou vyděšenou tvář začnou dopadat studené kapky deště.
,,Měla jsem k tomu důvod. Držel si mě u sebe i přes můj nesouhlas. Musela jsem utéct. Chtěla jsem být se svou milující rodinou." zašeptám, snažíc se obhájit svůj útěk od něj. ,,Se svou milující rodinou." zopakuje má slova - slovo ,,rodina" pronesl, jakoby to byl nějaký jed, ,,Za tvůj útěk bych tě měl potrestat, nemyslíš? Co kdybys přišla o svou rodinu? Stejně jako já?" ušklíbne se zlověstně. Jeho tmavé oči momentálně vypadají jako oči samotného ďábla.
Jeho slova způsobila, že má čelist překvapením poklesla. Něvěřícně zamrkám, snažíc se zpracovat jeho výhružná slova. Opravdu mi vyhrožuje, že ublíží mé rodině, jen protože jsem od něj utekla? K ublížení mé rodiny nemá sebemenší právo! Nikdy jsem mu nepatřila, nepatřím a ani patřit nebudu!
Nevím, zda se mám bát (kvůli jeho vyhrožování) nebo být naštvaná (kvůli jeho zacházení s mou maličkostí, které si nechávám líbit). Přece svá výhružná slova nemůže myslet vážně - přece by mě nepřipravil o mou rodinu, když moc dobře ví, jak bolestivá tato skutečnost je.
,,Vyhrožuješ mi?" zašeptám, snažíč se potlačit zoufalé vzlyknutí. Mé vidění se každou vteřinou více rozostřuje kvůli horkým slzám, tlačíc mě v očích. Při pomyšlení, že by ublížil mé rodině, mámě a dvojčatům, se mi dělá zle. Představa, jak má máma leží na zemi s podříznutým hrdlem, ležíc ve vlastní kaluži krve, a nad ní stojí Zayn, držíc ostrou dýku -zašpiněnou od krvé mé mámy, mi způsobuje chladný mráz po zádech. Bohužel, je pravděpodobné, že by Zayn byl schopný něco takového udělat - připravit mě o někoho, kdo je pro mě moc důležitý. Pokud by byl Zayn hodně naštvaný, tak by něčeho takového byl schopný.
Místo slovní odpovědi na můj dotaz se Zayn pouze arogantně zašklebí. Odpovědi na můj dotaz se nedočkám ani po několika vteřinách. Jsem naplněná smutkem a strachem, ale začíná mě naplňovat i něco jiného; vztek.
,,Pusť mě!" zasyčím, načež zvednu svou pravou nohu a silně šlápnu na jeho nárt (horní část chodidla). Zayn se dost držel, aby bolestí nezařval. Bohužel, jsem svým činem nedocílila toho, čeho jsem chtěla - aby pustil mé vlasy ze svého sevření. Jeho ruka hrubě zatáhla za mé dlouhé vlasy, více zaklánějíc mou hlavu, což způsobilo, že jsem zasyčela bolestí.
,,Tohle bylo přes čáru!" zavrčí, sklánějíc se svou tváří blíž k mé. ,,Tvoje chování je přes čáru." zavrčím, statečně zadržujíc horké slzy, tlačíc mě v očích. ,,Ty musíš svou rodinu opravdu nesnášet, co? Že se chováš takhle a každým slovem, který vypustíš z pusy, jen zhoršuješ situaci." konstatuje ironicky. ,,Jedinej, koho nesnáším, jsi ty!" zasyčím tiše. Trochu si lžu do kapsy, ale možná také ne. Sama nevím, jaké jsou mé city k Zaynovi. Jednou je to nenávist, poté láska. Nevyznám se sama v sobě. Ta nenávistná slova jsem vyřkla nahlas, protože byla jediným argumentem, který mě momentálně napadl.
,,A ty si myslíš, že já tě mám snad rád nebo co?" začne se falešně smát, přičemž se v jeho tmavých očích odráží pobavení. Zůstanu zaraženě pozorovat jeho pobavenou tvář, nechápavě mrkajíc. Přece mě musí mít rád nebo ne? V hotelu, v němž jsme strávili společnou noc, tvrdil, že mu nejsem lhostejná. To přece musí něco znamenat nebo ne? Myslela jsem, že takhle to funguje.
