Javi
Naše neslavná krasojízda směr ridský palác s přehledem obsadila nejvyšší příčku jako ta nejzádumčivější cesta, kterou jsem kdy absolvoval. Všichni jsme na sebe byli vzájemně z rozličných důvodů naštvaní, takže nastalo období hromadného trucování, kdy se prakticky nikdo s nikým nebavil, pokud vyloženě nemusel.
Jedna z takových příležitostí nastala poměrně záhy poté, co jsme se znovu ocitli na místě, které bylo odjakživa naším domovem. Nynější podmínky nás však postavily do situace, kdy nám v našem vlastním "domě" náležela pozice ne zrovna vítaných hostů. Byl nám vyhrazen prostor v severním křídle- tedy té nejzastrčenější části z celého paláce. Nacházelo se zde několik komnat určených vzácným návštěvám, takže se nedalo říci, že by se nám vyloženě nedostával komfort, ale s režimu, kdy nám do zbylých prostor, byť jen našich vlastních pokojů, nebyl umožněn vstup jinak než za předem nahlášeným účelem a s houfem meriqazzských vojáků za zadkem, nebyl nikdo z nás vyloženě spokojený. Poražená strana však nedisponuje právem na to vybírat si pokoje, takže jsme se museli zařídit podle nastavených hranic.
V severním křídle by se sice teoreticky vzato našly tři velké ložnice, přesně pro každého z nás, ale jednu ložnici si zabral Arlo a v ta největší komnata, s kterou byl spojen ještě budoár, byla určena coby takový náš hlavní štáb, jednací místo, kde se řeší důležité věci. S Xi jsme tak měli pokoj spolu, což nebyl žádný problém, stejně jsem v poslední době trávil většinu nocí u ní. Zatím však o žádném lenošení nemohla být řeč. V budoáru vřela až do pozdních večerních hodin bouřlivá diskuze. Arlo si vymínil jeden den na rozmyšlenou před začátkem oficiálních jednání s protistranou a Lambert díky bohům nevypadal, že by s převzetím země vyloženě spěchal, a tak svolil. Což bylo naše jediné štěstí- do této delikátní diplomatické situace Arla i celé širší velení státu doslova hodil. S tím, že se Meriqazz podaří přimět k vyjednávání, v praxi nikdo moc nepočítal. Ale místo, aby mne pochválili, v současnou chvíli všichni důležití lidé spíše panikařili, protože bylo nezbytně nutné v minimálním čase stanovit všechny naše hlavní, případně vedlejší priority a strategie, jak budeme při diplomatických rozhovorech postupovat, čeho chceme dosáhnout, čeho si myslíme, že je reálně možné dosáhnout... Tyto a mnohé dohady se táhly hodiny a hodiny, a přestože mně s Xi připadla převážně role pozorovatelů, začínala mě z toho šrumce pomalu bolet hlava.
Moje role byla v podstatě nulová, ale stejně jsem cítil povinnost tu zůstat. A nejen proto, že by po mně někdo mohl každou chvíli chtít postoprvé odvyprávět podrobnou (zároveň však v těch pro budoucnost státu v nedůležitých ohledech přísně cenzurovanou) verzi mého včerejšího rozhovoru s guvernérem. Prostě jsem z nějakého věřil, že bych tu měl být přitomný, snažit se zachytit všechny podnětné argumenty a návrhy, které zde padnou... Konec konců, byl jsem to já, kdo tohle všechno začal, přišlo mi přirozené se zajímat. Jakmile jsem ten první krok udělal, zapadl jsem do toho až po hlavě. Snažil jsem se respektovat Arlovu vůli, že se již nemám do ničeho dalšího plést, dokonce jsem i dokázal pochopit, že na mě tak vyjel, i když má iniciativa Eñaże svým způsobem přinesla jedině změnu lepšímu, ale prostě jsem se nedokázal chovat, jako bych s tím vším neměl nic společného. Nemůžu si přece najednou tvářit, jako by se to nijak nedotýkalo. Protože dohoda, ke které jsme s Lambertem dospěli, se mě osobně dotýká teda sakra hodně! K čemuž jsem se mimochodem dosud nikomu nepřiznal, protože jsem jednoduše nebyl schopný vymyslet způsob, jak tohle oznámit a nerozpoutat kolem sebe hotový konec světa.
Ale nejčernější předtuchy, že se mi svůj... závazek meriqazzskému guvernérovi před ostatními nepodaří tajit dlouho, se s příchodem večera naplnily. Poradu, která zdárně aspirovala na to, protáhnout se až do rána, najednou narušilo zaklepání na dveře budoáru. Dovnitř vešli dva meriqazzští vojáci.
"Guvernér chce vidět prince Javiera u sebe v ložnici. Teď," oznámil ten vyšší z nich.
"Proč?" zeptali se oba mí sourozenci spolu s Elianem unisono a mne v ten moment popadla téměř nezadržitelná chuť vší silou třísknout hlavou do desky stolu, okolo kterého jsme seděli. Už jsem si stihl všimnout, že Adam asi ani pořádně neumí být decentní. Když se do něčeho pustí, tak to rozjede ve velkém stylu, s fanfárami a vším, co k tomu patří, k jeho povaze to už asi patří. Uměl jsem si představit, že leckdy takový přístup nemusí být na škodu, ale při probírání naší diplomatické aféry přímo před mým přítelem a sourozenci bych trochu taktu tedy vskutku uvítal!
"Ehm... to je v pořádku." Nervózně jsem se zvedl ze židle s tím, že půjdu ke dveřím, ale pod tíhou pokoje plného tázavých pohledů jsem nedokázal odejít jen tak bez vysvětlení, které bych jim dříve či později stejně musel dát.
