Divoké proudy

18. Zisk jednoho bývá ztrátou druhého.

Javi

Ono brzké a krátké ráno před odjezdem se v našem domě sice neslo v trochu trapném duchu, ale mohlo být hůř. Po pár hodinách spánku, nebo spíš nepohodlného vrtění se ve vaně se zavřenýma očima jsem usoudil, že už nebude vyloženě podezřelé, když mě někdo najde poflakovat se dole ve společenském salónku. Tamější pohovky a polstrovaná křesílka se jevila věru lákavě, ale ideu alespoň krátkého šlofíka jsem v této fázi už nadobro vzdal. Obvykle jsem na předodjezdovou nervozitu netrpěl, ale teď jsem měl díky své naplánované hurá akci nervy napnuté k prasknutí. Přijede za mnou do přístavu? Slíbil to, ale stát se může všechno. Co na můj předem nepřiznaný doprovod řekne zbytek výpravy? Jak moc bude Arlo zuřit? O Elianovi nemluvě. Co mi na Adama řekne mamá? Neskončí ten společný výlet spíš jako jedna velká katastrofa?

Potěšujícím zjištěním však bylo, že mi dolů ke dveřím už snesli několik cestovních truhel. Zrovna jsem otevíral jednu doufaje, že jsem i šeru navzdory trefil tu, kde mám nějaké čisté oblečení, když se za mnou objevil zívající Marcus.
"Ty už seš na nohou?" podivil se, hodina, kdy se mělo hromadně vstávat, asi ještě neudeřila.
"Nějak jsem už teď ráno nemohl spát, tak jsem si řekl, že aspoň budu mít víc času uvést se do nějakého přijatelného stavu," prohodil jsem a úsporně se snažil působit co nejvíc normálním dojmem.
"Nemusíš říkat víc..." Počastoval můj všelijak pomuchlaný a rozcuchaný zevnějšek (o včerejším oblečení už vůbec nemluvě) vševědoucím pohledem. Naštěstí se dál nevyptával a plynule pokračoval svou mátožnou chůzí na záchod, přičemž mě cestou ze srandy plácl přes zadek. Na první pohled jsem musel vypadat jak sex sám, a to mě ve skutečnosti nejvíc zhuntovalo improvizované kempování v koupelně. Marcus tu poznámku nemyslel nikterak ve zlém, s našimi láskami a flirty jsme se normálně škádlili v jednom kuse a konec konců tomu vztahu s Elianem přece všichni přáli, ale stejně mi dokázal totálně zkazit ráno. Štvalo mě, že to na mě poznal, na včerejší noc jsem se necítil být vůbec hrdý, spíš bych ji nejradši někde hluboko pohřbil. Rychle jsem na sebe něco hodil a s na sto způsobů zmuchlanou blůzkou jsem pak jenom naštvaně mrsknul do koše na prádlo v náladě, že ji už nikdy nechci vidět.

Dům se naštěstí za chvíli začal hemžit lidmi a na nekonečné analyzování včerejšího sexu, k němuž jsem se na Elianovo, pravda, dost nesmlouvavé naléhání přinutil, jsem už neměl pořádně čas ani prostor. Elian za námi, nebo spíš mnou přišel mezi tím, co se do společných prostor postupně začínali trousit i ostatní. Stav chaosu, kdy každý kmital sem a tam s cílem připravit se na cestu a přihodit mezi zavazadla posledních pár drobností, které jsme nechtěli postrádat, měl svou výhodu v tom, že jsme spolu v podstatě nebyli sami. Navíc mohl vidět, že jsem vytížený skutečně neodkladnými záležitostmi. Vyzvídal, kam jsem se mu včera ztratil, ale vypadal to, že naštěstí tvrdě spal celou noc, a nyní se taky spokojil s vysvětlením, že jsem se prostě jen tak sám probudil o něco dřív a rozhodl se jít něco dělat.
"Brzo se mi vrať! Miluju tě," řekl mi když jsme se loučili. Zase z něj byl takový ten dokonalý gentleman. Takový on ke mně před lidmi vždycky býval, ty jeho scény a záchvaty vzteku nikdo kromě mě nezažil, věděl, kdy se obejít bez diváků.
"Vrátím..." Vyloudil jsem na tváři milý úsměv, ale naše vylhané vyznání lásky mi tentokrát už nějak nešlo přes pusu. Pusa na rozloučenou byla docela v pohodě, přestože pro mě zaváněla trochu trpkou příchutí. Za týden se vrátím a až se vrátím, budu kauzu já a Elian opravdu muset nějak finálně rozseknout. Říkal jsem si, že mi plavba poslouží jako takový čas na rozmyšlenou, ale uvnitř jsem věděl, že mezi námi věci směřují ke svému konci.

Už jsem v podstatě jen čekal, až budou k odjezdu připravení ostatní, když si mě najednou odchytil Arlo.
"Můžu s tebou mluvit?" zeptal se, ale jeho tón otázku příliš nepřipomínal.
"Jo, hned..." Na jeho pokývnutí jsme zašli do Arlovy přísně střežené pracovny, do které by bez jeho souhlasu neproklouzla ani myš.
"Máš něco?" Věděl jsem, na co se ptá, aniž by to jakkoliv blíže rozvedl.
"Myslel jsem, že to probereme včera večer, ale slyšel jsem, že je u tebe Elian, a nechtěl jsem vás dva rušit," zodpověděl mi vzápětí vduchu kladnou otázku, proč si mne nechal zavolat až teď. A já už začínal doufat, že na to nějakým šťastným zázrakem zapomněl.
"Tak co?" pobídl mne, když se mu zdálo, že se k povídání příliš nemám.
"Nevím toho moc," předeslal jsem na úvod.
"Takhle, přímo z něj jsem nic nedostal, ale než se vrátil z přístavu, projel jsem mu v pracovně pár papírů," dodal jsem vzápětí, když jsem viděl bratrův protáhlý obličej.
"No, a? Tak už se vymáčkni," popoháněl mne netrpělivě.