Takže jsem naivní husa, která si celou dobu pouze namlouvá, že by jí Zayn mohl mít rád? Co když svá slova řekl pouze ze vzteku, aby mi ublížil, ale jinak mě má skutečně rád? V hotelu mě líbal a tvrdil, že takový čin by neudělal jen tak. To musí něco znamenat. Sakra, musí ke mně něco cítit! Odmítám přiznat opak.
Přece si nemůžu celou dobu pouze namlouvat, že mě má rád. Jeho city musí být pravdivé. Nebo to celou dobu Zayn jen hrál? Lhal mi, že mu nejsem lhostejná? Ale proč by to dělal? A hlavně - proč by se mi tehdy svěřoval se ztrátou své rodiny, pokud mě nemá rád? Proč by mi sdělil kus svého života? Jen proto, abych jej litovala? Nebo si ten svůj příběh také vymyslel? Ale něco takového by nedokázal vymyslet jen tak z fleku. A hlavně - že by ty slzy smutku, které jej tlačily v očích při vyprávění svého příběhu, byly falešné? Nemyslím si.
,,A nemáš mě snad rád?" zeptám se váhavě tichým hlasem, pohlížejíc do jeho tváře. Bojím se, že odpoví na můj dotaz záporně. Proč? Protože by mě jeho záporná odpověď bolela. Ano, sice mi ublížil, ale já jej mám ráda. Nebo si své city alespoň namlouvám.
Když na někoho musím skoro neustále myslet, tak to přece znamená, že k dotyčné osobě něco cítím nebo ne? Já na Zayna myslela. Většinu dní jsem nad ním přemýšlela - ale možná to bylo pouze ze strachu, kdy se znovu objeví v mém životě a unese mě.
,,To nemyslíš vážně." zacukají mu koutky úst pobaveností, ,,Ty věříš tomu, že tě mám rád? Až tak naivní jsi?!" rozesměje se, přičemž pustí mé dlouhé vlasy ze svého sevření. Jeho slova mě zamrzí - zabolela dokonce více, než předchozí facka, kterou mi uštědřil.
,,Snad nebudeš brečet." rozesměje se ještě více. ,,V hotelu si říkal, že ti nejsem lhostejná." pronesu tichým hlasem, načež svůj pohled raději sklopím k zemi, aby neměl příležitost vidět můj zlomený výraz ve tváři. Horké slzy, tlačíc mě v očích, si našly cestu ven a stekly po mých tvářích - nedokázala jsem je dál zadržovat.
,,Něco ti povím, naivko." uchechtne se. Následně mezi své dlouhé prsty uchopí mou bradu, nutíc mě pohlédnout do jeho tváře. Tvářím se jako zpráskané štěně, které bylo donuceno opustit svou maminku. V mých očích se třpytí horké slzy a mé tváře jsou mokré od slz a deště. Mrzí mě, jak se ke mně Zayn chová. Opravdu mě jeho chování mrzí. Ani jednou jsem nepomyslela, že by jeho chování mohlo být pouze hrané.
,,Měla bys vědět jedno. Vždycky jsi mi byla u prdele a taky budeš. Nikdy si mi nepřestala být lhostejná. Nikdy. Budeš mi vždycky lhostejná." probodne mou maličkost chladným pohledem. Myslí svá slova naprosto vážně? Takže jeho slova, která pronesl v hotelu, o lhostejnosti vůči mně nebyla pravdivá? Jeho slova o zalíbení mě byla také lež? V čem dalším mi lhal? Že už mi nikdy neublíží? V tom lhal určitě, protože teď mi ublížil.
,,Nikdy jsem ti nic neudělala. Nikdy. Jedinej, kdo komu ubližoval, jsi byl ty mně. A pořád mi ubližuješ. Ale i přesto, jak moc si mi ublížil, tě mám ráda." vzlyknu tiše, chytajíc jej za zápěstí a snažíc se jej donutit pustit mou bradu ze svého sevření.
