„Chrisi," vydechnu útěšně. Stojí jen pár metrů ode mě, špinavě blond vlasy rozcuchané do všech stran, v rukou drží samopal a kolem něj na zemi leží tři nehybná lidská těla. „Ani jsem nedoufala..." Nedokážu větu dokončit, protože v krku ucítím obrovský knedlík. Jsem příliš vděčná za to, že je tady. Nejsou slova, kterými bych mohla dostatečně vyjádřit, jak moc si toho vážím. Moje naděje na to, že se odsud dostanu, a že se odsud dostanu dokonce živá, je teď daleko větší, než byla poté, co jsem se probudila ve své vězeňské cele.
Mírně se usměje. „Ale jsem tady a dostanu tě odsud."
„Díky," usměju se taky. „Kde je Oscar? Už jste ho s Vanessou zabili? A kde vůbec je? A kde je policie? Jeden policajt mě dostal z cely, ale zabil ho jeden z Oscarových..."
„Všichni policajti jsou mrtví," vysloví sklíčeně.
„Cože? Úplně všichni?" zeptám se zděšeně.
„Ano. Vanessa přijela se mnou. Asi hodinu po tom, co jsem od tebe odešel, jsem ti volal, ale tys to nebrala, a měl jsem takové špatné tušení, tak jsem se jel podívat k tobě domů jen abych zjistil, že váš bezpečnostní systém byl rozbitý a ty jsi pryč, tak jsem zavolal Vanesse. Taky jsem si uvědomil, že pokaždé, když na tebe a Jamese Oscar zaútočil, bylo to poblíž lesa. A tak jsme se vydali tě hledat právě tam, do lesů. Po hodině hledání jsme našli starý vojenský bunkr, ze kterého si Oscar očividně udělal nové útočiště. Měli jsme štěstí, že zrovna venku někdo byl a dával si cigaretu, jen díky tomu jsme se dostali dovnitř. Ale jakmile se v celém bunkru začalo střílet, Vanessa se mi v tom zmatku ztratila a teď nevím, kde je. Tvoje máma asi zavolala policii, anebo možná někdo úplně jiný, kdo slyšel, že se v lesích ozývají rány. Policajtů ale bylo málo a všichni, společně s několika Oscarovými lidmi, padli."
„Oh, dobře, takže Vanessa nikde a policisté mrtví. A Oscar?" zeptám se.
„Toho jsem nepotkal. Určitě ví, že jsme tady, takže se možná jen někde schovává a čeká na správný čas..."
Zpoza rohu na konci chodby vyjde osoba. Je to vysoký muž s pistolí v ruce, a tak rychle varuji Chrise: „Chrisi, dávej pozor, otoč se!" Pozdě.
Chris padne na kolena a já okamžitě začnu střílet po muži, který ho trefil. Naštěstí se Chris rychle zase zvedne a použije svůj samopal k tomu, aby protivníka zneškodnil.
„Střelil tě, že?" zeptám se vystrašeně, i když jsem to viděla na vlastní oči.
„Je to jenom škrábnutí," odvětí, ale následně sykne bolestí a chytne se zadní strany své levé paže.
„Christophere!"
„No dobře, možná ne tak docela, ale kulka prošla skrz," konstatuje hned po tom, co si zkontroluje zranění a poničenou koženou bundu. „Vidíš? Jsou na ní dvě díry."
Přistoupím k němu a podívám se. „Vidím."
„Nebude to tak hrozné. Měli bychom jít," zavelí Chris.
„Jo, to teda měli. Ale já osobně bych byl radši, kdybyste ještě chvíli zůstali," řekne Oscar. Jakmile uslyším zvuk jeho hlasu, srdce mi začne bít rychleji a ruce se mi samým zděšením roztřesou. Netrvá dlouho a někdo mi z nich vytrhne pistoli. Pak mi pevně chytne paže za zády, až to zabolí, a další pár rukou mi ty moje sváže jakýmsi hrubým lanem, které mě řeže do zápěstí. Ačkoliv sebou zmítám, jak nejlíp dokážu, moji nepřátelé jsou daleko silnější a navíc v přesile, takže proti nim nemám žádnou šanci. Všechen můj vzteklý pohyb živený touhou se jim vysmeknout, zabít Oscara a konečně utéct je naprosto zbytečný. Všimnu si, že se v chodbě rozmístilo dalších minimálně osm lidí, kteří zajali i poraněného Chrise. Kde se pořád berou?