"Když guvernér chtěl dostat určitou záruku, že nám může věřit... tak z toho celého nějak vyplynulo, že... mu budu dělat takové rukojmí. Takže za ním musím přijít, kdykoliv mě chce vidět a... a tak," vybreptl jsem nervózně.
"A to nám jako jen tak říkáš teď?!" vyjekl Arlo a šokovaném gestu vyskočil od stolu.
"Nechtěl jsem s tím radu zbytečně zatěžovat. Vlastně o nic nejde, vážně..." pokoušel jsem se celou tuto záležitost zamést pod koberec, ale jednalo se o misi předem odsouzenou k neúspěchu.
"Tak to teda ne, nikam nepůjdeš!" Vzápětí za Arlem vstal i Elian.
"Musím, je to součást dohody..." namítl jsem klidně a couváním pokračoval ve své cestě ke dveřím.
"Javi, umíš si představit, co to asi tak může znamenat, když si tě ten chlap takhle večer zve k sobě do ložnice?!" procedil skrz zatnuté zuby, ale bylo více než jasné, že naší konverzaci moc dobře slyší i celý zbytek stolu. Tolik k mým plánům toto citlivé téma s mým přítelem probrat někde v klidu a v soukromí.
"Ano, umím... To je bohužel také součástí dohody..." přiznal jsem rezignovaně.
Když jsem to říkal, myslel jsem si, že Elianovi už nikdy nebudu schopný pohlédnout do tváře. Ale nastalé ticho mne k tomu přinutilo. Přirozený šum a špitání v místnosti utichlo, jako bych k tomu snad dal povel. Konečně se můj pohled setkal s tím Elianovým a on v ten okamžik vybuchl jako sopka.
"Já ho zabiju!" Rázně vykročil ke mně, ke dveřím, nebyl jsem si jistý ničím jiným než tím, že nyní půjde opravdu do tuhého.
"Dejte nám minutku..." Přiskočil jsem ke dveřím jako první a decentně je oběma vojákům, kteří našemu brebentění v eñażštině evidentně do této chvíle nerozumněli ani půl slova, zaklapl před nosem. Sice očividně neměli ponětí, co tu na sebe navzájem křičíme, ale když viděli, jak Elian vyvádí, tak mé akci ani moc nebránili.
"Já ho normálně zabiju!" Teď bylo nezbytné věnovat se zase po právu zuřícímu Elianovi než ho v afektu napadne nějaká strašná volovina.
"Ne, ne, ne... Já vím, ale... já tě miluju. A abych já mohl být s tebou a ty se mnou..." Popadl jsem ho za paži a pokoušel jsem ho nasměrovat do nějakého pokud možno klidného kouta, ale v místnosti plné lidí, kteří nás právě v tuto chvíli všichni poslouchali, tato snaha jaksi postrádala smysl.
"A aby celá naše země znovu nespadla do předem prohrané války..." dodal jsem pro veřejnost, chtě nechtě smířen s tím, že není zbytí než propírat můj milostný život takhle na valné hromadě.
"Budeme muset tohle prostě nějak zvládnout," zakončil jsem svůj proslov s povzdechem, avšak zároveň pevně rozhodnutý. Celou dobu, co jsem mluvil, jsem se snažil Elaina něžně hladit a být pro něj ten hodný roztomilý klučík, jak mne měl nejraději, v utopické snaze udělat alespoň něco, cokoliv, abych mu tu ránu jménem guvernér Lambert, která vtrhla do našeho života jako uragán, vynahradil. Ale je vůbec možné něco takového doopravdy odčinit?
"O čem to tu sakra mluvíš?! To se po mně chce, abych tě tomu prasákovi prostě jen tak beze všeho dal?! Na to si může tak akorát zapomenout!" Dle Elianovy neméně bouřlivé reakce a silného ochranitelského stisku, jakým uchopil mé předloktí, jsem mohl soudit, že ho mé předchozí argumenty vskutku nenadchly, jak se dalo čekat. Vždycky mě chtěl před vším okolním chránit a nedokázal bych ani slovy vyjádřit, jak moc to pro mne v posledních měsících plných strachu o život a budoucnost znamenalo. Ale hra, kterou jsem s Lambertem rozehrál, byla vyšší než my dva. Spadl se do ní po hlavě a již není v ničí moci mne zachránit.
"Není to jen tak! Dělám to jenom kvůli nám! Kvůli nám všem! Normálně bych něco takového nikdy... Ale tady nejde o to, co chci, ale o to, co musím! A my jako vedení státu máme povinnost udělat cokoliv, abychom Eñażu ze současné situace dostali s pokud možno co nejmenšími ztrátami!" Během hlasitého sebeobhajujícího monologu doprovázeného živou gestikulací jsem rychle střelil pohledem po našich armádních velitelech rozesazených kolem stolu a ani nedutajících, snad rozpaky, snad zděšením z toho, aby podobné... úslužky protistraně bohové-chraň nezačaly být vyžadovány nakonec i po nich. No paráda, vyložená paráda!
"A myslím, že nemá zájem mi ublížit, nebo něco takového... kdyby ho měl, tak by to byl už včera udělal," hlesl jsem pak o dost tišeji. Elianova tvář byla jako otevřená kniha a já v ní mohl s naprostou jistotou zaunamenat moment, kdy mu došlo, co má slova znamenají. Jeho nepohodlný stisk na mé paži, který se mu podařilo udržet i v momentech, kdy jsem se během mluvení porůznu hemžil, nyní jako na povel zmrtvěl, až ze mne sklouzl úplně. Dokonce ode mne přemožen emocemi o krok poodstoupil. V jeho očích jsem viděl šok, zradu, zklamání, vztek... Bylo toho najednou více než jsem dokázal najednou vnímat.
