Beatrice's point of view
Proberou mě dopadající kapky vody na zem, narušujíc ticho v místnosti. Pomalu otevřu oči, načež párkrát zamrkám a následně tiše zaskučím. Při otevření očí mou hlavou projela ostrá bolest, jakoby mou hlavu někdo prostřelil šípem. Na obličeji cítím pramínek čehosi zaschlého. Nepatrně sklopím pohled, načež zahlédnu na svém triku rudý flek. Ihned poznám, že se jedná o krev, což způsobí zrychlení tepu mého srdce. Pomalu si začínám vzpomínat na poslední chvíle, které se odehrály těsně předtím, než jsem upadla do bezvědomí.
Poplašeně se rozhlédnu kolem sebe. Kde se to právě nacházím? Vypadá to jako sklepní místnost - jedná se o opravdu malý prostor. V místnosti se nenachází žádné okno, tudíž sem neproniká žádné denní světlo. Jediný zdroj světla, který se v místnosti nachází, je malá, slabě svítící žárovka, která visí ze stropu. Pode mnou leží na chladné podlaze matrace, která má nejlepší léta svého života již za sebou - je roztrhaná, špinavá a divně zapáchá. Ostatně matrace, na které sedím, není jediný předmět v této místnosti, jenž tak nechutně zapáchá. Tato sklepní místnost zapáchá sama o sobě.
Přestanu se věnovat prohlížení této sklepní místnosti a zaměřím se na své tělo, které je zkroucené do bolestivé polohy. Kolem mých drobných zápěstí je upevněný stříbrný kov, který mi znemožňuje jakýkoliv pohyb. Pouta jsou propletena mezi starými, zrezlými trubkami, které mě nepříjemně tlačí do zad, což způsobuje, že mé ruce jsou zkroucené v nepřirozené poloze.
Zhluboka se nadechnu, čímž do svých plic nasaju nepříjemný zápach, který v této místnosti panuje. Můj žaludek se zhoupne, dávajíc mi najevo, že prostředí, ve kterém se momentálně nacházím, se mu absolutně nelíbí. Je to tu vskutku odporné.
Copak si já zasloužím něco takového? Proboha, vždyť jsem jen obyčejná studentka, která měla za pár týdnů slavit svoje osmnáctiny v kruhu své rodiny a přátel. Co jsou vůbec zač ti, jenž se v mou osudnou noc nacházeli v té uličce? Drogový dealeři? Členové gangu? Vrazi? Zlodějové? Mafiáni? Nevěřím, že to, co bývá pouze ve filmech, by mohla být skutečnost.
Trochu pohnu rukama, abych mohla změnit svou polohu, ale docílím pouze toho, že se stříbrný kov bolestivě zařízne do mých zápěstí, nad čímž ublíženě zakňučím. I přes bolest, kterou mi pouta způsobila, začnu rukama cloumat jako pominutá. Ty trubky vypadají, že nejlepší léta svého života mají již za sebou, takže by se mi mohlo podařit je vyrvat ze zdi a vysvobodit se. Nebo docílím opačného účinku - svým rukám způsobím horší zranění, než mám teď.
Ignoruju hluk, který svým snažením způsobuju, a dál rukama cloumám jako pominutá. Uplynulo několik vteřin, které se později změnily na minuty - má snaha vyrvat trubky ze zdi byla naprosto marná. Nedocílila jsem žádného výsledku. Jediné, čeho jsem docílila svou snahou, je šílený hluk a znásobení své předešlé bolesti. Zklamaně vydechnu a povolím své ruce, přerušujíc svou činnost.
Znenadání zaslechnu podivný zvuk. Nastražím uši, jako bych byla vycvičený policejní pes. Se zatajeným dechem pohlédnu na těžké dveře, za kterými se ozývají těžké kroky. Někdo sem určitě jde!
Začnu rukama opět cloumat v domnění, že ty odporné, zrezlé trubky povolí a mé ruce budou volné. Hlasité zaskřípání těžkých dveří přeruší mé snažení a způsobí, že mé srdce vynechá několik úderů. Jako v tranzu zítrám na své spoutané ruce, zatímco se můj dech značně prohloubil a strach pohltil mé tělo.
,,Seš docela hlasitá, koťátko." mužský hlas s bristkým přízvukem naruší ticho v místnosti. Jeho slova se odrazí od stěn místnosti, způsobujíc tichou ozvěnu. Jeho hlas je krapet podobný jako těch mužů z mé osudné noci - je podbarvený zlostí, hněvem, agresí a povýšeností. Pomalým tempem otočím svou hlavu, ale pohled mám raději sklopený k zemi. Vidím pouze nohy dotyčné osoby.
