Ve chvíli, kdy se nablýskané auto zastavilo, jsem doslova ztuhla. Zastavilo se u extrémně vysokého a moderního mrakodrapu. „Ty bydlíš tady?!“
„Jo, ještě to není to pravé, ale zatím to ujde.“ ‚Ještě‘?! To nemyslíš vážně, na tohle bych nevydělala ani za sto let…
Nastoupily jsme to výtahu, bylo tan asi tisíc tlačítek s jednotlivými patry.
Kai zmáčkl číslo 25.
Než jsem se zpamatovala s toho všeho přepychu stály jsme už u dveří jednoho z pokojů.
Ve vnitř to bylo ještě přepychovější, než jsem si myslela. Všechno se to tak lesklo, že jsem oslepla. Krásný obývák s otevřenou kuchyní a pak na jedné stěně jedny dvoukřídlové dveře a dvě normální.
„Ty velké dveře jsou od mého pokoje. Bez dovolení tam nechoď! Pak tvůj pokoj a dál koupelna.“
„Fajn.“
„Dneska to bude ještě na rozkoukání, zítra už to bude šéf a asistent-otrok.“
„Fajn.“
„Takže si běž vybalit a vzhledem k tomu, že už je šest bys mohla udělat večeři… fajn?“
Fajn.“
S kamennou tváří jsem šla do „teď už svého“ pokoje. Zabouchla se a obličejem rovnou na postel. Tohle prostě nemůže fungovat. Se zazobancem pod jednou střechou… Musím se odsud co nejdřív dostat… Budu kazit vše co půjde. Snad to bude fungovat.