"Javi neříkej mi, vážně mi neříkej, že jsi s tím zhýralcem včera šuk-" Slyšel jsem vyhrknout Arla, ale opravdu jsem neměl náladu se mu zpovídat. Ne, ze všeho nejdřív si musím ještě víc promluvit s Elianem. Prostě s ním budu mluvit tak dlouho, dokud jemu i sobě nedokážu, že mi na něm opravdu záleží... že ho miluju, a že i kdyby se Lambert postavil na hlavu, já nechci být s nikým jiným než s ním. Začal bych klidně hned, ale byl jsem si plně vědom toho, že strážní za dveřmi a především pak Adam v ložnici nebudou čekat věčně.
"Už musím jít," prohlásil jsem kategoricky a částečně přehlušil iniciativu mého bratra použít ve vztahu k mým nedávným sexuálním aktivitám výraz, který se k následníkovi trůnu věru nehodí. Vydal jsem se směrem ke dveřím a tentokrát mi již nikdo nebránil.
"Ale vrátím se, přijdu za vámi, hned jak budu moct..." Nedalo mi to, abych se v poslední chvíli ještě neotočil. Opravdu jsem si přál mít možnost tady ve společném pokoji zůstat, dokud nenastane čas, abychom si s Xi šli zalehnout do hajan. Ale teď se na mne i ona dívala, jako bych vlastníma rukama zabil pštrosátko.
●●●
Nutno podotknout, že jsem do královské ložnice, kterou nyní obýval ten všemi (a především mým nejbližším okolím) nenáviděný dobyvatel, nedorazil zrovna v rozverné náladě.
"Tak tady mě máte..." ohlásil jsem svůj příchod do ložnice, ale svádivý tón v mém hlase bys pohledal. Adam se povaloval na posteli s knihou, ale když mne viděl, tak ji hned zaklapl a naznačil mi, že mám jít k němu. Udělal jsem, co po mně žádal, ale když jsem si sedal na okraj postele, stále jsem si připadal jako tělo bez duše. Všiml jsem si, že přestože střírno-modré oční stíny orámované výraznou černou linkou zůstaly, stihl se od té doby, co jsem ho viděl naposledy, zase převléknout a nyní a sobě měl cosi mezi pánskou tunikou a dlouhou černou sametovou košilí. Tento úbor vypadal nesmírně pohodlně a také skrz svůj výstřih odhaloval nezanedbatelnou část jeho hrudi, mne tato vyhlídka v první chvíli však ani neohromila, na to na mne příliš doléhaly dozvuky scény, která se před pár minutami odehrála v budoáru.
"Dlouhý den?" promluvil na mne.
"Proč myslíte?" odpověděl jsem defenzivně. Nechtěl jsem před ním ukázat slabost a vypadat, jako že nastálou situaci nezvládám. To je na mě ta blbá nálada tolik vidět?
"Jste tu už téměř celou minutu a ještě jste mne za nic nezkritizoval..." poznamenal Adam a převalil se na posteli tak, aby byl ke mně blíž. Tak tohle tady vážně chybělo, přesně na tyhle jeho rozumy jsem ještě čekal!
"A nejste Vy taky trochu rýpavý?" odvětil jsem, možná podrážděněji než se mi v ten daný moment zdálo. Ale on se jen rozesmál.
"No vida, tak to s Vámi nakonec přeci jen nebude tak špatné!" Něco na té jeho dobré náladě mne přimělo přehodnotit naši dosavadní konverzaci a nakonec jsem si i já sám byl nucen přiznat, že Lambert je na své poměry tentokrát kupodivu docela snesitelný, to já jsem mu sem přišel jak s umíráčkem.
"Dlouhý den... taky by se to tak dalo říct," povzdechl jsem si, když tu se můj pohled sklopený k podlaze zastavil na jenom předmětu, který bych v guvernérově ložnici nečekal. Po straně postele stál evidentně nedávno sem odložený pár lesklých stříbrných bot na podpatku.
"Já dnes večer nejspíše také nejsem Vaší první návštěvou, jak vidím..." okomentoval jsem svůj nález s ledovým podtónem. Věřili byste tomu, že jsem na chvíli úplně zapomněl, že jsem si vlastně začal se ženáčem? Ale bylo to zvláštní, paní Lambertovou jsem tu zatím nikde nezahlédl a od Adama ani od nikoho dalšího jsem o ní pak už neslyšel žádnou další zmínku. Ono je to nakonec v podstatě jedno, manželka, nebo milenka, představa, jak tomu chlípníkovi zahřívám prázdné místo na posteli, které mi tu před chvílí uvolnila nějaká cuchta...
"Ty jsou moje." Když si Adam všiml, kam se koukám, jen vyprskl smíchy
"Co?" V první chvíli jsem vůbec nepochopil, jak to pro bohy myslí, ale on se pro ty boty prostě sehnul a začal si je obouvat.
"Do postele si je obvykle neberu, ale jestli chcete..." Zamrkal a usazený vedle mne si hravě hodil nohu přes nohu, abych se jeho blýskavými botkami mohl ještě lépe pokochat.
No... Po pravdě řečeno, čekal jsem všechno možné, ale tohle ne.
"Ale... proč?" vyklouzla mi nepříliš artikulovaná otázka, zatímco jsem na něj jen nechápavě zíral.
"A proč ne?" nadhodil tónem, jako kdyby se mne ptal na otázku ve stylu, proč mám rád růžovou. Nadechl jsem se, že mu odpovím, ale najednou jsem si uvědomil, že vlastně nevím, co chci říct.