,,V tom případě jsi hodně naivní blbka." pokrčí ledabyle rameny, přičemž pustí mou bradu ze svého sevření. ,,Naivní blbka, která ti skočila na špek." doplním jej uplakaným hlasem. Nechápu, proč se mnou zachází tímto hnusným způsobem. Jen kvůli mému pitomému útěku?
,,Jo, to máš pravdu. Teď si to vystihla fakt dokonale." uchechtne se, načež svými prsty odhrne mé mokré vlasy, které mi padají do tváře, na stranu. ,,Nesahej na mě." hrubě odstrčím jeho ruku. Můj hlas je uplakaný a zlomený. Svými slovy mi Zayn ublížil. Hodně.
,,A ty mi neříkej, co mám dělat." zavrčí a svěsí svou ruku podél svého těla. ,,Jdi do hajzlu!" vykřiknu, načež do něj strčím. Zayn o pár kroků ode mě odstoupí, chytajíc rovnováhu. ,,Jedinej, kdo si zasloužil umřít, jsi ty! Ne tvoje rodina! Ty si měl umřít, jen ty!" zakřičím hystericky. Horké slzy a studené kapky deště smáčí mé tváře.
,,Jsi obyčejnej zmrd a karma tě za tvoje činy dožene!" vyprsknu, načež si nasadím na svou hlavu kapuci své mikiny a prudce se otočím, chystajíc se k útěku, ale v ten okamžik do někoho tvrdě narazím. Já i dotyčná osoba, do které jsem omylem narazila, dopadneme na promočenou zem - s rozdílem, že já dopadla do měkkého. Při pádu na promočenou zem mě do nosu udeřila až moc známá, výrazná vůně parfému.
,,M-Mami?" zakoktám se, přičemž namáhavě polknu. Okamžitě slezu z jejího těla a obě se postavíme na své vlastní nohy. Zírám na mámu jako na zjevení - stále dokola otevírám pusu jako kapr na suchu - neschopná slova. Nechápu, co tady máma dělá a především, jak mě našla. Svou přítomností akorát zhorší momentální situaci.
Máma si mé tělo okamžitě přitáhne k sobě a schová jej za své. Svým chladným pohledem probodává Zayna. O co tady jde? Co má mámin pohled znamenat? Zná snad Zayna? Ale odkud by jej znala?
,,Mami?" oslovím jí tichým hlasem. Ovšem máma mé tiché oslovení ignoruje. ,,Nemotej se kolem mojí dcery, Maliku. Varuju tě." zasyčí. Nikdy předtím jsem neslyšela mámu mluvit tímto tónem hlasu. Více, než její slova, mě překvapuje, že Zayna oslovila příjmením. Odkud jej může jen znát?
,,Pozdě, Amando." ušklíbne se Zayn výsměšně, načež pohlédne na mou tvář, ,,Teď už jí neochráníš. Je příliš pozdě. Jako matka si selhala. A až Beatrice zjistí, jak jí celou dobu lžeš, tak od tebe akorát uteče." zasměje se, přičemž odvrátil svůj pohled od mé tváře a znovu pohlédl na mou mámu. Jasně cítím, jak se mámino tělo při jeho slovech napnulo, což znamená, že je naštvaná.
,,Vypadni! Vypadni nebo zavolám policii!" zaječí máma. Nepatrně sebou trhnu, jak se leknu jejího zvýšeného hlasu. Nejsem zvyklá poslouchat její zvýšený hlas - po mně takhle nikdy neječela. Je vcelku zvláštní jí vidět a slyšet takto naštvanou.
,,My dva jsme se rozhodně neviděli naposledy, Beatrice." usměje se Zayn provokativně na mou matku a hned poté věnuje svůj pohled mně, přičemž se v jeho tmavých očích zvláštně blýskne. Následně se k nám otočí zády, kráčejíc pryč. Odchází stejným směrem, kterým přišel, když jsem se s ním srazila. Bedlivě pozoruju jeho vzdalující se záda, stále zůstávajíc schovaná za mámou.
