Asistentka?! (2016)

SPECIAL 1/3

Jmenuji se Avery Patriksová a tohle je má minulost...

Ten pocit, když vkročíte do prostorů školy po letních prázdninách je hrozný.

Všichni jsou jiní. Blondýny opálenější, sportovci nabušenější, šprti chytřejší. Jen já jsem pořád stejná.

"Tak studenti, kdepak jste byli o prázdninách?"

"U moře!" "Na horách!" "V cizině." "V Egyptě." "V Řecku."

"Co ty Avery Patriksová? Co ty jsi dělala?" 

"Já byla doma..." nesnáším mluvení před třídou. Ať řeknu cokoliv, vždy si začnou něco šuškat a chichotat. Hlavně Viktorie. Ona je třídní královna, cokoliv řekne, všichni souhlasí. Jestli že mne nenávidí, nenávidí mě i ostatní.

A po skončení poslední hodiny chci jenom jedno, co nejrychleji utéct domů.

"Hej, Patriksová, jak sis užila dva měsíce na gauči?" zvolá Viktorie a smích všude.

"Jděte se vycpat!" stačím zařvat než proletím chodbou ven ze školy kde narazím do něčích zad a spadnu na zem. "Sakra, co to má být?!"  konečně se kouknu, do koho jsem to vrazila, Aron. 

"To bych měl říct snad já, ne?!" ušklíbne se. Aron ne třídní playboy. Sexy zelenooký blonďák, chvíli chodil i s Viktorii, když dostala kopačky, byly to moje narozeniny. 

Nikdy mi nic neprovedl, na rozdíl od blonďatý krávy, takže proti němu nic nemám.

Podá mi ruku a pomůže mi zvednout se. "Promiň, já jen... už chtěla být venku."

"V pohodě, Avi, jen se příště dívej." Aron každému říká přezdívkou, už je to zvyk.

"Jasně, tak já už musím." snažím se co nejrychleji rozloučit aby si nikdo nevšil, že se sním bavím.

***

"Jsem doma." zabouchnu dveře a řeknu si pro sebe, v tuhle dobu tu jsem sama. Máma i táta přijíždí až pozdě večer, jsou to právníci a vždy dělají, aby bylo všechno dokonalé a dobře promyšlené. Vždy měly všechno promyšlené, jen mě ne. Já jsem byla jediný omyl jejich života. 

Snaží se ze své dcery udělat slušnou mladou dámu, ale to se jin nepodaří. Já nechci nosit sukně, žádná halenka, podpatky. To se radši obarvím na blond. Neudělají ze mě žádnou právničku, sekretářku, nic!

Vyjdu poschodí nahoru a zmizím ve svém pokoji, jediné místo kde není nic podle pořádku. Kouknu do školní tašky a vytáhnu letáček, je to pozvánka na večírek, kterým škola oslavuje 25. výročí. Je to za týden. A ne,  nepůjdu tam.

Letáček zmuchlám a hodím vedle koše.  Čapnu skate vedle psacího stolu a hurá ven a na nic nemyslet.

***

Když přijdu domů, rodiče už tu jsou. Táta v obýváku něco píše na počítači a máma dělá večeři. Chci zmizet nahoru, ale máma si mě všimne. "Avery, neumíš zdravit?!"

"Jasně, ahoj." 

"Je dobře, že jsi tu, pojď sem." zavolá mě. Nemám na vybranou.

Jdu do kuchyně a máma mi hnedka přehodí přes hlavu ramínko, na kterém je... nějaký růžový hnus s krajkami?

"Bože, co to má být?"

"To má milá jsou šaty." řekne ironicky.

"K čemu?"

"Přece na školní večírek."

"Jak ty o něm výš?"

"Já a tvůj otec jsme byly taky pozváni."

"Fajn, ale myslím, že tyhle šaty ti slušet nebudou." zasměju se.

"Avery, tento způsob konverzace se mi nelíbí. Tohle jsou šaty pro tebe."

"Moje milovaná maminko, je to od tebe milé, ale já na ten večírek nejdu, a už vůbec né v tomhle." ztrhnu si to z hlavy a hodím na stůl.

"Avery!" zvýší hlas.

"Tak poslouchej, na ten večírek půjdeš, neuděláš nám ostudu, a pokud se ti nelíbí, zítra pojedeme vybrat jiné." zavrčí.

Já nic neřeknu a odejdu do svého pokoje. Zabouchnu za sebou dveře, lehnu si na postel a do sluchátek pustila hudbu co nejhlasitěji.

Jednou odsud odejdu,... daleko, ...a začnu nový život, ...podle sebe.