Divoké proudy

2. Jít do neznáma je lepší než zůstat tam, kde nic není.

Javi

Bude to znít jako paradox, ale když jsem se na pštrosích zádech pouštěl po tom úzkém proužku ušlapané cesty z obou stran tonoucím v okolní vzrostlé zeleni, tím úplně prvotním pocitem, který jsem dokázal identifikovat, byla úleva. Chybělo mi to. Ten pocit, že se můžu naplno nadechnout. Když to dříve ještě šlo, projížďky mimo město jsem miloval. Vždycky jsem s sebou vzal třeba Albu, nebo Marcuse, prostě někoho, s kým jsem mohl na chvíli vypadnout z domácího blázince. Někdy jsme vyrazili ve více lidech a vrátili si klidně až druhý den. Přes noc jsme si našli nějakou mýtinu, kde jsme si mohli rozdělat oheň (nebývala tu taková zima, že bychom ho potřebovali k zahřátí, ale držel dál zvířata, kterých v džungli žilo požehnaně), obvykle jsme si s sebou vzali něco k pití, někdo přivezl lyru a přespali (i když bych měl asi říct spíš problbli a prokecali) jsme jen tak venku celou noc až do rána. Díky těmto výletům pro mě nebyl problém se zorientovat a navzdory stále více padající tmě jsem přesně věděl, kde jsem, a kudy se mám vydat, abych se dostal k té jediné bezpečné městské bráně. Původně jsem vyrážel s lucernou, ale během toho, co jsem se ji snažil už za jízdy připevnit svému pštrosovi na krk, mi nepozorností vyklouzla z rukou a její plamen při dopadu na zem zhasl. Nechal jsem ji ležet a pro novou se nevracel. Mé oči si brzy přivykly tmě. Déle než měsíc jsme díky zpřísněným bezpečnostním opatřením nesměli vyjít dál než do palácových zahrad, o těch posledních pěti dnech, které jsme trávili zavření jak sardinky téměř mezi čtyřmi stěnami, vůbec nemluvě. Nevídané soukromí a osobní prostor, jenž se mi právě naskytl, na mě měl v prvních chvílích vskutku omamný účinek a já se opájel iluzí, že jsem zase volný a můžu si jet, kamkoliv se mi zamane.

Jenže čím blíže se cesta přede mnou začala stáčet směrem k Ridským branám, tím více mě to vracelo do reality a začala na mě dopadat plná tíha poslání, o něž jsem se přihlásil, ačkoliv mi potěšení nepřinášelo. Přál jsem si guvernérovu smrt? Ano. Přál bych si, aby utonul v zátoce spolu se svou lodí. Přál bych si, aby ho táta býval během souboje proklál mečem. Kdyby měl popravu, přišel bych se podívat. Stát se však přímo jeho vrahem, přestože na to mám svaté právo, byla už poněkud jiná výzva, kterou ale podstoupím, protože jsem se k jejímu splnění zavázal a všichni na mě spoléhají. Nikdy jsem nikoho nezabil. Lepší cíl než jeho mi osud k mé první vraždě snad už ani zvolit nemohl, přesto ve mně ale představa, že na mých rukou ulpí krev, vyvolávala určitou nervozitu. Nešlo tu o něj, neznám ho a čím méně toho o něm budu vědět, tím mi bude lehčeji. Od té chvíle, co jsem tento závazek přijal, jsem se ve svých myšlenkách vyhýbal i tomu, abych použil jeho jméno. Čím méně budu myslet na to, že se za tou nejasnou představou skrývá reálný člověk, tím méně mě to bude znepokojovat. Samozřejmě, že to udělám. Všichni na mě spoléhají. Dlužím to tátovi, pomstím Eñażu, ochráním Xi, dokážu Arlovi, že nejsem žádná kukačka. Udělám to. Jo, udělám to. A pak ať se stane, co se stát má.

Vzrostlé stromy se pozvolna začínaly rozestupovat a městská brána byla na dohled. Nechtěl jsem být více nápadný, než bylo nezbytně nutné, a tak jsem svého pštrosa zastavil a pomalu slezl z jeho hřbetu. V první chvíli jsem ho chtěl přivázat k nejbližší palmě, na pštrosech se sice jezdilo bez sedla a otěží, ale obvykle jsme jim na krk dávali takový obojek právě pro takové případy, když bylo ptáky někde nechat. Po fiasku s lucernou na něm zůstalo prázdné očko, skrz které se dal protáhnout provaz, jenž by pštrosa udržel na místě, dokud se pro něj nevrátím, jenže... S povzdechem jsem svou ruku z provazu, jenž jsem měl smotaný připevněný na opasku, zase spustil. Nepřál jsem si, aby tu pak takhle zůstal. Ať si běží, jestli se mi z paláce nějakým zázrakem podaří dostat živý, poradím si nějak jinak.

Když jsem zahlédl vrcholně udivený výraz na tváři hlídače brány, mohl jsem si být jistý, že mne poznal. Nepodal jsem mu žádné uspokojivé vysvětlení, za jakým účelem princ bez varování přichází uprostřed noci do okupovaného města, jen jsem sebejistě prohlásil, že si jdu něco důležitého zařídit, a on uposlechl a nechal mne projít.
"Výsosti, dovolte mi Vás jen upozornit, že stráže se střídají vždy při západu a východu Slunce. Jestli se plánujete zdržet, obávám se, že až do zítřejšího večera nebudu mít možnost dopravit Vás bezpečně ven z města..." zastavil mne ustaraně.
"Z toho si nic nedělejte. Riskujete mnohé a chci, abyste věděl, že Vám je za celá má rodina upřímně vděčná," odpověděl jsem klidně, protože jsem tomu dobrému muži nechtěl dát najevo, že se v mém případě s návratem moc nepočítá.
"Pro dobro Eñaży vše," odvětil s takovou samozřejmostí, že mě hrdý tón jeho hlasu dokázal až nečekaně rozhodit. Tento muž je skutečně s tou nejčistčí upřímností přesvědčený o správnosti svého konání. Já mohu jen doufat, že své důvěry v mé poslání zde nezačne již velmi brzy litovat. Jestli se mi povede vykonat to, co jsem dostal za úkol vykonat, přinese to naší zemi dobro, nebo naopak zmar? Kéž bych si byl svou odpovědí tak jistý jako on.
"Jistě. Pro dobro Eñaży vše," přitakal jsem suverénně, snažíc se nebrat zřetel na tížící mne svědomí.