"Já nevím, jenom... Muži tohle přece nenosí..." vydoloval jsem ze sebe dost trhaným způsobem nakonec jediný argument, který mi alespoň nějak dával smysl, zatímco jsem se svou gestikulací snažil přivézt pozornost nejen na boty, ale i na líčení a vlastně celý jeho atypický outfit od hlavy až k patě.
"Do nebe volající nedostatek citu pro umění, že?" podotkl Adam dramaticky, ale zároveň se nezdálo, že by s ním má připomínka jakkoliv pohnula.
"... obzvlášť muži jako Vy..." dokončil jsem větu v původním slova smyslu odkazující na jeho reprezentativní postavení coby hlavy státu spíše ze setrvačnosti. Zdálo se však, že jsem konečně řekl něco, co Adama zaujalo.
"Muži jako já? Přiznávám, ani v Meriqazzu není tento druh módy právě obvyklý, ale věřte mi, už jsem stihl poznat dost mužů, jako jsem já nebo ostatně i Vy, stačí jen vědět, kde hledat..." Během toho, co mluvil, se ke mně čím dál víc naklánět, myslel jsem si, že se schyluje k polibku, ale on mne nakonec jen rošťácky cvrnkl do nosu. Poslouchal jsem ho s takovým zaujetím, že jsem se kvůli tomu ani nestihl urazit.
"Ah... V Meriqazzu tohle znamená, že máte zájem o muže?" ujišťoval jsem se, že jsem guvernérovu narážku skutečně správně pochopil. Páni. Když jsem o tom tak uvažoval, mělo to svou logiku. Také jsem si už stihl všimnout takových drobných nuancí, třeba když se sejde parta mých a Arlových kamarádů, je předem jasné, která skupina bude oblečená v pestřejších barvách. Muži jako já se i u nás zdáli být v otázce svého vzhledu o něco kreativnější. Ale všechno má svou míru. Je to celé otázka osobního vkusu, nebo spíše společenského kodexu? Narodit se v Meriqazzu, cupital bych teď někde v podpatcích zmalovaný jako papoušek (totiž Adam), abych upoutal případné zájemce? Snažil jsem si sám sebe takhle představit, ale připadalo mi to vyloženě nereálné, počínaje už jen tou prvotní myšlenkou, že bych měl žít kdekoliv jinde. Já patřím sem. Eñaża je, byla a navždycky bude mou zemí.
"Není to výlučné pravidlo, ale vlastně se to z praktického hlediska dá použít jako docela užitečné poznávací znamení, třeba když tak přemýšlíte, koho by mohlo mít smysl oslovit..." vyprávěl mi Adam a předpokládal jsem, že nevědomky se při tom docela trefil do černého. My s Elianem jsme se sice na oné slavnosti pořádané na jeho počest nakonec našli, ale zajistilo by to mezi námi nebýt toho, že jsem to ten večer trochu přehnal a vínem a byl jsem upřímnější než se zdálo? Mít na očích nějaké poznávací znanení, podle kterého by se dalo rozlišovat, koho má smysl balit, by nemuselo být na škodu. Eliana bych si v tom, co nosí Adam, nedokázal představit ani za milion let. To by prostě nešlo. On je takový... nechci říct upjatý, ale prostě se za všech okolností snaží vypadat a chovat jako chlap. Dominantní chlap, který umí vzít do ruky meč, který je zvyklý mít hlavní slovo, který je zvyklý mít zodpovědnost za ostatní... Charakteristiky, které s ním Adam v podstatě sdílel, ale zároveň měl ještě další stránku své osobnosti, která se očividně vyžívala v tom, když mohl vypadat jako taková trochu slečinka. Rozhodně měl sebeprezentaci, na kterou hned tak nezapomenete, to se musí nechat.
"Takže takhle přijdete třeba na večírek a všichni to o Vás prostě ví, nebo tak nějak tuší?" vyzvídal jsem tentokrát už jen z čistého zájmu, "jak se to dělá" v cizině.
"Vlastně ano. Netvrdím, že to občas nezvedá některá obočí a přiznávám, musel jsem udělat řadu ústupků. Ale když lidé vidí, že i s nalakovanými nehty dokážu vyhrávat války a zemi se pod mým velením daří tak jak už dlouho ne, tak mne většina stejně nakonec zvolí. Zatím to tak vždycky fungovalo. Měl bych to jednodušší, kdybych méně vybočoval z řady? Bezpochyby. Ale to by byla nuda," pravil Adam sice dost odlehčeným tónem, ale zároveň s podtónem pro mne nečekané upřímnosti. Až jsem se cítil špatně, že jsem na něj předtím tak hloupě zíral. Mám právo mu vyčítat nespočet věcí, ale co je v porovnání s tím mně, nebo komukoliv dalšímu po tom, jak se chce oblékat? Jen mne to překvapilo, protože kluci u nás tohle prostě nenosili. Nemyslel jsem si Adamově extravaganci nic špatného, kdyby do mě kvůli tomu Arlo a ostatní tolik neryli... Ale Adam nepůsobil dojmem, že by mu byl můj zájem nepříjemný. Vlastně mi přišlo, že si se mnou povídá možná i rád. Ale proč? Proč bychom si my dva spolu měli povídat? Nic z toho nedávalo vůbec žádný smysl!