,,Ani v nejmenším se mi nelíbí, že si viděla moje chlapy při akci." odmlčí se, tiše kráčíc k mé vystrašené maličkosti. Zmenšující se vzdálenost, kterou on zmenšuje, mezi námi mě vcelku vyděsí, proto se zády více namáčknu na trubky, jenž jsou za mými zády. Můj pohyb mě donutí tiše zasyčet, část trubek se nepříjemně zavrtala mezi má žebra.
,,Dáš mi něco na oplátku, když tě nechám žít?" znovu promluví, dřepajíc si přede mě. Jeho slova mě donutí zvednout svůj vyděšený pohled a pohlédnout mu do tváře. Moje oči se setkají s tmavýma očima, které připomínají barvu horké čokolády. Jeho oči jsou orámované dlouhými, hustými řasami. Pomyslnou třešničkou na dortu je zvláštní jiskra v jeho pravém oku. Stejně jako mě jeho vražedný pohled děsí, tak mě jeho oči fascinují. Černá, bavlněná kukla na jeho hlavě mi znemožňuje zahlédnout jeho tvář, mohu vidět pouze jeho oči.
,,Na něco jsem se tě ptal." zavrčí a surově mi stiskne bradu mezi prsty, což mě probere z myšlenek. ,,Až mi sundáš pouta, tak ti možná odpovím na tvůj dotaz." odpovím dřív, aniž bych si stihla svou odpověď rozmyslet, a bojovně mu pohlédnu do očí. Netuším, kde se ve mně ta drzost vzala, ale jak rychle se objevila, tak rychle odešla. Na tvář mi dopadla tvrdá facka, která mě donutila otočit hlavu o devadesát stupňů. Do očí se mi okamžitě nahrnuly slzy, zatímco má zarudlá tvář štípala a brněla. Poníženě jsem sklopila pohled k zemi.
,,Nesnáším, když je ke mně někdo drzý. Myslel jsem, že to půjde po dobrým, ale tvoje tvrdohlavost rozhodla za tebe." posměšně se uchechtne a vytáhne se do stoje, přičemž jeho klouby v koleni zapraskají. Místností zazní tiché zarachotění, následně pouta kolem mých zápěstí povolí a mé ruce volně spadnou podél mého těla.
,,Vstaň." přikáže mi. Jeho hlas zní přísně a autoritativně, což ve mně budí respekt, ale i přesto se nepohnu ani o centimetr. Svůj uslzený pohled nechám sklopený k zemi, přičemž si mnu svá zraněná zápěstí. ,,Řekl jsem vstaň!" vykřikne hrubě, nad čímž sebou polekaně trhnu. Se slzami v očích se zapřu o své ruce, i když mě neskutečně bolí a ranky na zápěstích štípou. On by mi nepochybně způsobil větší bolest, než cítím teď, kdybych neuposlechla jeho příkaz.
Pomalu se postavím na své vratké nohy. Se sklopenou hlavou stojím před ním. Kolena se mi klepou a já mám co dělat, abych se na nohou vůbec udržela. Cítím se jako malé dítě, které dostává tvrdý výprask od rodičů a bojí se cokoli říct, či jakkoli se pohnout.
,,Svlíkni si triko." přikáže - jeho hlas je o něco klidnější, ale stále je podbarvený agresí, zlostí a hněvem. Prudce narovnám hlavu a vyděšeně pohlédnu do jeho očí, které překypují chladem, povýšeností a hněvem, zatímco ty mé překypují strachem a smutkem. Jeho tmavé oči mě chladně pozorují, pohledem mě vybízejíc, abych uposlechla jeho příkaz, ale já se k ničemu nemám.
,Já-" pokusím se promluvit, ,,Svlíkni si to zkurvený triko!" přeruší mě svým vzteklým vykřiknutím. Mezi rty mi unikne tichý vzlyk, zatímco po mých tvářích sklouznou horké slzy. Rozklepanýma rukama chytím lem svého trika a začnu jej pomalu vyhrnovat nahoru. Triko si přetáhnu přes hlavu a upustím jej na zem. Stojím před tím hrubým násilníkem jen v černé podprsence a spodní části oblečení. Pohled mám raději sklopený k zemi - nedokážu vztyčit hlavu a pohlédnout na něj, cítím se neskutečně poníženě.
Přes slzy, které mě tlačí v očích, skoro ani nevidím. Jeho ruka vystřelí k mému obličeji, kvůli strachu (z něj) instinktivně ucuknu hlavou na stranu. Lekla jsem se, že mě chce opět udeřit, ale on pouze chytil mou bradu mezi své prsty, tentokrát jeho stisk nebyl tak surový jako předtím. Semknu víčka k sobě, když mě donutí zvednout hlavu, nutíc mě na něj pohlédnout - nechci se na něj dívat.
,,Nic ti ještě nedělám, tak se uklidni nebo začnu být opravdu zlý." pronese tichým hlasem. Z jeho hlasu lze slyšet pouhý výsměch a arogance. Otevřu své křečovitě zavřené oči a semknu rty do úzké linky, zatímco si navzájem pohlížíme do očí.