Tři muži se ho ujmou a odvedou někam pryč. Pak mě každý z mužů, kteří mi svázali ruce, hrubě chytí za jednu moji paži a s mým neochotným pohybem nohou mě za přihlížení svých spolupachatelů odtáhnou do velké místnosti vypadající jako nějaký poloprázdný sklad, ve které už čeká Chris. Podél jedné stěny je spousta dřevěných krabic. Předpokládám, že jsou naplněny různými typy zbraní. Do místnosti se přiřítí další muž, tentokrát s nějakou ženu po jeho boku. Oba nesou jednu omšelou dřevěnou židli a obě je nechají stát přímo uprostřed místnosti. Na ženu s dlouhými černými vlasy zůstanu šokovaně civět, jelikož je to zcela první zástupkyně ženského pohlaví, jež jsem tu potkala.
Netrvá to ani pět minut a s Chrisem zůstaneme neozbrojeni a přivázáni k židlím. Nepotřebuji se ani pokoušet o vyvléknutí ze spárů provazů, poněvadž už teď je mi jasné, že nemáme ani tu nejmenší šanci se z nich dostat. Máme svázané zvlášť ruce a nohy, k tomu celé tělo uvězněné ve smyčkách kolem židle.
„Opusťte místnost," vyzve Oscar ostatní.
„Ale pane..." začne nějaký muž nevýrazného vzhledu.
„Cedricu... Jsou přivázaní křížem krážem, nemají šanci. Radši se zaměř na reálné problémy, jako že se sem nejspíš řítí další policejní jednotky z okolních měst. A ty už si přivezou lepší vybavení," odsekne mu Oscar.
„A co budeme dělat?" zeptá se ten, jehož Oscar oslovil jako Cedrica.
„Připravte se k odjezdu. Pobalte věci a naložte je do aut. Pojedeme do Hershtonu. Jakmile to tu vyřídím, jsem u vás," řekne Oscar rázným hlasem. Všichni ho poslechnou a odejdou z místnosti. Je skutečně vidět, že hlavní slovo tady má on a všichni se k němu chovají se značným respektem. Ale to není jediné, co si utrhlo mou pozornost. Oscar řekl, že to tu vyřídí. Jak? Zabije nás? Celou dobu jsem měla štěstí a kulky se mi vyhýbaly. Jestli po smrti existuje nějaký druh života, budu v něm značně rozčilená, že po všech těch úspěšných vyhnutích se kulkám mě Oscar nakonec zastřelil, a ještě k tomu přivázanou k židli. Taková potupa.
„Tak mě tu konečně máš. Šťastný to konec, co?" řeknu sarkasticky.
„Tobě to tak snad připadá?" zeptá se. „Mohla jsi to mít daleko jednodušší, víš?"
„Moc ho nedráždi," zavrčí na mě Chris.
Oscar k nám přejde o několik kroků blíž. „Byl bych býval tě unesl, požadoval výkupné, tvoji nechutně majetní rodiče by mi ho zaplatili, pustil bych tě, zmizel bych a měla bys do konce svýho života pokoj," řekne a já nad tím otráveně protočím oči. „Ale James se proti mně vzbouřil a začal dělat věci po svém, takže tu mírumilovnější verzi sis bohužel prožít nemohla."
„James dělal, co bylo správné," řeknu.
„Ale ne vždycky. Navíc... To je jen úhel pohledu. Je snad správné a spravedlivé, že v naší společnosti musí někteří živořit a jiným padají pečení holuby do huby? Bereme těm, kteří mají nadbytek. Nikomu jinému neubližujeme. A vlastně neubližujeme vůbec nikomu. Po fyzické stránce samozřejmě. Lidské psychice jsem nikdy příliš dobře nerozuměl."
„Jo, je to vidět," poznamenám.
„Brooklyn," varuje mě Chris znovu, avšak já ho ignoruju.
„Proč sis mě vybral, Oscare?" zajímám se.
„Tobě to pořád není jasné?" přistoupí tak blízko ke mně, až je mi to nepříjemné. „Máš se příliš dobře na naše poměry. To je celé. Není v tom nic osobního, což je zřejmě to, co tě nejvíc zajímá. Prostě ses mi hodila do krámu. Malý město, bohatá rodinka, hotový zlatý důl."
„Můj táta pro ty peníze tvrdě dřel. Dokonce přišel o nohu. Považuji za naprostý hyenismus okrást někoho, kdo si toho tolik vytrpěl, aby se měl lépe než zbytek lidí, kteří v životě nemuseli riskovat svůj život ve válce." Skoro ty slova na něj plivu, protože jsem rozzuřená jako ještě nikdy. Tohle je ten nejvyšší level krutosti. Jsem znechucená až do morku kostí.
„To mě mrzí, o tom jsem nevěděl. Ale nic to nemění. Copak někdo, kdo dobrovolně riskuje svůj život, je někdo víc?"
„Není to tak jednoduché. Nemá cenu s tebou vést tuhle konverzaci, protože nejsi připravený slyšet, že to, co děláš, není žádným způsobem správné," řeknu už naprosto klidně. Najednou mi připadá, jako by se odněkud z venku začalo ozývat střílení. Co se to děje?
