Divoké proudy

7. Láska může být šílená, ale zešílet z ní může člověk jen žárlivostí.

Javi

Naše neslavná krasojízda směr ridský palác s přehledem obsadila nejvyšší příčku jako ta nejzádumčivější cesta, kterou jsem kdy absolvoval. Všichni jsme na sebe byli vzájemně z rozličných důvodů naštvaní, takže nastalo období hromadného trucování, kdy se prakticky nikdo s nikým nebavil, pokud vyloženě nemusel.

Jedna z takových příležitostí nastala poměrně záhy poté, co jsme se znovu ocitli na místě, které bylo odjakživa naším domovem. Nynější podmínky nás však postavily do situace, kdy nám v našem vlastním "domě" náležela pozice ne zrovna vítaných hostů. Byl nám vyhrazen prostor v severním křídle- tedy té nejzastrčenější části z celého paláce. Nacházelo se zde několik komnat určených vzácným návštěvám, takže se nedalo říci, že by se nám vyloženě nedostával komfort, ale s režimu, kdy nám do zbylých prostor, byť jen našich vlastních pokojů, nebyl umožněn vstup jinak než za předem nahlášeným účelem a s houfem meriqazzských vojáků za zadkem, nebyl nikdo z nás vyloženě spokojený. Poražená strana však nedisponuje právem na to vybírat si pokoje, takže jsme se museli zařídit podle nastavených hranic.

V severním křídle by se sice teoreticky vzato našly tři velké ložnice, přesně pro každého z nás, ale jednu ložnici si zabral Arlo a v ta největší komnata, s kterou byl spojen ještě budoár, byla určena coby takový náš hlavní štáb, jednací místo, kde se řeší důležité věci. S Xi jsme tak měli pokoj spolu, což nebyl žádný problém, stejně jsem v poslední době trávil většinu nocí u ní. Zatím však o žádném lenošení nemohla být řeč. V budoáru vřela až do pozdních večerních hodin bouřlivá diskuze. Arlo si vymínil jeden den na rozmyšlenou před začátkem oficiálních jednání s protistranou a Lambert díky bohům nevypadal, že by s převzetím země vyloženě spěchal, a tak svolil. Což bylo naše jediné štěstí- do této delikátní diplomatické situace Arla i celé širší velení státu doslova hodil. S tím, že se Meriqazz podaří přimět k vyjednávání, v praxi nikdo moc nepočítal. Ale místo, aby mne pochválili, v současnou chvíli všichni důležití lidé spíše panikařili, protože bylo nezbytně nutné v minimálním čase stanovit všechny naše hlavní, případně vedlejší priority a strategie, jak budeme při diplomatických rozhovorech postupovat, čeho chceme dosáhnout, čeho si myslíme, že je reálně možné dosáhnout... Tyto a mnohé dohady se táhly hodiny a hodiny, a přestože mně s Xi připadla převážně role pozorovatelů, začínala mě z toho šrumce pomalu bolet hlava.

Moje role byla v podstatě nulová, ale stejně jsem cítil povinnost tu zůstat. A nejen proto, že by po mně někdo mohl každou chvíli chtít postoprvé odvyprávět podrobnou (zároveň však v těch pro budoucnost státu v nedůležitých ohledech přísně cenzurovanou) verzi mého včerejšího rozhovoru s guvernérem. Prostě jsem z nějakého věřil, že bych tu měl být přitomný, snažit se zachytit všechny podnětné argumenty a návrhy, které zde padnou... Konec konců, byl jsem to já, kdo tohle všechno začal, přišlo mi přirozené se zajímat. Jakmile jsem ten první krok udělal, zapadl jsem do toho až po hlavě. Snažil jsem se respektovat Arlovu vůli, že se již nemám do ničeho dalšího plést, dokonce jsem i dokázal pochopit, že na mě tak vyjel, i když má iniciativa Eñaże svým způsobem přinesla jedině změnu lepšímu, ale prostě jsem se nedokázal chovat, jako bych s tím vším neměl nic společného. Nemůžu si přece najednou tvářit, jako by se to nijak nedotýkalo. Protože dohoda, ke které jsme s Lambertem dospěli, se mě osobně dotýká teda sakra hodně! K čemuž jsem se mimochodem dosud nikomu nepřiznal, protože jsem jednoduše nebyl schopný vymyslet způsob, jak tohle oznámit a nerozpoutat kolem sebe hotový konec světa.

Ale nejčernější předtuchy, že se mi svůj... závazek meriqazzskému guvernérovi před ostatními nepodaří tajit dlouho, se s příchodem večera naplnily. Poradu, která zdárně aspirovala na to, protáhnout se až do rána, najednou narušilo zaklepání na dveře budoáru. Dovnitř vešli dva meriqazzští vojáci.
"Guvernér chce vidět prince Javiera u sebe v ložnici. Teď," oznámil ten vyšší z nich.
"Proč?" zeptali se oba mí sourozenci spolu s Elianem unisono a mne v ten moment popadla téměř nezadržitelná chuť vší silou třísknout hlavou do desky stolu, okolo kterého jsme seděli. Už jsem si stihl všimnout, že Adam asi ani pořádně neumí být decentní. Když se do něčeho pustí, tak to rozjede ve velkém stylu, s fanfárami a vším, co k tomu patří, k jeho povaze to už asi patří. Uměl jsem si představit, že leckdy takový přístup nemusí být na škodu, ale při probírání naší diplomatické aféry přímo před mým přítelem a sourozenci bych trochu taktu tedy vskutku uvítal!
"Ehm... to je v pořádku." Nervózně jsem se zvedl ze židle s tím, že půjdu ke dveřím, ale pod tíhou pokoje plného tázavých pohledů jsem nedokázal odejít jen tak bez vysvětlení, které bych jim dříve či později stejně musel dát.
"Když guvernér chtěl dostat určitou záruku, že nám může věřit... tak z toho celého nějak vyplynulo, že... mu budu dělat takové rukojmí. Takže za ním musím přijít, kdykoliv mě chce vidět a... a tak," vybreptl jsem nervózně.
"A to nám jako jen tak říkáš teď?!" vyjekl Arlo a šokovaném gestu vyskočil od stolu.
"Nechtěl jsem s tím radu zbytečně zatěžovat. Vlastně o nic nejde, vážně..." pokoušel jsem se celou tuto záležitost zamést pod koberec, ale jednalo se o misi předem odsouzenou k neúspěchu.
"Tak to teda ne, nikam nepůjdeš!" Vzápětí za Arlem vstal i Elian.
"Musím, je to součást dohody..." namítl jsem klidně a couváním pokračoval ve své cestě ke dveřím.
"Javi, umíš si představit, co to asi tak může znamenat, když si tě ten chlap takhle večer zve k sobě do ložnice?!" procedil skrz zatnuté zuby, ale bylo více než jasné, že naší konverzaci moc dobře slyší i celý zbytek stolu. Tolik k mým plánům toto citlivé téma s mým přítelem probrat někde v klidu a v soukromí.
"Ano, umím... To je bohužel také součástí dohody..." přiznal jsem rezignovaně.