,,Ale děláš." řeknu tiše vyklepaným hlasem. Bojím se vůbec promluvit - říct tuto větu mě stálo hodně úsilí. Vyděšeně očekávám další facku za to, že jsem si dovolila říct tato slova. Se splašeně tlučícím srdcem sleduju každý jeho pohyb. Pustil mou bradu ze svého jemného sevření a ruku na chvíli schoval za svá záda, přičemž na mě stále upíral svůj pohled. Když ruku dal podél svého těla, dávajíc mi na obdiv, co v ruce drží, má čelist šokovaně poklesla. V ruce se mu leskla dýka, zatímco v jeho očích se odrážela spokojenost, že cítím strach.
Brada se mi rozklepe a do očí se mi nahrnou nové slzy, když ruku pomalu zvedne a ostří dýky přiloží na mé nahé rameno. ,,Bojíš se?" zeptá se, neskrývajíc své pobavení. Jsem natolik ochromená strachem, že nejsem ani schopná odpovědět na jeho dotaz. Vystrašenýma očima bedlivě pozoruju dýku v jeho ruce. Ruku, ve které drží dýku, posune na mou klíční kost, pomalu postupujíc až k mému krku. Radši oči opět zavřu a nechám mezi mými rty uniknout vyděšený vzlyk.
Zpod mých očních víček vytékají horké slzy, které stékají po mých tvářích. Čekám, kdy mě ten hrubý násilník řízne nebo mi dýku vrazí rovnou do krku. Čekám několik dlouhých vteřin, které mi připadají jako dlouhé minuty. Žádný útok však nepřichází.
Pohlcená strachem pomalu otevřu své oči, ve stejný okamžik mi ten hrubý násilník usekne pramen mých dlouhých, hnědých vlasů, které si namotal na svůj prst. Vyděšeně vyjeknu a naplno se rozpláču. I když vlastně skoro nic neudělal - myšleno, že mě nijak nezranil, vyděsil mě svým činem.
Jemu však má reakce udělala radost, doslova jsem ho svou reakcí rozesmála. Jeho pobavený smích vyplnil ticho v místnosti. Musím začít jednat - musím něco udělat, abych se dostala z této situace. Není to zrovna dvakrát chytré, ale hlavou mi probleskla myšlenka. Pokud mě chytí, tak to nejspíše tvrdě schytám a tím myslím opravdu tvrdě.
I když moje nohy jsou momentálně jako želé, tak své pravé koleno pokrčím a vystřelím jej do vzduchu. V následné vteřině se mé koleno tvrdě setká s jeho rozkrokem. Jeho ruce okamžitě vystřelí do vzduchu, přičemž upustí dýku k zemi, a chytí se za své choulostivé místo. Mezi rty mu uniklo bolestivé zasyčení. Bolest, kterou jsem mu způsobila svým kolenem, ho donutila tvrdě dopadnout koleny na zem. Jak ho najednou smích přešel, hajzla.
Ani na vteřinu nezaváhám - rychle obejdu jeho schoulené tělo a rozběhnu se pryč z této špinavé místnosti. Tváře mám mokré od slz - bohužel, teď nemám čas, abych stírala slzy ze svých tváří. Musím odsud co nejrychleji zmizet, než se otřepe ze svého "zranění".
Z té sklepní místnosti se mi možná podařilo utéct, ale nevím kudy se vydat teď. Objevila jsem se na dlouhé chodbě, ze které vedlo několik dveří. Vyplašeně se otáčím kolem dokola, dokud se nerozhodnu rozběhnout k velkým dveřím, které jsou skoro na konci chodby.
Se splašeným dechem vpadnu do místnosti. Jedná se o prostornou, luxusní kuchyň, ve které se, pro mé štěstí, nikdo nenachází. Na vratkých nohou se dostanu ke kuchyňské lince. V očích mi blýskne naděje - na konci kuchyňské linky leží telefon. Můžu si přivolat pomoc!
Ale dřív, než si přivolám pomoc, musím najít něco, čím se dokážu bránit - pro jistotu. To zvládnu. Vyplašeně začnu otevírat všechny možné šuplíky. Mám pocit, jako by mi smrt dýchala na záda.
Mezi rty mi unikne úlevné vydechnutí. Ze šuplíku vytáhnu velký, kuchyňský nůž a pevně jej sevřu ve své dlani. Rychle přejdu k tomu telefonu, který leží na konci kuchyňské linky, a vezmu jej do ruky. Kupodivu ten telefon není ani zamčený, takže není problém se dostat dovnitř.
Sotva stisknu první číslo, abych si přivolala pomoc, tak se za mnou ozve odjištění zbraně. Následně mě na temeni hlavy zastudí hlaveň zbraně. ,,Být tebou, tak ten telefon i nůž odložím."