Ale přesto jsme si povídali dál a dál. O jeho praštěných nápadech, které vyváděl (nejen) před vstupem do politiky, o tanečních zábavách, na které jsme s klukama vždycky rádi vyráželi... O tom, že se meriqazzské hlavní město jmenuje prostě Meriqazz (jak nápadité) a o velkém svátku, který tam mají vždycky jednou za rok, kdy celé město vyjde do ulic, všude kolem hraje hudba, lidé se veselí a nosí masky. O královských plavbách, které sice mají oficialně sloužit především k tomu, abychom se jako panovníci dostali do kontaktu i se vzdálenějšími zákoutími naší země a tamějšími královskému paláci vzdálenými problémy, ale šlo o akci, kdy se pokaždé naloží hromada kočárů vínem, dobrým jídlem a společností, z Ridu se přesune do přístavu v Castellonii, kde se všichni nalodíme na naši reprezentativní královskou fregatu, a většinou se pak pár týdnů plavíme sem a tam po Dauře a zastavuje se nejen tam, kde je to nejvíce potřeba, ale i tam, kde se nám to nejvíce líbí. Vlastně jsme si povídali úplně o všem možném kromě války, mírového jednání, smrti mého otce a dvojice Elian - paní Lambertová. Na ni se mi během večera podařilo skoro úplně zapomenout. Nejspíše to bylo dané i tím, že jsem Adama jako spořádaného manžela s ženuškou po boku jednoduše nedokázal představit. Ne, tohle k němu prostě absolutně nesedělo, až jsem začal vážně pochybovat o tom, zda Villinovi během toho rozhovoru se strážným tu zmínku o guvernérově ženě vůbec správně rozumněl... On si však Eliana pamatoval na můj vkus až příliš dobře.
"Nedokážu ovlivnit, co je v mých očích krásné, a nebojím se to ukázat bez ohledu na konvence." Opravdu pestrou oklikou se nám podařilo se svým způsobem opět navrátit k tématu, které všechno začalo. V souvislosti s tím, co říkal, ke mně Adam najednou natáhl dlaň a samými konečky prstů mne jemně pohladil po tváři. Jeho pronikavé šedomodré oči mne v ten okamžik obdařovaly tak neskrývaně obdivným pohledem, že mne to naprosto vyvedlo z rovnováhy a ucítil jsem své srdce bušit, jako kdyby mi snad mělo v úmyslu vyskočit z hrudního koše. Nechápal jsem to, po tom fiasku v budoáru jsem se doslova utápěl v moři mizerné nálady, lítosti a výčitek. Byl jsem pevně přesvědčený, že se na Adama v tomto stavu mysli nedokážu málem ani podívat, natož aby mne přepadla jakákoliv touha ho oblažovat. Ale teď spolu sedíme na jeho posteli a mě začíná přepadat to dobře známé chvění, které s neomylnou pravidelností přichází pokaždé, když se mne on dotkne... Nevím, jak se to mohlo stát, opravdu to nedokážu vysvětlit, ale náhlé uvědomění, jak lehce a uvolněně se v přítomnosti meriqazzského guvernéra cítím a s jakou přirozeností mezi mnou a jím vzniká jiskření, mě vyděsilo natolik, že mne to přinutilo se z jeho bezprostřední blízkosti trochu stáhnout ve snaze znovu načerpat zpět alespoň trochu zdravého rozumu.
"Je to kvůli němu, že?" vypálil však na mě náhle Adam.
"Koho myslíte?" položil jsem tu otázku, přestože jsem si byl více než jistý, koho touto svou narážkou asi tak může myslet, a znovu mne začaly přepadat výčitky svědomí, že jsem na něj během večera já sám od sebe nemyslel víc.
"Vrchní armádní komandér Elian Alende..." pronesl Adam a zdálo se, že se v ten moment trochu snaží napodobit tón hlasu, jakým jsem mu já Eliana poprvé představoval.
"Pokaždé se v podobné situaci najde někdo takový jako on. Jak jinak. Po pravdě řečeno, mnohem více by mne překvapilo, kdyby tomu tak nebylo..." rozprávěl takovým tím způsobem, jako když nechcete vypadat, jako že něco kritizujete, ale ve skutečnosti přesně tohle děláte.
"Jak jako někdo takový?" skočil jsem mu do řeči ostře.
"Bylo nebylo, v jedné předaleké zemi, v jednom krásném království bez krále žil jeden krásný mladý princ a jeden v životě zběhlý mocný muž, který si přál být ještě mocnější..." Adam se na mě shovívavě zadíval a já měl opravdu co dělat, abych mu jednu neubalil. Tak za prvé, jestli je něco, co nesnáším, tak to, když ze mě lidé snaží udělat pitomoučkou naivku! A za druhé, o mém příteli takhle nikdo mluvit nebude!
"Tím chcete říct, že podle té Vaší z prstu vycucané představy je se mnou Elian jen proto, že jsem princ a on se přeze mě chce dostat k moci... To je tak totálně absurdní!" Naštvaně jsem se zvedl z postele a začal se procházet po pokoji.
"Kolik takových pohádek jsem já už pozoroval na vlastní oči..." broukl Adam nevzrušeně a naopak se s gustem rozvalil na polštářích, asi aby mi dal najevo, že on se za mnou honit tedy rozhodně nebude. Fajn, jak myslí. Ne že bych po něm něco takového snad nedej bohové chtěl.
"Nevím, jaké pohádky jste kde zaslechl, ale ujišťuji Vás, že s Elianem máme krásný a láskyplný vztah, do kterého Vám osobně naprosto nic není!" oznámil jsem mu jedovatě. Ano, s Elianem jsme měli do pohádkové idylky asi stejně daleko jako je to z Eñaży do Meriqazzu, ale to bych Adamovi nepřiznal, ani kdyby mi nebe mělo spadnout na hlavu.
"Že jste se o tom krásném a láskyplném vztahu během včerejší noci ani slovem nezmínil. To asi nebude mít příliš dlouhého trvání, když jste dosud ještě neměl muže..." Tak tyhle kecy jsem vážně nehodlal poslouchat.
"O tom, co mám, nebo nemám s Elianem Vy nemáte ani potuchy! To, že jsem souhlasil s tím, že se s Vámi vyspím..." spustil jsem, ale skákání druhému do řeči, se evidentně stalo koníčkem populárním na obou stranách.