Mám nekalý pocit, že mě teď nečeká nic dobrého. Buď mě teď máma seřve za můj útěk z domu anebo mě bude vyslýchat kvůli Zaynovi. Jelikož znám svou mámu lépe, než kdokoli jiný, tak se přikláním k té druhé možnosti.
,,Mami,-" ,,Beatrice, můžeš mi říct, kam si jako utekla?! Několikrát jsem ti volala! Nakonec jsem musela volat Therese, abych se dozvěděla, kde jsi! Ta mi řekla, že si už před několika minutami odešla z kavárny! Ty se couráš tady po městě?! V tomhle šíleném děsti a ještě s takovým člověkem?! Můžeš mi vysvětlit, odkud Malika znáš?!" zasypala mě několika dotazy. Během svého křičení na mou maličkost se ke mně otočila čelem. Mezi jejím obočím se utvořila vráska z toho, jak se na mě mračila.
Namáhavě jsem polkla. Můj nekalý pocit, že mě teď nečeká nic dobrého, byl pravdivý. Teď bude opravdu těžké mámě lhát, když je v mé těsné blízkosti a ještě k tomu se mnou navazuje oční kontakt.
,,Já-" snažím se rychle vymyslet nějakou výmluvu, ,,Já jsem se nikde necourala. Šla jsem z kavárny a omylem jsem se srazila se Zaynem. Povídali jsme si." zašeptám, načež svůj pohled raději sklopím k zemi. ,,Povídali?! S takovým člověkem si nemáš co povídat! A přestaň mi lhát, Beatrice! Já moc dobře slyšela, jak si po něm křičela! Něco ti udělal, protože si plakala, nejsem pitomá." zklidní svůj naštvaný hlas,
,,Přestaň mě tahat za nos, Beatrice. Chci ti pomoc, tak mi přestaň lhát. Alespoň pro jednou mi řekni pravdu. Jsem tvá máma." nepatrně se usměje. ,,Označuješ mě za lhářku?" zašeptám, načež zvednu svůj uslzený pohled, pohlížejíc do její tváře. Další hádka kvůli Zaynovi je na světě...
,,Beatrice, můžeš laskavě odpovědět na moje otázky a přestat je ignorovat? Řekni mi odkud ho znáš a co ti udělal!" zamračí se náhle. ,,Je mi sedmnáct, nemusím se ti zpovídat!" vykřiknu. Do mých očí se nahrnou nové slzy. Nedokážu mámě dál lhát, ale pravdu jí říct také nemohu. Jednoduše se musím odpovědi na její dotaz vyhýbat tak dlouho, dokud po mně odpověď přestane vyžadovat.
,,Právě, že ti je pouhých sedmnáct let! Nejsi plnoletá! Žiješ pod mojí střechou! Zapomněla si, co si provedla? Jak jsme se o tebe všichni báli a považovali tě za mrtvou? Nemyslíš si, že po tom všem, si já zasloužím znát pravdu? Bee, zlatíčko, řekni mi pravdu." poslední větu pronese něžným hlasem, ,,Jsi moje sluníčko. Bojím se o tebe, když teď vím, že se kolem tebe motá člověk jako je Malik. Víš, že mně můžeš věřit, beruško." usměje se něžně, načež mě přitáhne do své náruče, objímajíc mé drobné tělo svými hubenými pažemi. Objetí jí bez zaváhání oplatím.
Obě jsme promočené od studeného deště a ušpiněné z pádu na tvrdou zem, ale ani jedné z nás to nevadí - užíváme si toto láskyplné objetí. Schovám svou tvář do prohlubně jejího krku a naplno se rozpláču. Máma mě akorát citově vydírá, což na mě funguje - bohužel. Nechci jí říct pravdu a znovu si tak připomínat ty ošklivé chvíle, kterými jsem si musela projít, ale nezbývá mi nic jiného - máma mě dostala. Už nemá žádný smysl dále zapírat pravdu.
omlouvám se, že jsem včera byla neaktivní, ale, bohužel, mám ženský pohlavní orgán a určité dny v měsíci musím trpět :')