„Nemysli si, že když jsi ustoupila, tak jsi-"
„Pane! Pane!" Do místnosti se přižene Cedric se spoustou dalších Oscarových podřízených. Přiběhnou až k nám, což mi vůbec není příjemné. Všichni u sebe mají hrozivě vypadající zbraně, které jen čekají na použití.
„Co se děje?" zeptá se Oscar Cedrica.
„Je tu nějakej další gang, vůbec nevím, o koho jde," vysvětlí Cedric. Snaží se mluvit potichu, abychom ho já a Chris neslyšeli, ale nedaří se mu to. S Chrisem si vyměníme zmatené pohledy.
„Kurva," zakleje Oscar. „Já to vím. Měli jsme se přesunout dřív. Budeme se s nima muset nějak vypořádat."
„Nějak? Pane, vy nemáte plán?" zeptá se Cedric.
„Zpochybňuješ mě právě teď snad? Víš, že je to jeden z nejhorších prohřešků hned po nesplnění rozkazu, že?" upozorní ho Oscar.
„Nezpochybňuju, pane. Omlouvám se, že to vyznělo právě takhle, protože to rozhodně nebylo v mém úmyslu," ospravedlní se Cedric.
„Kdybych už teď nepřišel o tolik lidí, zabil bych tě," zavrčí Oscar a Cedric nejistě polkne, oči vytřeštěné hrůzou. Vůbec se jeho reakci nedivím.
Do místnosti se začnou hrnout další a další lidé. Zřejmě se sem přišli schovat před útočníky z druhého gangu. Nakloním se k Chrisovi a zašeptám: „Kdo si myslíš, že jsou ti druzí?"
„Nemám tušení," odpoví a pokrčí rameny, jak jen mu to sevření provazů dovolí.
Zničehonic střílení ustane a je klid. Buď jsou mrtví všichni členové toho neznámého gangu, anebo všichni členové Oscarovy skupiny, kteří se právě nenacházejí v této místnosti. Nejsem si jistá, která varianta je lepší a jestli je vůbec možné, aby nějaká byla lepší než druhá.
Ticho přeruší jakési syčení. Nejdřív nevidím, co je zdrojem toho zvláštního zvuku, protože mi velké množství lidí zaclání ve výhledu, ale pak mi to objasní Chris. „Dýmovnice," řekne. „Nechápu to. Co se děje?"
Do místnosti vletí hned několik dalších dýmovnic, z nichž se začne pomalu linout rudý kouř. Dýmovnice, jež se objevila jako druhá a zůstala ležet kousek od dveří, už zatarasila celý vchod svým kouřem, a tak se nikdo z Oscarových lidí neodváží z místnosti odejít. Je až nad slunce jasné, že útočníci čekají právě za tou kouřovou zástěnou, připraveni zaútočit. Připravuji se na nejhorší.
Naprosto správně jsem odhadla, na co jsou ty dřevěné boxy, protože Oscarovi lidé v nich začnou lovit zbraně nejrůznějších druhů a velikostí. Kouř se stává čím dál tím dominantnější, skoro nic není vidět a já začínám mít problém s dýcháním. V místnosti započne nová přestřelka.
O mě a Chrise se už nikdo nezajímá, ale i tak je tu možnost, že skončím s kulkou v hlavě, protože všichni kolem střílí hlava nehlava a já si nemůžu být jistá, jestli další obětí nebudu já. Chris se na své židli začne vrtět, posouvá se ke mně. „Chrisi, co to děláš?"
„Zkusím ti rozvázat ruce," řekne. Teď už sedí zády ke mně a svými chladnými prsty se dotkne mých rukou. Začne hledat uzel, když vtom se u nás objeví postava v černém obleku a helmou na hlavě, která zakrývá celý cizincův obličej, takže nevím, kdo to je, ale rozhodně se jedná o člena druhého gangu, který má na svědomí ty dýmovnice. Překvapí mě, když z opasku na stehně vytáhne nůž a začne přeřezávat provazy, které mě i Chrise drží v zajetí starých židlí.
„Přikrčte se, vyvedu vás ven!" řekne důrazně osoba v černém. Všude kolem nás se střílí, tudíž pohybovat se tu je velice nebezpečné. Cestou skoro spadnu, když zakopnu o jedno z bezvládně ležících těl na podlaze. Kouř má dusivý účinek, kvůli kterému se mi horko těžko pohybuje rychlejším tempem. Nemůžu se dočkat, až do svých plic naberu čerstvý vzduch.
Úspěšně se nám podaří dostat se z místnosti. Dojdeme na konec chodby, vyjdeme několik schodů a konečně se ocitneme u východu. Z posledních sil vyklopýtám ven a padnu na kolena.