"To já jsem souhlasil, že budu spát s Vámi, byl to přeci původně Váš vlastní nápad..." podotkl Adam vítězoslavně.
"To, že jsem se s Vámi vyspal," upravil jsem znění svého argumentu na verzi, o které se už nedalo tolik diskutovat, protože na to jsem již opravdu neměl nervy, "v žádném případě neznamená, že by se na tom, co cítím k Elianovi, cokoliv byť sebemenšího změnilo! Láska a sex jsou dvě naprosto odlišné věci, které spolu někdy nemusí vůbec souviset..."
"Zajímalo by mne, co by na tuto Vaši teorii říkal ten Váš Elian..." broukl Adam a nemohl jsem nepostřehnout, že Elianovo zase schválně vyslovil takovým neskutečně pitomým tónem. Já toho chlapa vážně jednou přerazím, ať si je třeba guvernérem Tramtárie!
"O naší dohodě jsem mu již řekl. Řekl jsem mu o tom, protože lidé, kteří se milují, si navzájem nelžou. Myslíte si, že jste sežral všechnu možnost světa, možná si myslíte, že jste už potkal spoustu mladíků, jako jsem já, ale to jste na omylu, nevíte vůbec nic! Jak jsem Vám již včera řekl, je mi upřímně jedno, jak dobrý jste v posteli, nic více než mé tělo a čas po mně nechtějte. Eliana miluji a budu s ním, i když se Vy třeba užárlíte!" prohlásil jsem, aby bylo jasné, že se ten idiot může klidně postavit na hlavu, ale já si z něj na zadek nesednu. Tedy alespoň v metaforickém slova smyslu. Ve skutečnosti jsem si právě sednout šel, s trucovně založenýma rukama na hrudi jsem znovu usedl na postel schválně tak, abych k Adamovi byl natočený co nejvíce zády.
"Žárlení? Má milá Výsosti, tohle není žádné žárlení, jen takový zájem o to, s kým to vlastně spím..." Adam se zasmál, ale přestože jsem mohl soudit jen podle svého sluchu, všiml jsem si určitého dotčeného podtónu. Vítězně jsem vyplázl jazyk, ale pak mi došlo, že on to vlastně nemůže vidět, a protože jsem na něj otáčet nehodlal, tak jsem na něj alespoň udělal rukou takový ten posunek jakože bla, bla, bla.
"... Zájem, který ostatně ani Vám není cizí, podle toho, co jste mi tu předvedl." V oblasti mého periferního vidění, poměrně blízko u mé hlavy, se mi najednou, kde se vzala, tu se vzala, začala nakrucovat Adamova zvedlá natažená noha předvádějící mi na ní obutý stříbrný střevíček, jenž jsem původně považoval za ženský.
"Cože? Tenhle omyl s botami? Já nežárlím! To Vaše ego s tou sebedůvěrou tentokrát hodně přestřelilo, nebuďte směšný." S ironickým smíchem a přetrvávajícím předsevzetím, že se na něj neotočím, jsem odpinknul tu jeho ladnou haksnu. Ať byl ten znechucený, bodavý pocit, když jsem si myslel, že si Adam přede mnou přivedl do postele nějakou ženskou cokoliv, o žárlení se tedy rozhodně nejednalo. To je přece vyloučeno.
"Já ale neřekl, že žárlíte, tohle slovní spojení přišlo čistě jen z vaší hlavy," ozvalo se zpoza mého ramene.
"Ale prosím Vás, tohle slovíčkaření si strčte Vy víte kam..." Výhružně jsem sebou zavrtěl pro případ, že by ho napadlo se na mě začít různě věšet, jak měl v oblibě. No, alespoň já to tedy považoval za výhružné zavrtění. Netuším, co v tom viděl on, ale nenapadlo ho nic chytřejšího než mne zničehonic štípnout do zadku. Leknutím jsem nadskočil, protože tím, jak jsem se na něj nedíval, jsem tento zákeřný útok přirozeně nečekal. Nějak jsem si to své nadskočení nevyměřil a málem sletěl z postele, ale on mě zachytil ještě dřív, než mé drahé pozadí stihlo přijít ještě k další úhoně. Kdyby mě jenom zachytil... Ale ne, drahý guvernér samozřejmě využil a zneužil mého zavrávorání a vrátil mne na postel tím způsobem, že mě nakonec prachsprostě zalehl.
"No, kampak přesně si mám co strčit?" začal si mě dobírat. Takhle, když jsem pod ním ležel a jeho rty se nacházely tak zatraceně blízko těm mým, se mi najednou úsečné komentáře hledaly nějak ztěží.
Jenže on mne zcela nečekaně pustil ještě dříve, než jsem ho stihl sám protestně odstrčit. K čemuž jsem se samozřejmě chystal, dozajista jsem se k tomu chystal... že ano?
"Myslím, že bude nejlepší, když naše setkání už dnes odpískáme, nebo bude hrozit, že tahle naše diskuze sklouzne poněkud jinam..." Se zálibným mrknutím se pousmál.
"Vy po mně tedy dnes nebudete chtít...?" To, co řekl, mne vykolejilo tak, že jsem úplně zapomněl na trucování a vyjukaně přijal jeho ruku, kterou mi galantně nabízel, aby se mi lépe zvedalo.
"Když jsem Vašemu bratrovi odsouhlasil, že dám královské rodině den klidu, kdy na vás nebude vyvíjen jakýkoliv nátlak, usoudil jsem, že bude čestné pod toto přání zahrnout i Vás osobně. Pokud byste se mnou sám zatoužil strávit noc, či se třeba jen zajímal, jak ji bez Vás hodlám trávit já, jedině uvítám, když tak učiníte, ale jinak si holt počkám do zítřka, až naše dohoda bude platit bez pardónu." Pokrčil rameny, jako že je to pro něj maličkost, ale ve skutečnosti po mně tak pokukoval jako co já na to.
"Dobře... tak já teda... půjdu?" ujišťoval jsem se, zatímco jsem pozadu udělal pár rozpačitých krůčků směrem ke dveřím. Adam přikývl, jako že bere na vědomí. Vážně mám svobodně na výběr? Tak proč cítím, jako by mě tady s Adamem v ložnici cosi nepojmenovatelného drželo? Jestli po mně dneska nehodlá požadovat, abych se s ním vyspal, proč si mne sem vůbec zval? K čemu byl ten čas strávený příjemným povídáním, když se mne tedy nesnažil ukecat k nějakým postelovým divočinám? Z Adamovy komnaty jsem se vypoklonkoval ve stavu absolutního zmatku a s pocitem, že absolutně ničemu nerozumím. Dokonce jsem mu snad i popřál dobrou noc.
Teprve na chodbě mi došlo, jaká se v paláci vlastně udělala tma. Kolik je vlastně hodin? Jak douho jsem tam s Adamem vlastně byl? Původně jsem zamířil rovnou zpět do sídla našeho hlavního štábu, ale uvnitř už nikdo nebyl. No a co teď? Hned jsem začal přemýšlet, kde to vlastně nocuje Elian, ale vzápětí jsem si to zase rozmyslel. Bude lepší, když se na tuhle konverzaci oba vyspíme, navíc kvůli omezenému prostoru, který jsme v paláci teď měli, Elian určitě nemá ložnici jen sám pro sebe a diváků si naše soukromé drama za dnešek stihlo získat už víc než dost. Rezignovaně jsem vzdal snahy o jakoukoliv iniciativu a vydal se se raději ke komnatě, kterou jsem sdílel já se svou sestrou. Dával jsem si pozor, abych otevřel dveře co možná nejtiššeji a zdálo se mi, že Xi spí, v což jsem po scéně, která se kolem mě během jednání štábu strhla, tak trochu doufal.
Opatrně jsem si zalezl k sobě do postele a vypadalo to, že budu až do svítání přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta, lépe řečeno o všech těch proč a otaznících, které se kolem dnešního večera s Adamem točily, ale nějaký můj pohyb na posteli, nebo snad zašustění přikrývek, Xi okamžitě probudilo. Vyjekla, jako kdyby ji, nebo mě někdo přímo v tento přítomný okamžik vraždil a mně v první okamžik vůbec nedošlo, kvůli čemu tak vyvádí.
"Jsi v pořádku? Co ti ten zvrhlík udělal?!" Okamžitě ke mně přiskočila s očima navrch hlavy, jakoby čekala, že se z návštěvy od guvernéra vracím s nějakým doživotním traumatem.
"Xi, klid, ono nakonec o nic moc nešlo, jenom jsme si tak povídali..." snažil jsem se jí hned uklidnit.
"Javi, vždyť víš, že mě můžeš říct všechno. Jestli tě nutil... dělat nějaké věci, které..." Xi svůj temperament skutečně trochu utlumila, ale teď ke mně pro změnu promlouvala takovým tím extrémně citlivým hlasem, jakým mluvíte s oběťmi něčeho strašného.
"Vždyť ti to říkám! Jenom jsme si povídali, nic víc. Jo, párkrát měl pěkně blbý kecy, ale on bývá občas na facku, to je normálka." Spráskl jsem rukama, sice jsem chápal, že jsem situaci ohledně mého odchodu za Adamem dost zvrtal a radši jsem si ani nechtěl představovat, jak Xi musela vyvádět, jestli si myslela, že mě tam náš úhlavní nepřítel s pochybnou pověstí celou dobu znásilňuje, ale už mi pomalu docházely nápady, jak ji přesvědčit, že nejhorší věc, které jsem se od Adama dočkal, bylo štípnutí do zadku.
"A co všechno jsi mu řekl? Samozřejmě, že chápu, že jsi neměl na výběr a musel jsi mu to říct, ale jenom, jestli bychom neměli ještě teď upozornit Arla, aby měl přehled o tom, co všechno ví..." přepnula se Ximena zase na jinou vlnu poté, co po důkladném zvážení všech faktorů sama byla nucena připustit, že nevypadám nijak zmučeně nebo traumatizovaně. Tuto otázku jsem si už i já sám několikrát kladl, ale ani tato teorie o tom, že náš pokec měl být vlastně tajnou špionáží mi prostě neseděla.
"Ale ne, on po mně nechtěl vědět nic důležitého. Prostě jsme si jen tak povídali o naprostých hloupostech. Já nevím... vyprávěl jsem mu tu historku, jak Marcus chtěl loni během plavby na palubě pořádat pštrosí závody z jedné strany lodi na druhou a ten pštros, na kterém seděl, ho shodil a jak jsme pak museli zastavit celou loď a vytahovat ho z Daury. Z toho asi těžko vydedukuje nějaké naše přísně střežené stání tajemství," namítl jsem. K tomu jsem pak postupně přidal i pár nejzajímavějších historek, které vykládal naopak Adam mně. Ne vážně, když jsem si tak zpětně projížděl témata, o kterých jsem se během večera s Adamem bavili, na ty věci, které by ho jako hlavu znepřáteleného státu mohly a měly zajímat, z velké většiny vůbec nedošlo.
"To ti mám fakt věřit, že jsi tam s ním byl skoro čtyři hodiny a celou dobu jste spolu posedávali na posteli a on si chtěl jen povídat?" ptala se mě Xi už asi naposté a prohlížela si mě přitom tím nejnedůvěřivějším možným pohledem.
"To byly čtyři hodiny?" Překvapeně jsem zatřásl hlavou. Xi se však s odhadem času nepletla. To jen, že mi ta doba strávená v Adamově přítomnosti přišla mnohem kratší. Když on byl vážně v pohodě, uteklo to ani nevím jak... Xi po mně pořád dost nepřesvědčeně pokukovala a já se jí vlastně ani nemohl moc divit, protože hodiny, které jsem strávil sám s Adamem v soukromí jeho ložnice, skutečně působí nanejvýš podezřelým dojmem. Co jiného si asi má myslet?
A v ten moment mi to došlo, možná odpověď na hlavní otázku proč, proč si mne Adam k sobě nechal zavolat, i když neměl v úmyslu se mnou dnes spát. On naprosto přesně věděl, jak to bude vypadat, když si mne k sobě pozve výmluvně uprostřed noci a navíc ještě takhle přede všemi. Sice se se mnou nakonec "gentlemansky" nevyspal, ale okolnosti narafičil záměrně tak, aby si to všichni mysleli. Udělal to schválně, lépe řečeno, udělal to schválně přímo před Elianem, parchant jeden žárlivá! Pche, prý zájem. No to určitě, taky mám své zájmy, ale když se může přetrhnout, aby Elianovi udělal naschvál a vmetl mu tu naši diplomatickou aférku přímo do obličeje, tak prostě žárlí, žárlí, žárlí, žárlí a basta!
Tak to bychom měli. Ale co si mám s touto novou nevyžádanou informací jako počít? Za Adamovým žárlením jsem žádné hlubší pohnutky nehledal, jednoduše ho vytočilo zjištění, že trofej, kterou jsem pro něj představoval, ve skutečnosti nepatří jen jemu a ani jeho vlastní, nutno přiznat opravdu pozoruhodné milostné nadání na tom nic nezmění. Ale pokud šlo o mne... bylo to celé strašně zvláštní. V první chvíli jsem samozřejmě celý jen překypoval touhou vrátit se za Adamem do ložnice- abych ho tam mohl za tyhle blbé srandičky po právu přizabít! Ale když jsem o tom po chvíli začal více přemýšlet... Bude to znít jako šílený paradox, ale večer strávený s tím idiotem byl z dnešního dne v podstatě jedinou chvílí, kterou jsem si doopravdy upřímně užil.
●●●
Nazdar všichni, dnešní kapitola je tady a já doufám, že jste si ji užili.
Seběhlo se mi to totiž tak, že příští kapitola Divokých proudů tentokrát výjimečně nevyjde za obvyklé dva týdny, ale až za čtyři...
ALE!
To není špatná zpráva! (Teda aspoň myslím...)
Nejde o to, že bych se psaním DP měla nějaký problém, naopak mám teď docela přesný plán na děj několika kapitol dopředu, což můžeme pokládat za velký úspěch. Ale jenom jsem si teď na chvilku odskočila k dalším psacím projektům, takže vám v průběhu těch tří týdnů "volna" do další kapitoly budu mít každou neděli co nabídnout.
● V první řadě se určitě vyplatí sledovat moji knížku s oneshoty (Adam Lambert oneshots), protože se tam v příštích dvou týdnech objeví nová dvoudílná short story, která je zatím pracovně nazvaná Queen Of the Gas Station, a když k tomu dodám, že to je Addie, tak někoho z vás možná napadne, jaký slavný filmový moment si v téhle fanfikci tak trochu upravuju. ;)
● No a ten třetí týden... to pro většinu z vás asi nebude vyloženě sláva, ale víte, co se říká, lepší než drátem do oka :DD Jestli nesledujete mé pochybné duševní pochody na instagramu, tak pro vás tenhle příspěvek bude asi hodně mimo, ale prostě a jednoduše, za třetí mi vyjde úplně nová knížka a bude to taková malá sbírka imagines na Palaye Royale. Jenom pro vysvětlení, imagines si můžete představit jako takové ty krátké "bonusy", které jsem dávala třeba do LMLTNT. Scénky na pár řádků psané stylem "Freddie: ... Adam: ..." atd. No, tuhle část názvu asi všichni chápete, s Palaye Royale to, tipuji, bude už o něco horší, ale zatím asi potřebujete vědět jenom to, že je to hudební skupina, kterou jsem objevila nedávno. Podobně jako v případě P!ATD dám na úvod nějaké basic maximálně pochopitelné vysvětlivky, aby si to v případě zájmu mohl přečíst každý. Prozatimní koncept té knížky je zatím docela neuspořádaný chaos, takže momentálně o tom, jak to bude vypadat, nemůžu říct moc, ale zatím mám už právě z instagramu přepsané takové hlavně vtipné situace (se shipy je v tomhle případě docela problém, protože jsou to tři bráchové, ale začínám směřovat k tomu, že si kolem nich pro literární účely asi nějaké úplně random vynaleznu xD ). No každopádně, budu moc ráda, když se pak aspoň kouknete, i když v tenhle moment netušíte, která bije. Sice ještě pořádně nevím, co s tím návrhem finálně udělám, ale fakt se chci soustředit na to, aby se nad tím dokázali zasmát i ti, kteří teď vůbec netuší. :)
Shrnutí:
Neděle 11. října- Queen Of the Gas Station (1/2)
Neděle 18. října- Queen Of the Gas Station (2/2)
Neděle 25. října- Palaye Royale Imagines
Neděle 1. listopadu- Divoké proudy 8. (a pak už zase normálně pojedeme po čtrnácti dnech)
■■■
Tak se zatím mějte a snad se tady na Wattpadu v příštích týdnech různě uvidíme. ♡